Recenze - Ačkoliv v tvorbě proslulého švédského režiséra Ingmara Bergmana není o autobiografické motivy nouze, málokde je najdeme v tak koncentrované podobě jako ve hře Po zkoušce z roku 1984 napsané původně pro televizi.
U nás byla na divadle poprvé uvedena před třinácti lety v pražském Kolowratu, teď ji na repertoár zařadilo Divadlo v Řeznické, kde se režie a hlavní role ujal slovenský herec Martin Huba. Do dvou ženských postav obsadil Lucii Štěpánkovou a Ilonu Svobodovou.
Ve vzpomínkové knize Laterna magica zmiňuje Bergman situaci, která ho k napsání Po zkoušce inspirovala. Jako divadelní režisér si jednou do chystané inscenace vybral mladou herečku, jenže ta mu během zkoušení sdělila, že je těhotná a záhy po premiéře z představení odstoupí. V reálu se režisér s nepříjemnou situací vyrovnal s nadhledem skeptika: "Z dlouhodobého hlediska je to, oč usilujeme v divadle, celkem lhostejné. Zato narození dítěte má aspoň jakýs takýs iluzorní smysl."
Jeho alter ego Vogler však ve hře Po zkoušce ztratí tvář a reaguje výbuchem vzteku. Mladá herečka Anna neplánovaným těhotenstvím ohrozí mnohaměsíční práci, navíc jejich opatrně se rozvíjející vztah získá pachuť trapnosti, zbytečnosti. Pocit rozčarování nezmizí ani když vyjde najevo, že Anna kvůli umělecké kariéře podstoupila potrat.
Na pohled by se zdálo, že volba pozoruhodného textu, v němž se mísí osobní Bergmanovo přemítání o divadle s intimitou milostných rošád i s rovinou čistě existenciální, bude pro komorní prostor v Řeznické ideální volbou. Hra však klade nadstandardní nároky na tři herecké představitele, na jejich připravenost a ochotu k hlubinnému ponoru, takže vůbec není snadné v ní obstát.
Huba-režisér posouvá do popředí téma ambivalentních vazeb mezi režisérem Voglerem a dvěma herečkami, mladou Annou a její zemřelou matkou Rakel, která se vrací v jediné dlouhé retrospektivě jako trpká připomínka minulosti. Coby pravověrného divadelníka zajímají Hubu otázky smyslu a úskalí herecké profese, zkoumání egocentrické herecké nátury, i nebezpečného mixování vztahů pracovních a ryze privátních - jak je pro divadelní svět typické.
Naopak o poznání méně se mu daří zachytit skrytý plán vyprávěného příběhu, Bergmanovo obsesivní obnažování lidské existence v celé její nahotě, fyzické i duševní zranitelnosti.
Představení umně pracuje s náladou zešeřelého divadelního jeviště, na němž se hlavní hrdina Vogler oddává dušezpytným úvahám a pouští se do režisérsko-partnerského souboje s herečkou Annou. Pár kabátů na zdi, opuštěná harfa, kontrabas a dřevěná bedna navozují zádumčivou náladu a vytvářejí rámec k dramatickým dialogům plným napětí a emocionálních zvratů.
V postavě Voglera Martin Huba zúročuje bohaté herecké zkušenosti. Diváky si získává na svou stranu od prvního gesta, z charakteristické ztišenosti prudce přeskakuje do ironie a sarkasmu, ze slovenštiny do češtiny, z umělecké rozevlátosti zpět k nečekaně přímému odhalení dušených citů. Přesto občas až příliš oživuje jevištní exkamotérství, jimž před lety oslnil v Bernhardově Divadelníkovi na scéně Divadla Na zábradlí. Svět útočného jízlivého Rakušana je však střídmému meditativnímu Bergmanovi cizí, takže jakýkoliv náznak excentričnosti tady ruší.
Největším úskalím hry Po zkoušce ale postava Anny. Projevilo se to před lety v Kolowratu a platí to i Řeznickou. Role od mladé herečky vyžaduje značnou sebekázeň a maximální koncentraci. Lucie Štěpánková se nechává strhnout brilantním partnerem a koncentruje se spíš na hledání adekvátních gest i modulace hlasu než na vnitřní zklidnění a podstatu replik.
Miluje Anna stárnoucího režiséra? Vzhlíží k němu? Přichází za ním z vypočítavosti? Lituje ho? Na tyto otázky divák aspoň na premiéře odpověď nedostal.
Nejvíc trpí dlouhá poslední scéna, kdy si Vogler s Annou ironicky simulují pravděpodobný vývoj jejich vztahu. Pobavený, odlehčeně konverzační tón dialogu a úsměv na tváři Anny se zcela míjejí s trpkostí slov, jež autor postavám vložil do úst.
Nejblíže bergmanovským ponorům má Ilona Svobodová ve vedlejší postavě Anniny zemřelé matky - Voglerovy dávné milenky Rakel. Vpadne na scénu nečekaně, aby na nevelké ploše jediného trýznivého rozhovoru zpřítomnila tresť lidského i uměleckého pádu. Ssvé zoufalství poodhaluje tlumeně, krok za krokem, ale nakonec v ní vybuchne potlačovaná bolest. Při pokořujícím sebeobnažení nabídne znechucenému Voglerovi své vadnoucí tělo i střepy profesionální hrdosti. Marné žadonění o velkou roli zní z jejích úst jako prosba o život.
K dokonalému uchopení a předání Bergmanova myšlenkového světa herec nevystačí se sebedokonalejší technikou; naopak, čím méně jí bude, tím lépe. Podstatné je, co se nachází uvnitř jeho duše a co je schopen vynést na světlo a ukázat divákům. Po zkoušce je inscenace velkých ambicí. Naplnit se je podařilo jen zčásti.
Ingmar Bergman: Po zkoušce. Režie: Martin Huba. Výprava: Milan Čorba. Překlad: Zbyněk Černík, Petr Kerlík. Premiéra 15. 6. 2011 Divadlo v Řeznické. Hodnocení: 50 %
