Každý z vystavujících, kterými jsou skupina Comunite Fresca, Andreas Gajdošík, Baptiste Charneux, Marie Lukáčová a Pavla Malinová, navíc předkládá účet ekologické zátěže, kterou způsobil při přípravě. Ukazují, že své stopy přispívající ke klimatickým změnám berou vážně.
Při třicátém ročníku soutěže mladí umělci i pořadatelé víc než kdy dříve propojují umění a jeho provoz s aktuálními společenskými problémy. Odvrácenou stránkou ale je, že vystavené práce ustupují do pozadí, v souvislosti s výstavou se nejprve mluví o jejím energetickém zabezpečení, teprve o pár odstavců níže o uměleckých dílech.
"Iniciativa napojit vlastní instalaci na solární panely vzešla od Marie Lukáčové a vzhledem k tomu, že rezonovala s přemýšlením ostatních vystavujících autorů i našimi kurátorskými postoji, rozhodli jsme se tento princip aplikovat na celou výstavu," uvádějí kurátorky Barbora Ciprová a Karina Kottová, která je zároveň ředitelkou Společnosti Jindřicha Chalupeckého.
Obě si daly práci s obhajobou ekologických postojů. V obsáhlém úvodu paperbackového katalogu objasňují, že solární napájení výstavy nepovažují za dostatečnou odpověď na ekologickou krizi, ale za experiment, zkoušku, zda lze svou práci dělat šetrněji k přírodě.
Méně a jinak
Měly pro to téměř "laboratorní" podmínky: kromě sponzora, společnosti z Valašského Meziříčí, která zapůjčila fotovoltaickou technologii, pořadatelům nahrála skutečnost, že v blízkosti Moravské galerie se staví budoucí Janáčkovo kulturní centrum. Na jeho betonových základech bylo možné rozmístit 60 solárních panelů, jejichž instalaci v historickém centru Brna by památkáři jinak nepovolili.
Malá solární elektrárna může energií zásobovat výstavu i za méně slunečných dní. Čtyři plně nabité akumulátory dokážou přehlídku pohánět bez dobití pět dnů. Nezbývá ale na vytápění, proto bude v zimních měsících zabezpečena jen kamerovým systémem bez přítomnosti kustodů.
"Uvědomuji si, že nás bude spousta lidí považovat za naivní a celkem oprávněně mohou poukazovat na to, že negativní ekologickou stopu nezanechává pouze provoz výstavy, ale také celá její příprava. Jediné zcela neutrální řešení by bylo nedělat nic. Ale možná bude stačit, když toho budeme dělat méně a jinak," konstatuje Ondřej Chrobák, hlavní kurátor Moravské galerie, která přehlídku pořádá.
Ta se Společností Jindřicha Chalupeckého patří k signatářům výzvy o vyhlášení stavu klimatické nouze, se kterou se letos české kulturní instituce obrátily na vedení Brna a Prahy. Energetická soběstačnost výstavy finalistů, kteří se i během příprav snažili zanechat co nejmenší uhlíkovou stopu, je tedy logickým vyústěním.
Umění je jinde
Jediná tvůrčí skupina, která se dostala mezi finalisty, Comunite Fresca, se v Pražákově paláci představuje zástupným dílem. Do nevelké místnosti postavila malý průchozí domek s plechovou střechou, fiktivním schodištěm a orientálními okny. Vyzdoben je několika freskami, malbami vtisknutými do mokré omítky.
To hlavní, na co stavba odkazuje, je ale venku, v prostorách pěti neziskových organizací, protože skupina obvykle působí jen v negalerijním prostoru.
Trojice absolventek brněnské Fakulty výtvarných umění VUT - Dana Balážová, Markéta Filipová a Marie Štindlová -, která Comunite Fresca tvoří, si pro svou finálovou práci vybrala instituce, jež jsou jim blízké. Vyzdobily kancelář veřejné ochránkyně práv, místnost hospice Cesta domů, rozjasnily zeď v centru pro ženy žijící na ulici Jako doma i jejich jídelnu Kuchařky bez domova a také sídlo spolku Ratolest, který pomáhá dětem v sociální nouzi.
