reklama
 
 

Nekonečná láska k mačkání spouště. Výročí slaví fotograf Holomíček, který měl Havla na dosah

12. 8. 2018
Fotograf Bohdan Holomíček se dožívá 75 let. Čtvrtstoletí pracoval jako udržbář, který svým rozhrkaným vozem objížděl republiku a stýkal se s lidmi. Zadostiučinění se dočkal po roce 1989 především jako ten, kdo měl Václava Havla na dosah.

Od 70. let minulého století je Bohdan Holomíček vnímán coby okamžitě rozpoznatelná a jedinečná osobnost české fotografie. Ani reportér, ani dokumentarista, ani kronikář, protože těm všem je vlastní buď hlad po společenských událostech, nebo soustavnost, zacílenost na téma.

Nic z toho Holomíček nevykazuje, přesto je jeho dílo - tedy do určité fáze - vzácně celistvé a vypovídá o tom, s kým a kde se potkal, co spatřil.

Fotograf, který má svým autorským naturelem asi nejblíže k někomu, kdo si dlouhé roky vede deník, v jeho případě tedy obrazový, se nadcházející úterý dožívá pětasedmdesáti let. A to je důvod, proč si připomenout jeho tvorbu i zamyslet se nad cestou, kterou se vydal v novém století. Protože ta cesta obnažuje proměny média fotografie a dilemata, jimž jsou fotografové v současnosti vystaveni.

Bohdan Holomíček se narodil za války ve vesnici Sienkiewiczowka na Ukrajině. Matka byla Ukrajinka, otec volyňský Čech, po válce se rodina přestěhovala na místo odsunutých Němců, do obce Mladé Buky nedaleko Janských Lázní.

"Když jsem byl malý, maminka se o mě bála a držela mě doma. Díky tomu jsem se sice nikam nepodíval, ale hodně jsem toho přečetl. Když jsem byl starší, sportoval jsem, hrál divadlo a pantomimu a velmi rád jsem tančil. V roce 1956 jsem dostal k Vánocům fotoaparát Smena se šesti kinofilmy, které jsem hned ten večer profotil," přiblížil Holomíček roku 2009 svoje začátky v rozhovoru s Petrem Vilgusem.

Zde je třeba něco dodat: Holomíček měl čtyři sourozence, ale dva starší bratři mu zemřeli, on sám byl dítě neduživé, a proto matčin strach o něho. Tento osud však u Holomíčka vyústil nejlepším možným způsobem: vyrostl z něho muž po všech stránkách otužilý, energický, vytrvalý, pozitivně naladěný, společenský.

Zakrátko, v 60. letech, Holomíček nalezl svůj styl, svůj smysl fotografování - zaznamenávat setkání, zvěčnit okamžiky téměř vždy nerozhodující, uchovat atmosféru letmosti, obyčejnosti, blízkosti. Adekvátní byla i forma prezentace. Od následující dekády snímky zvětšoval na tenký (a levný) fotopapír Dokument, který měl omezenou tonální černobílou škálu, protože byl primárně určen na kontrastní, nejlépe pérovkové reprodukce.

Zvětšoval vždy celé políčko filmu, bez výřezu, ohraničené přirozeným černým rámečkem, přítomným na okrajích exponovaného políčka. Pod fotografii tužkou napsal čas a místo expozice, případně několikaslovní připomenutí toho, o co šlo.

Ke svému stylu došel sám, bez odborného školení. Vyučil se elektrikářem, absolvoval vojnu, pracoval v elektrárně v Poříčí u Trutnova. Za šťastný považuje čas v letech 1968 až 1969, jenž mu byl vymezen v trutnovském Muzeu v Podkrkonoší, kde se živil jako fotograf - ředitelem onoho muzea byl mimořádný muž, Zdeněk Vašíček, který byl později z politických důvodů vězněn, v 80. letech odešel do emigrace, uplatnil se na univerzitách v západní Evropě, po roce 1989 mu u nás vyšlo několik knih esejistického a historického charakteru.

Knihu fotografií Bohdana Holomíčka roku 2000 vydalo nakladatelství Torst ve své edici Fototorst. | Video: Torst

Na přelomu 60. a 70. let Holomíček pracoval jako montér v Tuchlovicích u Kladna. V jednasedmdesátém roce se navrátil do kraje svého dětství a nechal se zaměstnat jako údržbář v Centrální výtopně v Janských Lázních. A takto vydržel bezmála čtvrtstoletí!

Po celou tu dobu zaměstnanec Holomíček dojížděl z chátrající, kdysi slavné obce svým rozhrkaným a všemožně opravovaným vozem značky Barkas po republice, stýkal se s lidmi, anebo oni se nejednou zastavili za ním. V květnu 1974 jej paní Hošková, prodavačka v trutnovském knihkupectví, seznámila s Olgou a Václavem Havlovými. Vzniklo přátelství, které trvalo až smrti obou těchto osobností.

