Dílo nazvané Bonjour, Monsieur Gauguin patří k nejcennějším ve sbírce české Národní galerie a nyní se stalo také hlavním exponátem stejnojmenné výstavy, která v Paláci Kinských na pražském Staroměstském náměstí začala uplynulý týden.
Gauguin je na výstavě doprovázen dalšími Francouzi jako Émilem Bernardem či Paulem Sérusierem. Větší pozornost ale patří poměrně nesourodé skupině českých umělců včetně Alfonse Muchy, Františka Kupky, Toyen či Jana Zrzavého. Ti všichni, stejně jako Gauguin, jezdili za inspirací do Bretaně. Nejzápadnější pobřeží Francie se koncem 19. století stalo po Paříži nejoblíbenější uměleckou destinací.
Výstava Bonjour, Monsieur Gauguin měla předehru v létě přímo v Bretani. Byla výrazně menší, i tak ji navštívilo přes 30 tisíc lidí. Pražská verze je naopak výpravná, shrnuje čtyřletý výzkum o českých umělcích, kteří mezi roky 1850 až 1950 cestovali za západofrancouzskou přírodou a venkovem.
"Bretaň se tehdy stala uměleckým centrem v celosvětovém měřítku. Žila tu například velká kolonie amerických nebo pařížských umělců. Byla to dostupná exotika, jezdil tam vlak," popisuje kurátorka Anna Pravdová. Její kolegyně Kristýna Hochmuth doplňuje: "Čeští umělci objevili Bretaň ještě předtím, než se stala tak proslulou."
Zeyer žil jak ve snu
Podle kurátorek české umělce do Bretaně lákaly hlavně moře a autentická divoká příroda. "Také společný keltský původ hrál roli, i když keltské památky se v dílech českých autorů překvapivě neobjevují tak často, jak jsem čekala," poznamenává kurátorka Pravdová.
Vystavené obrazy doplňují také fotografie, zápisky či korespondence. Obrázek českých malířů, jak nadšeně šplhají po skalnatém pobřeží a vítr jim čechrá vlasy, kterak se při odlivu procházejí po pláži a sbírají oceánem vyvržené drobnosti, nebo jak se nechají hostit v útulných vesnických tavernách, je téměř dokonalý.
"Žiju jako ve snu, něco tak krásného jako Bretaň si nikdo nemůže vymyslit, kdo tu zemi druidů a dubů, korigánů a menhirů vlastníma očima nespatřil," dojímal se spisovatel Julius Zeyer, který roku 1889 navštívil městečko Pont Aven. Právě tam, kde se proslavil malíř Paul Gauguin, žila početná a proměnlivá komunita umělců. Dokonce se hovoří o takzvané pontavenské škole.
Češi si ale hledali vlastní místa. Přijížděli na doporučení přátel. Alfonse Muchu, který maloval bretaňské vesničanky v typických černých šatech s bílými čepci, možná zlákal přímo Paul Gauguin. Výstava ukazuje tři fotografie z Muchova ateliéru, v němž francouzského malíře hostil.
Gauguin je tu zachycený zřejmě uprostřed zábavy, jak bez kalhot a bos hraje na Muchovo harmonium. Na jiném snímku oba malíři pózují ještě s Luďkem Maroldem a Annou la Javanaise, Gauguinovou jávanskou modelkou. Ta má na hlavě bretaňský čepec. "Možná se ale Mucha do Bretaně vypravil na popud někoho jiného, a sice herečky Sary Bernhardtové. Ta si na jednom z bretaňských ostrovů nechala postavit pevnost, kam zvala přátele. Mezi nimi i Muchu, jenž ji portrétoval," podotýká kurátorka Kristýna Hochmuth, podle níž je druhá varianta pravděpodobnější.
Malíři mezi prasaty
V Bretani se čeští malíři inspirovali nejen přírodou, ale také obyvateli, které si většinou romantizovali. Ne všichni. Výstava v Paláci Kinských představuje cyklus kreseb z roku 1902 nazvaný Venkovan od Vojtěcha Preissiga, který žil v Paříži a živil se karikaturou pro časopisy.
Vyšel vstříc povýšenému pařížskému pohledu a Bretonce zachytil jako zaostalé vesničany, kteří se věnují pití, tradičním tancům a krmení prasat. "Jako jediný karikuje i fenomén přítomnosti malířů," poukazuje kurátorka Pravdová. "Zobrazoval je, jak malují mezi husami, krávami a prasaty, a Bretoňci na ně při tom nechápavě zírají".
Preissigovy kresby jsou vystaveny v sousedství grafik s podobnou tématikou od Émila Bernarda, jenž českého malíře inspiroval, a tří listů od Paula Gauguina. Ten je na rozdíl od Preissiga k vesničanům uctivější.
Také jeho nejslavnější bretoňský obraz, Bonjour Monsieur Gauguin, vyznívá solidárně. Na rozdíl od jeho předobrazu, plátna Bonjour Monsieur Courbet, který Gauguin viděl spolu s Vincentem van Goghem o několik let dříve.
Gustave Courbet sám sebe namaloval s malířským vybavením na cestě při setkání se svým mecenášem a jeho sluhou. Malíř zde sebevědomě, se zdviženou bradou, kyne svému podporovateli, který na něj hledí s obdivem.
Jako rovný s rovným
Paul Gauguin scénu parafrázoval po svém: bez malířských atributů se zdraví s vesničankou jako rovný s rovným. Polní cestu nahradil bujnou bretaňskou krajinou s těžkými mraky.
Obraz byl původně výzdobou hostince ve vesnici La Pouldu, kde tvořil výplň dveří jídelny. Gauguin ale namaloval ještě druhou verzi, výrazně barevnější. Ta se roku 1937 dostala do sbírky Národní galerie - a to z výstavy pořádané v Praze Spolkem Mánes.
Bretaní se inspiroval také Václav Brožík pro své rozměrné romantické plátno Husopaska, zatímco Wilhelm Riedel zpodobnil temnou stránku bretonské historie. Obraz nazvaný Ztroskotání lodi z roku 1873 zachytil, jak místní lidé rabovali náklad z plavidel, která se rozbila o skalnaté pobřeží. Někteří prý dokonce zapalovali ohně, aby lodě navedli na skaliska.
Bretaň navštěvoval také František Kupka, který sem začal jezdit, hned jak na začátku 20. století přesídlil do Paříže. "Jezdil sem pro uklidnění svých nervů, pobýval v hotelu na růžovém pobřeží s výhledem na moře," vysvětluje kurátorka Pravdová, podle níž malíř pozoroval proměny přírody a referoval o tom svému příteli, spisovateli Janu Svatopluku Macharovi.
"Psal mu, že si tam konečně může odpočinout od lidí. Přivezl si řadu akvarelů a dalších námětů. Nezobrazoval Bretaň jako takovou, ale skici moře využíval k jiným obrazům," říká kurátorka a ukazuje na obraz, na němž dva pravěcí muži zápasí o ženu na skalnatém pobřeží.
Chůvy z Bretaně
Na jiném místě je vystaven Kupkův akvarel Chůva z Bretaně. "Kupka jej nakreslil asi v Paříži, kde mnoho Bretonců pracovalo. Žila tam velká komunita a děvčata často pracovala jako chůvy," vysvětluje kurátorka, podle níž českého výtvarníka do Bretaně možná pozval Kupkův soused z Montmartru, malíř Jacques Villon.
Velký soubor na pražské výstavě patří obrazům Jana Zrzavého, který si Bretaň oblíbil ve 20. letech minulého století. Objevil ji pro něj nejspíš Julius Zeyer, kterého zase obdivoval Zrzavý. Malíř si zamiloval ostrov Íle de Sein, jejž později milovala také malířka Toyen. Zrzavý obdivoval pustou, mysteriózní krajinu, naopak o tamní lidi se téměř nezajímal.
Způsob, jakým Zrzavý zobrazoval bretonskou přírodu, se proměňoval. "Zpočátku je pestrobarevná, postupně autor zjednodušuje, vytváří si schematický slovník, vlastní výtvarný jazyk," všímá si Anna Pravdová, podle níž se Zrzavý dokonce hodlal v Bretani usadit.
"Vyhlédl si rybářské stavení, které koupil. Do toho ale přišla mnichovská dohoda a Zrzavý se rozhodl, že se tam už nevrátí."
Bonjour, Monsieur Gauguin: Čeští umělci v Bretani 1850-1950
Kurátorky: Anna Pravdová a Kristýna Hochmuth
Palác Kinských, Praha, výstava potrvá do 17. března 2019
Poslední z českých umělců, kteří do Bretaně jezdili ještě v padesátých letech, byli emigranti usazení v Paříži Toyen a Jan Křížek. Oba uchvátil ostrov Íle de Sein. "Je třeba tam být, aby to člověk pochopil. Je tam burácející moře, řvoucí rackové a vítr. Zrzavý psal, že to jsou jen živly samy. Toyen to na svých plátnech zachytila," říká kurátorka Pravdová.
Hned dodává, že pro Jana Křížka to ale nebylo jednoduché. "Jeho moře naopak rozčilovalo. Nejdřív bydlel v domečku na pobřeží, ale tam se vůbec nemohl soustředit. Pak se přestěhoval do vnitrozemí a na zahradě obklopené vysokou zdí tvořil věci, které jsou inspirovány keltskými idoly. Odpovídá to jeho celoživotní tvorbě, neustále kreslil postavu člověka," dodává Anna Pravdová.
Bretoňský vliv v českém umění skončil v padesátých letech, kdy socialistické Československo definitivně uzavřelo hranice. Do té doby to ale byl, jak ukazuje výstava v Paláci Kinských, silný zdroj inspirace.