"Pracujeme s atmosférou místa, chceme mu prospět," říká Marie Štindlová. Trojice využívá starodávnou techniku, kterou propojuje se současnou malbou. Jejich fresky mají někdy velikost pohlednice, jindy se rozprostírají přes celý podchod jako ve slovenských Topoľčanech.
Další jejich dílo je k vidění na stěně venkovního posezení českobudějovické kavárny Měsíc ve dne nebo na komínu komunitního centra Stará škola ve Vraném nad Vltavou.
Jejich rozměrné malby, v nichž se tři rukopisy spojují v jeden, působí abstraktně, i když autorky říkají, že v základu bývají konkrétní motivy. Do své zástupné prezentace v Moravské galerii umístily i dary, které za své fresky od neziskovek dostaly. Například zavařovačku s nakládanou zeleninou nebo tři sklenice medu.
Ta nejčistší lilie
Druhým z finalistů je Andreas Gajdošík, rovněž absolvent brněnské Fakulty výtvarných umění. Také on se zaměřuje na umění ve veřejném prostoru, nejčastěji virtuálním. Jeho bakalářská práce byla webová stránka nazvaná Národní liga, na které vedl statistiku nejčastějších internetových diskutérů šířících nenávistné názory a agresivitu.
"Zajímalo mě, jak velká je to skupina lidí. Jestli to jsou většinou ti, kteří napíšou jednou za čas, nebo jestli jde o soustavnou činnost lidí, kteří ve světě xenofobie a strachu žijí," řekl pro Radio Wave Gajdošík. Zjistil, že jde o celkem malou skupinu nenávistných osob, které jsou však schopné vyprodukovat i 30 komentářů za den.
Na finálové výstavě představuje jiný projekt, ve kterém uplatnil své programátorské dovednosti. Na čtyřech futuristických stojanech leží tablety s načtenými stránkami dvou zpravodajských serverů, které se jen tváří jako pravé. Že nejde o skutečný server iDnes.cz ani Lidovky.cz, čtenáři dojde při prvním článku, v němž je citován premiér Andrej Babiš. K jeho jménu se automaticky přiřazuje některý z přednastavených podlézavých přívlastků: "velectěný pan majitel", "ta nejčistší lilie", "pevný cenzor našich článků", "téměř nespící" a tak podobně.
Tablety odkazují na portál babis.media/49, který tímto způsobem upravuje denní zpravodajství obou serverů. Umělec doufá, že sdílením se jeho "alternativní zprávy" mohou šířit po internetu.
Gajdošík se mimo český umělecký prostor představil na mezinárodní scéně v roce 2016, kdy vystavoval na bienále Manifesta 11 v curyšském Cabaretu Voltaire.
Dlaždičky bez rohů
Pro tvorbu francouzského umělce žijícího v Praze Baptista Charneuxe je charakteristické, že se vyhýbá myšlenkovým vrstvám. "Moje tvorba je poetická, instinktivní, nemá žádný hluboký koncept. Snažím se do žádného konceptu nepouštět, aby to nezastínilo formu a její podstatu," řekl v pořadu Artzóna umělec, který je podle svých slov posedlý keramikou.
Charneux vystudoval Národní akademii výtvarných umění v Caen na severozápadě Francie, v Praze je členem nezávislého uměleckého spolku Bubahof, jenž sídlí ve Strašnicích. Jeho práce občas splývají s designem nebo se stávají součástí architektury. Pokaždé ale hledá nové způsoby, jak pracovat s keramikou. "Je to zároveň vzrušující i frustrující, protože nikdo neví, co z toho vzejde. Vždycky vás může zaskočit nějaká nehoda," říká.
Pro výstavu v Pražákově paláci se inspiroval výrobou keramických dlaždic, což není na první pohled patrné. Jejich typické znaky - hladký lesklý povrch a geometrický tvar - umělec vyloučil. Na jeho dvou středně velkých objektech a jednom vertikálním se nenajde jediný pravoúhlý roh, také klasická povrchová lazura chybí.
