Recenze - Nakladatelství Kant nabízí rozsáhlou obrazovou publikaci, jež se pokouší o souhrnný pohled na zdejší fotografickou scénu minulého století. Za jednoho z posledních plnohodnotných předchůdců takové snahy můžeme považovat publikaci Cesty československé fotografie, které je letos už přes dvacet let.
Současná kniha autorské dvojice Vladimíra Birguse a Jana Mlčocha je tedy jedním z prvních seriózních pokusů o zmapování české fotografie bez nutnosti aplikovat zásadnější ideologické filtry a kompromisy. Jejich publikace Česká fotografie 20. století je výsledkem osmiletého projektu, který zahrnoval stejnojmennou pražskou výstavu z roku 2005 a její loňskou, mírně modifikovanou reprízu v německém Bonnu.
Stačí základní řešení
Vytvoření souhrnné publikace za takto dlouhý časový úsek je v zásadě značně nevděčnou činností. Století je dost dlouhá doba na to, aby se i na relativně malém území stačilo objevit množství autorů větší než malé. Nemluvě o faktu, že fotografie má v Čechách celkem silnou tradici a vždy se těšila značné pozornosti jak tvůrců, tak diváků.
Při sestavování seznamu autorů, kterým zařazení přiřkne pevnější místo v dějinách, se tvůrci ocitají před problémem, koho do seznamu zahrnout, koho vynechat, jakým způsobem publikaci uspořádat, podle jakého klíče autory klasifikovat, porovnávat.
Na druhé straně na rozdíl od např. výstavní expozice není třeba věnovat tolik pozornosti základnímu konceptu - i čistě chronologické řešení je plně akceptovatelné. Stejně tak odpadají problémy s formou prezentace, u knihy většinou platí, že čím méně, tím lépe; jednoduché a vkusné grafické řešení v uzavřeném formátu je většinou tím nejlepším řešením.
Česká fotografie 20. století v tomto ohledu příjemně překvapí. Jde o skutečně rozsáhlou publikaci (čítající 390 stran a 517 obrazových materiálů) a o knihu, ve které je stále ještě možné pohodlně listovat a pracovat s ní. Z formálního hlediska je kniha perfektní, s čistou jednoduchou grafikou a velmi kvalitními reprodukcemi.
Obsah je (podle výstavy) rozčleněn do 17 chronologicky řazených kapitol tématicky postihujících vývojové tendence fotografie. Oddíly se celkem striktně drží systému oddělování a střídání fotografie dokumentující (dokumentární, reportážní, žurnalistická, humanistická, subjektivní dokumentární) a fotografie umělecké (piktorialismus, abstraktní, surrealistická, inscenovaná, konceptuální).
To je trochu v rozporu s proklamovaným tvrzením o tom, že fotografie opustila své „ghetto". Ale jak už zaznělo: toto „škatulkování" a víceméně přímočarý posun po časové ose není příliš na obtíž. Poněkud nepřehledné jsou nicméně partie přechodů mezi jednotlivými kapitolami, které nejsou výrazně odděleny, takže se čtenáři občas přihodí bizarní situace, kdy po dokumentární fotografii hromadného sprchování vojáků od Jindřicha Bišického následuje na další straně akt od Františka Drtikola.
Lehké zmatení
Každou kapitolu uvádí přehledový text stručně charakterizující dané období a přinášející seznam podstatných autorů. Texty jsou vzhledem k velkému rozsahu logicky slovníkového typu, ale pro zorientování a coby výchozí bod pro další hledání v české fotografické historii poslouží dobře.
Snad místy může docházet k lehkému zmatení čtenáře, když se titíž autoři se stejnými soubory objevují hned v několika kapitolách. Zamrzí občasná redakční a korektorská nedbalost, zejména na tak exponovaných partiích, jako je obsah a titulek kapitoly, kde se můžeme setkat např. s „moderní fotožurnaklistikou".
Birgus s Mlčochem odvedli solidní kus práce, i co se selekce zastoupených autorů týče. Samozřejmě; platí, že výběr je tím jednodušší, čím více jdeme do historie, která už stačila autory kategorizovat podle významu. Příjemným faktem je, že kromě notoricky známých fotografií, které se prostě v takové knize nemohou neobjevit, tu najdeme i dost neokoukaných snímků, ať od známých fotografů, nebo těch méně proslulých; nemluvě o pár čerstvých objevech, jako je třeba zmiňovaný Bišický.
Tato jistota a suverénnost při procesu selekce se ale logicky začíná lehce vytrácet, čím víc se přibližujeme k současnosti. Najednou není zcela zřejmé, nakolik je výběr současných tvůrců vyjádřením jejich kvalit, resp. zda ještě není příliš poznamenán „subjektivními faktory" . Ty samozřejmě vždycky zůstávají ve hře, ale na přehledovou publikace máme přece jen podvědomě jiná měřítka než na expozice, kde víc ctíme kurátorské preference. S odstupem pár let se ovšem i v těchto kapitolách udělá víc jasno „samo od sebe".
Česká fotografie 20. století by určitě měla mít své místo v knihovně každého milovníka fotografie. Je to zdařilý publikační počin: přináší na českou fotografickou scénu kvalitní a dlouho chybějící titul a na pultech nemá zatím konkurenci. To celé v atraktivním balení, s velmi kvalitním tiskem a za relativně rozumnou cenu. Marketingové snahy autorů, kteří se v textu opakovaně sami chválí, působí nejen mírně rozpačitým dojmem, ale hlavně jsou zbytečné.
Jan Mlčoch, Vladimír Birgus: Česká fotografie 20. století. 386 stran. Doporučená cena 1450 korun. Vydalo nakladatelství KANT, 2010 (1. vydání).