Vyjádřením onoho vztahu jsou i "tuny" fotek, které u Havlů a s Havlovými nafotil; předloni nakladatelství Torst vydalo publikaci Album Václav, které je výběrem takových fotografií z let 1974 až 2011.

Přestože se tedy stýkal s disidenty a fotil je s touž intenzitou jako vše kolem sebe, Holomíček prošel normalizací bez vážnější pohromy. Průběžně vystavoval od roku 1970, pravda, většinou v malých a negalerijních prostorech. Vyšlo o něm i několik článků ve fotografickém tisku.

Ale když roku 1988 pro sebe typickým způsobem nakupil snímky do mnoha řad na panely a stěny v tehdy populární pražské výstavní síni Fotochema, početní návštěvníci na Holomíčkových záběrech s potěšením dohledávali osobnosti v té době pořád ještě proskribované. Byl to sice už čas politického tání, ale také přetrvávající schizofrenie.

Publikačního zadostiučinění se autor dočkal ihned po listopadu 1989 - samozřejmě především jako ten, kdo měl "Havla na dosah". Ale Holomíček zůstal svůj, dál ho zajímalo focení, nic jiného. A roku 1995 usoudil, že zbylý čas bude věnovat už pouze jemu; výtopnu v Janských Lázních opustil.

V Torstu mu ten rok vyšla první monografie, o pět let později druhá. Začal si vydělávat fotografováním pro přední česká divadla, ostatně této disciplíně se věnoval soustavně už dlouho předtím, bral i zakázky kupříkladu reportážní nebo reklamní. Stal se již zcela svým pánem.

"Starý dobrý" černobílý Holomíček se svými nezaměnitelnými zvětšeninami, které pořádal do soukromých autorských knih a jež také hojně rozdával přátelům coby vzpomínku, ovšem existoval jen do prvních let 21. století. Nastala digitální revoluce, a on vyslyšel jejího volání jako jeden z prvních analogových bardů. Nadto je vyslyšel radikálně.

Pro Holomíčkovo průběžné, nepřetržité fotografování byla vždy typická početnost: dříve naexponoval zhruba tisíc kinofilmů ročně, to je nějakých šestatřicet tisíc snímků. S digitální fotografií u něho početnost přerostla ve zduřelost. V již citovaném rozhovoru s Petrem Vilgusem tvrdil, že s digitálem ročně naexponuje desetkrát víc fotek.

"Od začátku mě vždy zajímala tvorba sekvencí. Třicet šest obrázků na jednom kinofilmu pro mě bylo tragicky málo - kolik mi toho uteklo, než jsem přetočil a vyměnil film… Digitální snímky sypu na pevné disky a DVD. V tuto chvíli můj archiv tvoří více než dva tisíce DVD," vypočetl v interview. Kolik disků a DVD s nahranými snímky Holomíček má v čase svých pětasedmdesátin, to již možná neví ani on sám.

Selektovat takové množství materiálu v jednom člověku prakticky nejde, Holomíček by se potřeboval zdvojit, nebo spíše ztrojit, a ta dvě jeho další Já by dělala výhradně editory a kurátory.

Takto se muž s fotoaparátem zavaluje hmotou, kterou jednou beztak bude zpracovávat někdo jiný - pokud tedy jeho digitální záznamy vydrží, protože ony stárnou a disky je třeba přehrávat, nesmí se nechat roky nečinně ležet.

Důsledkem Holomíčkovy nekonečné lásky k mačkání spouště, jeho trvalé extáze z rychlosti digitálu, kdy není třeba temné komory se všemi těmi chemikáliemi a vyvolávacími procesy, je ústup od vystavování a také od knih.

Z dosavadních patnácti let digitálního snímání připravil jedinou, v podstatě příležitostnou: svazek z roku 2011 Divadelní svět je výběrem záběrů, které pořídil na prvním ročníku mezinárodního festivalu Divadelní svět Brno 2010, jenž byl věnován Václavu Havlovi.

Holomíček nyní dává přednost projekcím svých fotografií spojenými s besedou. Poněkud zaujatě a nespravedlivě argumentuje řečnickou otázkou, že kdo se ještě dnes dívá na ručně zhotovené černobílé zvětšeniny, když "většina obrázků k nám proudí přes elektronická média a i ti dnešní největší klasici své filmy skenují". To je značné zjednodušení věcí.

Jubilant Bohdan Holomíček tak jako málokdo zosobňuje takříkajíc dramatickou změnu paradigmatu, jíž jsou vystaveny zobrazovací techniky.

Možná se to u něho vlastně děje zákonitě: vždyť svou černobílou analogovou tvorbou jako by předjímal všechna ta digitální selfie a další snímečky, jež se v nespočitatelném vlévají do globálních aplikací a sítí.

Autor pracuje v České televizi, je editorem webu Artzona.cz

autor: Josef Chuchma | 12. 8. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama