Recenze - Titulek přehání, ale stejně: ještě než se vydáte na letošní Bienále mladých do pražského Domu U Zvonu, prostudujte si tentokrát nebývale pečlivé a obsáhlé webové stránky výstavy. Jinak nemáte moc šanci.
Hlavním problémem letošního ročníku je totiž skutečnost, že na jedné straně koncepčně vychází z komplexity současného umění, ale na straně druhé důsledky tohoto rozptylu podceňuje - což se týká i autorů samých.
Umění nastavující záda
Vlastně je paradoxní, že díla, která často i metodicky narušují "klasický" rozměr uměleckého díla, jsou v galerii prezentována tím nejklasičtějším způsobem: prostě visí na zdech. Je sice pravda, že výše zmiňovaná stránka poskytuje ke každému autorovi jak stručný komentář, tak odkaz na jeho profil umožňující nahlížet konkrétní vystavené dílo v potřebném kontextu.
Ale v galerii podobná berlička k pochopení artefaktů schází. Těžko čekat, že kupříkladu cizinec či kdosi na náhodném výletě v Praze pilně vyhledá před návštěvou internet.
Během dvou poměrně dlouhých návštěv galerie jsem byl několikrát svědkem situace, kdy návštěvníci, z nichž někteří byli navíc "přespolní", evidentně moc netušili, s čím mají tu čest a s celým bienále se poměrně kvapně vypořádali. Což je přece škoda.
Bienále jako by rezignovalo na něco, co by mělo být jeho posláním: zpřístupnit, byť i částečně didakticky (komu by se to nepříčilo) umění širší veřejnosti. Profík nebo člověk od fochu si zvláště v našem prostředí umělce sám dříve nebo později najde. Zajde se podívat na klauzury na výtvarnou školu, na menší krátkodobé výstavy věnované konkrétním projektům, čte specializovaná periodika, zná kontext.
Návštěvy z jiného světa
Výstava typu bienále by ale měla mít alespoň trochu vstřícnější charakter: zpřístupnit aktuální výtvarnou tvorbu lidem, kteří nejsou blbí ani bez zájmu, ale (současné) umění není jejich denním chlebem a obživou.
Katalog situaci ulehčuje jen částečně. Drobné medailonky umělců či stručné nájezdy na uchopení vystavených prací jsou výstižné; ale jednak si myslím, že k jeho zakoupení nelze nikoho nutit, a navíc se mi zdá, že drobné texty stále směřují do publika, které je předem "poučeno".
Je to samozřejmě mnohem širší problém, kterým trpí i tzv. "světové galerie", jež se v tomto ohledu svorně zapomněly. Každopádně současné umění publiku přiblížit jde - a to aniž je třeba volat po vulgárním zlidovění nebo nesmyslných doslovných komentářích. Zvláště pak na přehledových, tedy nikoli experimentálních či specializovaných výstavách (ale i tam se mluví na vernisážích).
Na rovině samotných projektů takhle vyloženě ztrácí Pavla Sceránková a Jiří Thýn. U Rafanů a jejich opony je situace jiná: jejich projekty jsou mlčenlivé záměrně a právě takto dávají smysl.
U Kataríny Hládekové je pak trochu jiná potíž: navrhla budovy na základě projektů výstav pro imaginární galerie, leč seznámení s projekty schází (i když: nezapomeňte nakouknout skrze okénka!), čímž její práce vyznívá trochu do ztracena.
Neuzavřené vody
Samozřejmě, že prezentaci principiálně ztěžuje to, co je na bienále nepochybně pozitivní: že se snaží postihnout tvorbu mladé generace v jejích rozmanitých formách. Od videoklipu, kresby, fotografie přes akce ve veřejném prostoru, objekty a graffiti až po promýšlení různě definovaného prostoru. Včetně galerie samé, kterou pro potřeby bienále překopal Dominik Lang.
Závažná sdělení tak stojí vedle čiré hravosti, malba vedle architektury, fotka vedle vlastní dekonstrukce, sociální sonda vedle komiksu. Společného jmenovatele těžko hledat. Snad by to mohlo být město, snad paměť, snad genius loci, snad reflexe metody a pojmu umělecké tvorby či povahy obrazu; snad cosi jako zasévání semínek pochybností. Zjednodušovat ani schematizovat tady moc nejde.
Stejně tak je samo o sobě bohulibé i komplikující, že bienále a jeho kurátor Tomáš Pospiszyl loví ve vodách, které se ještě zdaleka neustálily ve svých březích. Právě s tím souvisí vlastně přirozený nešvar takového dozrávání: cosi, co bychom mohli pojmenovat jako fascinaci vlastním diskurzem, kdy umění přestává být v silném slova smyslu specifickým typem myšlení, reflexe či poznávání světa, ale svět se naopak stává nepasujícím projekčním plátnem zjednodušených laboratorních představ a tezí.
Pouliční intervence Vladimíra Turnera jsou sice mnohdy trefné a vtipné, ale závěrečné volání na policii s tím, že "jim to stejně bude jedno" je vlastně takovou palbou do vlastních řad - protože ruku na srdce, proč by vlastně nemělo? Lépe řečeno, nezvrhla se občas jinak nápaditá akce v čistě soukromý vtípek a vlastní megalomanské zadání v de facto lhostejnou realizaci?
Projekt Kateřiny Držkové je vedle její jinak pozoruhodné práce s pohlednicemi rovněž jakousi naivní hříčkou, potenciálem obdařené gesto a nosný nápad Jana Pfeiffera by taky vyloženě zasloužil dovést dál, neboť jev, ke kterému se ironicky obrací, v důsledku zůstává nedotčen.
U Viery Čákanyové je zase škoda, že tak silný materiál, se kterým pracovala, uzemnila totálně obecným a vlastně nevhodným přirovnáním, totiž že "skrze osobní příběh postupného zapomínání reflektuje [snímek] postoj postkomunistické společnosti ke své nedávné minulosti" - což její dokumentární montáž prostě vůbec nepotřebuje.
Přes veškerou kritiku každopádně stojí za to na bienále vyrazit; už jen proto, že ze své podstaty umožňuje nahlédnout do kuchyně, kde ještě není nic hotového, ale kde se ještě všechno zčerstva připravuje, bublá a vaří.
Bienále mladého umění ZVON 2010. Dům U Kamenného zvonu, Staroměstské náměstí 13, Praha 1. Kurátor Tomáš Pospiszyl. Výstava se koná do 3. října 2010.
