"Budova s obnaženými vnitřnostmi" připomínající rafinérii či továrnu ale nakonec do Paříže zapadla, podobně jako o necelých sto let dříve Eiffelova věž.
S návrhem na stavbu originálního centra, kde by mohly být umístěny sbírky současného umění, knihovna, kde by se promítaly se filmy, hrála hudba, divadlo a také se četla literatura, přišel v roce 1969 tehdejší francouzský prezident Georges Pompidou (ve funkci byl od června 1969 do své předčasné smrti v dubnu 1974). O zakázku se zprvu ucházelo na sedm stovek architektů z celého světa. Soutěž nakonec vyhráli průkopníci stylu high-tech Ital Renzo Piano a Brit Richard Rogers a spolu s nimi také Ital Gianfranco Franchini.
Všechno naruby
Autoři budovy, které se podle její lokality říká i Beaubourg, odmítli veškeré tradiční uspořádání a jako priority si určili dostatek prostoru. Muzeum tak vypadá jakoby obrácené naruby: eskalátory, výtahy, vodovodní potrubí, vzduchotechnika i celá konstrukce stavby (masivní ocelové vzpěry) - to vše se nachází vně pláště stavby. Jasně barevné roury a tubusy běží zvnějšku podél zdí jako "technická střeva" objektu a dávají mu jeho nezaměnitelnou podobu.
Díky tomuto řešení vznikl ničím nerušený prostor. Za sklem a kovem našlo místo nejen muzeum s pozoruhodnou sbírkou výtvarného umění 20. století, ale také středisko průmyslového designu, muzeum filmu nebo koncertní sály. Kritici ale mluvili o futuristické nevzhlednosti, posmívali se barevným trubkám na plášti budovy. Odsuzující hlasy však nakonec utichly a budova s nádherným výhledem na Paříž se stala neodmyslitelnou součástí pařížské scenérie.
Obliba Centre Pompidou překročila očekávání natolik, že už po necelých dvou dekádách byl Beaubourg tak opotřebovaný, že si vysloužil nákladnou a skoro dva a půl roku trvající rekonstrukci. Dnes se muzeum kvůli renovaci zavírá znovu, a to rovnou na pět let. Jedině díky pravidelné péči se tak nejspíše dá splnit slib, který dali před lety autoři prezidentu Pompidouovi, když se jich zeptal: "Je vám jasné, že tato stavba musí vydržet pět set let?"
Dočasný domov v Métách či na předměstí Paříže
Středisko se rozkládá na dvou hektarech, plocha všech pater přesahuje 100 000 metrů čtverečních. Sbírky obsahují na 140 000 děl od roku 1905 do současnosti, mezi nimi díla Pabla Picassa, Alberta Giacomettiho, Jacksona Pollocka, Maxe Ernsta či Joana Miróa. Vystavená ale byla jen asi desetina. V roce 2009 byla ve východofrancouzských Métách otevřena pobočka Centre Pompidou - stavba Japonce Šigeru Bana a Francouze Jeana de Gastines připomíná zmačkaný bambusový klobouk.
Právě do Mét se už od letošního března přesunula část stálých sbírek, jejichž uzavřením začaly přípravy nynější rekonstrukce. Na východ Francie putovaly například sochy Henryho Moorea a Henriho Laurense. Další díla budou v nadcházejících letech k vidění v některých dalších francouzských muzeích. Do konce roku 2026 se pak podle nynějších plánů otevře pobočka Centre Pompidou v Massy na předměstí Paříže.
Součástí sbírek muzea jsou i díla českých umělců, byť vystaven je jen zlomek: jde například o práce Jana Baucha, Františka Tichého, Toyen, Františka Kupky, Adrieny Šimotové nebo Zdeňka Sýkory. Své místo mají i fotografie Josefa Sudka, Františka Drtikola nebo Jana Reicha. V roce 2008 galerie uspořádala výstavu neuchopitelné fotografické tvorby kyjovského podivína Miroslava Tichého.
Sama budova pak inspirovala tvůrce i daleko za hranicemi Francie. Mezi nimi třeba Miroslava Masáka, Johna Eislera a Martina Rajniše z libereckého ateliéru SIAL, kteří navrhli pražský obchodní dům Máj, na jehož fasádách se uplatnil kontrast plně prosklené eskalátorové haly s nečleněnou věží nákladních výtahů z pohledového betonu. Podle historika architektury Rostislava Šváchy stavba pohotově reagovala na výzvu, kterou vyslal do světa právě projekt Centre Pompidou.
