Vypadá jako model z extravagantní přehlídky. Do efektního, často plandavého oblečení, které ale moc nezahřeje, obléká sebe i herce svých performancí. Právě živá vystoupení, při nichž se "zhmotňují" pocity otupělosti, zklamání či naděje, jsou hlavním vyjadřovacím prostředkem Lukáše Hofmanna. Vytváří ale také objekty a instalace, jak ukazuje na finálové výstavě v Korzu Veletržního paláce.
"Lukáše jsme vybrali na základě jeho instalace a mimořádné performance obnažujících úzkosti světa zděděné jeho generací, a na základě jeho hledání, které se vzpírá normativitě, lineární historii a předurčené budoucnosti," uvedla mezinárodní porota.
Žák ateliéru Tomáše Vaňka, současného rektora pražské Akademie výtvarných umění a zároveň dřívějšího držitele Ceny Jindřicha Chalupeckého, se dnes stal nejmladším laureátem v historii tohoto ocenění. Pouhých pětadvacet bylo roku 2007, kdy uspěla, už jen Evě Koťátkové.
Také ona hledá způsoby, jak dešifrovat svazující normy postihující její generaci. Rozhodně na to ale nejde tak spektakulárně. Hofmann je typem umělce, kterému se tvorba spojuje se způsobem života. Například smazává hranice mezi skutečností a virtualitou. Mluví za své vrstevníky, když odmítá pohoršení, jež vzbuzují lidé s hlavou neustále zabořenou ve smartphonu. "Ušní lalůček si světlem telefonu prosvěcuji prostě proto, že je to možné, že mám telefon jako přenosné světlo neustále u sebe," říká například v rozhovoru pro server Artalk.cz.
Šarm a charisma
Virtuální realita, která vzniká při Hofmannových performancích, ale se světem technologií nemá nic společného. Autor pokaždé zapojuje skupinu až patnácti lidí, dopředu "vyškolených", stmelených během několika zkoušek. "Jsou to lidé, kteří jsou mi blízcí a nepocházejí z tanečního nebo hereckého prostředí," vysvětluje umělec, pro něhož je důležité, aby vybraní, výhradně mladí lidé měli šarm a charisma.
"Dny před akcí trávíme tak, že takzvaně nacvičujeme. Příprava však spočívá především ve zpřítomňování pocitů, které se v dané performanci nějakým způsobem projevují. Diskutujeme spolu, ukazuji nebo navrhuji pocity a pohyby. Vysvětluji, z čeho podle mě vyplývají," popisuje Hofmann, který tento princip použil předloni při performanci Retrospektiva v pražské Národní galerii, v rámci výstavy Against Nature, dále loni v ostravské galerii Plato nebo opět ve Veletržním paláci předevčírem při výstavě finalistů.
Účastníci Hofmannových performancí připomínají novodobé hippies: jsou nastrojení do rozstříhaných kusů oblečení, mají dlouhé vlasy nebo naopak vystříhané extravagantní kreace, tváří se většinou neutrálně, nevzrušeně. "Neutralita je konstrukt, který je náročné udržet. I neutralita tváře může bolet," říká k tomu autor.
Foukání do uší
Představení má pokaždé jistou choreografii, která je vynalézavá: herci podlézají pavučinu z červených nití, jejíž vlákna ohmatávají jazyky. Ze země zvedají bezvládné tělo partnera, v expozici objímají sochy - aniž by se jich dotkli, protože to je zakázáno. Pak stejným způsobem objímají sebe i diváky.
"Vyjadřujeme pocity ztracené intimity, ukazujeme, že není nic špatného na tom držet si odstup," říká umělec, který při svých vystoupeních používá také kulisy a mnoho rekvizit, například mech, tekutý dusík nebo mastičky, jimiž si performeři natírají spánky. Nebo i přihlížejícím divákům, například mast s výtažkem máty aplikovali dobrovolníkům pod oči - a jim se pak spustily slzy. Jindy performeři foukají divákům do uší.
"Pro mě je důležité narušit poetickou stránku věci. Když například jeden druhého zvedáme ze země, říkám aktantům, aby nepředstírali, že jsou mrtví, aby z té situace nedělali něco osudového, ale naopak aby zapojili svoji vlastní zvědavost plynoucí z toho, co v tu chvíli dělají: nejde mi o to, aby vytvářeli iluzi mrtvolnosti, ale aby se prostě pokusili zjistit, jestli jsou schopní zvednout někoho, kdo je mrtvý. Své tělo přitom poskytují jako objekt," prozrazuje autor.
Živé obrazy, které při performancích vznikají, mají často popkulturní základ. Zvedání bezvládného těla je například odkazem na film Terminátor. "Středoproudou kulturu vnímám jako mytologii současnosti," osvětluje umělec.
Lukáš Hofmann je manažerem, režisérem, choreografem, stylistou i hercem svých performancí. "Divák tu ale není nezúčastněný, nejde o divadlo, spíš happening, diváci se mají cítit obsažení," líčí umělec, který též vystupuje pod přezdívkou Saliva.
Jeho vystoupení měla veřejnost dosud možnost spatřit také v Národní galerii v Dánsku, v Schinkelově pavilonu v Berlíně nebo v Muzeu moderního umění ve Stockholmu. Performoval rovněž na putovní přehlídce Manifesta 11 v Curychu.
Hyperrealistická Ikea
Pro performanci v galerii Akademie výtvarného umění, stylizovanou jako módní přehlídka nazvaná Ikea Made Fashion, ze stejnojmenného obchodního domu ukradl oblečení, často jen atrapy. "Zabýval jsem se hyperrealistickým prostředím Ikey, kde jsem kradl oblečení z vystavených skříní. Kusy oděvů, které jsem takto pořídil, byly předdesignované - některým chyběl rukáv nebo byly jinak poškozené," popisuje umělec, který má vztah i ke skutečnému světu módy.
Letos například dělal casting directora pro Mercedes-Benz Prague Fashion Week. "V prostředí modelingu se pohybuji často a lehce. Svět módy má své plusy a minusy. Jedním z těch plusů je energičnost, hravost a mytizovaná mladistvost. Reprodukuje samozřejmě různé nerovnosti, to je nám všem asi jasné."
Neperformativní práce Lukáše Hofmanna jsou aktuálně k vidění v pražském Veletržním paláci, kde vystavuje se čtyřmi dalšími finalisty letošní Ceny Jindřicha Chalupeckého: Alžbětou Bačíkovou, Tomášem Kajánkem, Kateřinou Olivovou a Adélou Součkovou. Přehlídka potrvá do 6. ledna příštího roku.
