Praha - Velký znalec horoskopů Vojtěch Jasný kdysi Radoslavovi Brzobohatému se slzami v očích po několika panácích slivovice sdělil, že jeho život bude před čtyřicátými narozeninami v průběhu čtyřiadvaceti hodin hned třikrát v ohrožení. A skutečně jednoho listopadového dne roku 1971 při něm štěstěna stála hned několikrát.
Nejdříve na něj málem spadly střešní trámy v hořící chalupě v Jizerských horách, pár hodin nato instinktivně přibrzdil před železničním přejezdem s nefungující signalizací právě ve chvíli, kdy se po kolejích přehnal motorák. A aby toho nebylo málo, druhý den odpoledne mu v Praze na Palmovce na křižovatce upadlo levé zadní kolo u auta.
Jeden z nejlepších a nejcharismatičtějších českých herců pobyl na tomto světě od té doby ještě více než jednou tolik času. Radoslavovi Brzobohatému dotlouklo srdce ve středu dopoledne den před osmdesátými narozeninami.
V myslích diváků a divaček zůstane zapsán jako prototyp nefalšovaného chlapa s pronikavým upřímným pohledem, mužným témbrem a ostrými rysy. Dá se říci, že odešel tak, jak se na chlapa sluší: při práci, kterou měl tak rád.
Mosíš zostárnút
Sám za své nejhodnotnější role považoval hrdinského nadporučíka Opálku (ve snímku vystupujícím jako nadporučík Král) ze Sequensova sugestivního dramatu Atentát (1964), sedláka Františka ze Všech dobrých rodáků (1968) a komunistického funkcionáře Ludvíka napíchlého StB ve filmu Karla Kachyni Ucho (1970). Právem.
V dodnes velmi sugestivní filmové rekonstrukci atentátu na Heydricha zahrál rozhodného odbojáře tak přesvědčivě, že by se typově ani v Hollywoodu neztratil.
Do své nezapomenutelné postavy v „Rodácích" zase mohl otisknout esenci svého valašství: tvrdost, nezlomnost a smysl pro čest. Brzobohatý se sice narodil na Slovensku ve Vrútkách, ale dětství už strávil ve Valašském Meziříčí. Na obsazení do role zemědělce, který jako jediný na vesnici vzdoruje kolektivizačnímu nátlaku, vzpomínal v jednom z rozhovorů takto: „V roce 1963 přišel Jasný, že má pro mě roli. Ptal jsem se kdy, protože už jsem měl termíny na jiné filmy. S Vojtou jsme spolu mluvili valašsky. A on se na mě podíval a řekl: Eště to nemáš v ksichtu. Mosíš zostárnút! Za rok mě potkal znovu a ptal se: Tož Radošu, aký si? Mosím se podívať. No, eště to není. V roce 1966 jsme se zase potkali na Barrandově a on povídá: Už to tam je. Aj v očách. Bude to dobré! A začalo se točit."
Brzobohatý skutečně to něco vzácné v očích měl a v šedesátých letech ztvárnil řadu dalších výrazných rolí ve filmech jako je komedie Dáma na kolejích (1966) nebo nedoceněné historické drama Martina Friče Hvězda zvaná pelyněk (1965). Do povědomí lidí se dostal také jako nadporučík Varga v syrových detektivkách Petra Schulhoffa Strach (1963) a Vrah skrývá tvář (1966).
Svůj vrcholný výkon ale možná podal v legendárním trezorovém Uchu v roli vyděšeného ministerského náměstka. Spolu se svou tehdejší partnerkou Jiřinou Bohdalovou tvořil tehdy nejhvězdnější pár československého socialistického showbusinessu, ale ani to nemohlo samozřejmě soudruhy obměkčit, aby tuto brilantní obžalobu fízlovského systému pustili do kin. Bohdalová s Brzobohatým v roli rozhádaných manželů žijících v nefunkčním manželství tak trochu připomínají Liz Tailorovou a Richarda Burtona (v té době také opravdový pár) v drásavé konverzačce Kdo se bojí Virginie Woolfové.
Sankce na sebe nenechaly dlouho čekat a Radoslav Brzobohatý si několik let v branži neškrtl. Jistou úlitbou byla možná role agenta Bláhy v seriálu o majoru Zemanovi. Sám Brzobohatý ale vždy své angažmá v seriálu hájil a hlavně bránil režiséra cyklu Jiřího Sequense jako obrovského profesionála, který ještě spoustu ideologických svinstev dokázal odmítnout.
Krůček od zblbnutí
Vedle filmových rolí Radoslava Brzobohatého stojí minimálně na stejné úrovni jeho práce divadelní. Po 32 let zůstal tenhle skvělý charakterní herec v angažmá ve Vinohradském divadle. To s těžkým srdcem opustil v roce 1999, když se tam v něm pro něj přestalo dostávat rolí. V té době byl rozhodnut, že s divadelním herectvím končí. Manželka Hana Gregorová jej ovšem přesvědčila, aby spolu založili svou vlastní scénu.
Divadlo Radka Brzobohatého má strategickou polohu pár metrů od Václaváku, hraje převážně lehčí komerční tituly, ale přesto, nebo právě proto mívá plno. Vlastní divadlo vlilo Radoslavu Brzobohatému podle svědectví jeho blízkých novou energii a krev do žil.
Svou vitalitu potvrdil i ve své poslední letošní filmové komedii Vrásky z lásky, v níž se po letech opět sešel s Jiřinou Bohdalovou v příběhu dvou důchodců, kteří nechtějí trpně čekat na smrt. I tady potvrdil svou pověst sportovce a tvrdého chlapa. V jedné z akčnějších scén se nenechal zastoupit kaskadérem a poranil si kyčel.
Jakési furiantství je s ním spojené od počátku kariéry. Průlom v popularitě zažil o Vánocích roku 1966, kdy televize pod názvem Cesta řeky k moři odvysílala adaptaci Londonova románu Martin Eden.
„Lidi mě začali oslovovat na ulici, po představeních na mě čekalo u šatny dvacet třicet krásných holek. Totálně jsem zblbnul a měl jsem pocit, že si mohu dovolit všechno. Byl jsem jako mistr světa. Kdo to nezažil, neumí si to představit. Trvalo mi pár neděl, než jsem se vzpamatoval - a to jsem z domova naučený k absolutní přesnosti, poctivosti, dochvilnosti a skromnosti. Na to všechno jsem tehdy zapomněl," popisuje Brzobohatý své vyrovnávání se slávou v autobiografii Chlap se širokým srdcem.
„Dnes vím, že úspěch a známá tvář patří k profesi, ale nic jiného to neznamená. A pokud má někdo pocit, že ano, je jen krůček od toho, aby jako herec i jako člověk totálně zblbnul." Radoslav Brzobohatý zůstal chlapem, který za své čestné, charakterní postavy ručil celým svým poctivým životem.