Charneux si z dlaždic půjčil jen materiál a tenkou formu. Do keramických plátů vyřezává abstraktní tvary, které k sobě spojuje robustními šrouby. "Jejich vrstvením, množením a překrýváním prohlubuje kompozici do prostoru a vytváří téměř surrealistickou krajinu, přičemž dociluje působivého napětí mezi intenzitou hmoty a její subtilností, mezi objektem a jeho prostředím," píší kurátorky v katalogu.
Pixely a paraziti
Ostré beaty a dívčí rapující hlas se ozývá z místnosti, kde vystavuje Marie Lukáčová. Pro finálovou výstavu připravila videomuzikál kombinující statické inscenované scény s počítačovou animací. Čtveřice dam na hranici seniorského věku sedí jako živý obraz před černým pozadím mezi stolky s kyticemi a ovocem. Kamera klouže po jejich nehybných tvářích i tělech, zatímco zvuková stopa rozvíjí rozšafný dialog.
Intonací připomíná nezávazné brebentění nad "kafíčkem" v cukrárně, obsah slov jej mění v intelektuální debatu, přerušovanou hudebními klipy. Ženy zastupují hmyzí samičky, které "uvažují nad mocí a rentabilitou obrazu v době, kdy digitální svět postupně přestává být rozeznatelný od reality", popisují dílo kurátorky.
Umělkyně staví malý biologický organismus - parazita - do kontrastu s pixelem, který je základní jednotkou digitálního obrazu či zprávy.
Součástí videoinstalace Marie Lukáčové je také pomalovaná podlaha a vyšívané závěsy na oknech. Lukáčová je absolventkou pražské UMPRUM a jednou ze tří zakladatelek feministické skupiny Čtvrtá vlna, která před dvěma lety začala veřejnou debatu o sexismu na univerzitách.
Zpátečnická malba
Poslední z pětice finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého je Pavla Malinová. Maluje sytě barevné figurální obrazy. "Myslím, že moje malba je v něčem spíš zpátečnická. Odkazuji se asi nejvíce na malířství 20. století, ale jinak současnou malbu sleduju a určitě z ní čerpám, a to hlavně z figurace," řekla v rozhovoru pro server Artalk.cz.
Za vzory považuje Pabla Picassa, Fernanda Légera a české surrealisty Toyen, Jindřicha Štyrského či Františka Janouška.
Soubor, který přichystala pro finálovou výstavu, spojuje motiv vody. Tu představuje i sytě modrá zvlněná zástěna, přepažující místnost. Zástěnu podpírají nízké kamenné sokly, připomínající zvětralé kousky antických soch.
Figury na jejích obrazech jsou robustní, scény s ženami a muži na pláži působí teatrálně. Vlny připomínají kulisy, oblaka zase těsto proděravěné vykrajovátkem ve tvaru andělů.
Výrazná malířka Pavla Malinová vystudovala Fakultu umění v Ostravě v ateliéru Františka Kowolowského. "František je malíř, ale zároveň i performer, kurátor, hudebník a teď i děkan fakulty, takže nás spíš vedl k tomu, abychom jenom nemalovali a vyzkoušeli si různé přístupy. Zkoušela jsem pracovat s videem, fotografií, pak jsme založili kapelu a podobně," říká umělkyně.
Výstava finalistů v Pražákově paláci, jednom ze sídel Moravské galerie v Brně, potrvá do 19 ledna. Slavnostní vyhlášení Ceny Jindřicha Chalupeckého se uskuteční 6. prosince v olomouckém kině Metropol v průběhu přehlídky animovaného filmu PAF.
Nejvýznamnější česká soutěž pro mladé umělce má i doprovodný program. Připojila se s ním pražská galerie Berlínskej model, která připravila sérii sedmi jednodenních výstav dřívějších laureátů či finalistů soutěže. Pod názvem Jindřichův model představí jejich práce nejméně deset let staré. Tuto středu to je práce Petry Herotové, finalistky z roku 2009. Týden nato dostane prostor finalista Pavel Kopřiva a za dva týdny laureát z roku 1992 Michal Nesázel.
Cena Jindřicha Chalupeckého
Pražákův palác, Brno, výstava potrvá do 19. ledna 2020.
