Recenze - Přinejmenším u mě se to má s českým komiksovým trhem tak, že je spousta komiksů, na něž se daný rok těším - a pak je speciální kategorie komiksů napsaných Alanem Moorem, na něž se těším více než na všechny ostatní.
Soustavně teď od něj vycházela jen prazvláštní, vysoce neortodoxní a ve své imaginativnosti opět mooreovsky geniální série o tvorovi z Bažin, který kdysi býval i nebýval vědcem Alecem Hollandem.
Mám pro vás velmi smutnou zprávu, že právě vyšla poslední kniha ze šesti - a příští rok se zřejmě s Moorem na pultech nesetkáme vůbec, ovšem dobrou zprávou je, že dva poslední Bažináčové v ničem nezaostávají za předchozími.
V prach se obrátíš…
Jestliže si i v předchozích dílech Bažináče Moore utahoval (nejen) z Ameriky sedmdesátých a osmdesátých let (komiks vznikl v osmdesátých letech), tak v případě páté knihy V prach se obrátíš jde ještě mnohem dál.
Nevybíravě útočí na puritánskou morálku, politické pokrytectví či manipulovatelnost alternativními životními přístupy, ba dělá si i legraci ze samotného DC univerza (Batman, Superman, Luthor). V určitou chvíli se dokonce nezastaví ani před nečekaným tématem domácího násilí, které ale podle očekávání rozvíjí… inu, značně neočekávatelným způsobem.
V posledních kapitolách pak zamíří k metafyzické hře, která je v jisté míře pro Bažináče typická, stejně jako v předchozích knihách se promítá do práce s ilustracemi, barvami a panely, ale i tentokrát se vymyká dosavadním normám.
A o co v Bažináčovi tentokrát kráčí? Obecně vzato jde o milostný příběh, který je však rozvíjen v ne úplně standardní podobě. V klíčové části je Abby zatčená v Gothamu (za milostný poměr s nelidským jedincem) a rozzuřený Bažináč neváhá udělat cokoli, aby ji osvobodil. A protože momentálně platí za jedny z nejmocnějších entit na Zemi, ono „cokoli" má mnoho podob.
Jako u většiny knih o Bažináčovi se narativně-tematické strategie rozvíjené napříč knihou (i kvůli tomu, že původně vycházel Bažináč v samostatných sešitech) mění a její části mají lehce odlišnou povahu.
V prach se obrátíš by se dala rozdělit víceméně do tří částí. První se soustřeďuje na Abby myslící na Bažináče, druhá na Bažináče myslícího na Abby a třetí dělí pozornost rovnoměrně mezi oba. První má charakter víceméně soudně-kriminálního dramatu. Druhá část je pokřivenou akčně apokalyptickou variací na motiv obléhání města, kdy se však obrací perspektiva a hrdinou je ten, kdo by standardně byl za padoucha.
Ve třetí části pak Moore střídá různé polohy: sociální drama, snová milostná poezie a zmíněná metafyzická hra, která možná šokuje tradiční čtenáře superhrdinských komiksů (a vlastně i čtenáře dosavadních knih o Bažináčovi). Patří nicméně mezi jednu z nejinspirativnějších a nejimaginativnějších věcí, co kdy Moore napsal. Jen tentokrát skutečně platí, že bez předchozích dílů Bažináče nebudete příliš rozumět, o co v komiksu vlastně kráčí…
…ale ne nutně navěky
Bažináč se nicméně opět vrací v čerstvě vydaném Shledání, a to hned v několika smyslech - v prvním smyslu na pulty našich knihkupectví, v druhém pak napříč vesmírem domů za milovanou ženou Abby, od níž byl násilně odloučen. V obou případech se vrací naposledy, což je dobrá zpráva pro rostlinného superhrdinu, ale veskrze neradostná zpráva pro nás čtenáře.
Série o Bažináčovi v Mooreově pojetí představuje bezesporu jedno z nejzvláštnějších a intelektuálně nejpodnětnějších pojetí superhrdinského komiksového vzorce. Dost možná natolik, že je vlastně nasnadě otázka, nakolik ještě o superhrdinský komiksový vzorec vlastně kráčí.
Bažináč se v rukou geniálního (bez nadsázky, uvozovek či přehánění) scenáristy Alana Moorea neustále proměňoval jako postava i jako koncept, během něhož prošel mnoha experimentálními mody, žánrovými vzorci a intertextuálními variacemi - od Božské komedie Danta Alighieriho až k Alefovi Jorgeho Luise Borgese.
Na konci minulé knihy V prach se obrátíš skončil Bažináč kdesi hluboko ve vesmíru, ve Shledání se vydal domů - ovšem jeho mise není přímočará a podobně jako Odysseus je nucen Bažináč na cestě ke své milé čelit jiným kulturám, všelikým protivenstvím, hraničním zkušenostem a nevyhnutelnému poznání sebe samotného.
Pod všemi kapitolami žel tentokrát není podepsaný Moore, nicméně jeho dohled je zřejmý i na těch, na nichž se přímo scenáristicky nepodílel. Sám koncept je odlišný od předchozích knih - ale protože každá z nich byla odlišná zase od těch předchozích i těch dalších, je to ve výsledku logický posun. Bažináč se vydává na cestu vesmírem z planety na planetu, aby se mohl nakonec dostat zpět na Zem za Abby, přičemž různé kapitoly rozvíjejí různé nápady.
První dvě kapitoly nabízejí variaci na tradiční dobrodružné science fiction (á la John Carter), zatímco třetí kapitola konečně explicitně rozvíjí dosud jen implicite přítomnou paralelu Bažináče s Frankensteinovým monstrem.
Takřka geniální jsou pak třetí až šestá kapitola. Třetí představuje další z Mooreových otevřených tematických, narativních i stylistických experimentů s možnostmi komiksu. Celou kapitolu tvoří monolog jedné zvláštní entity reprezentující svět od toho našeho velmi odtržený. Entita potřebuje naplnit svou biologickou potřebu a čeká… Zejména zpočátku okázale obrazný jazyk se složitou syntaxí referuje k jen obtížně představitelným strukturám, přičemž monolog doprovází sled do sebe vpíjejících se obrazů často na hranici abstrakce. Ovšem zatímco obrazy se stávají stále neurčitějšími, jazyk naopak směřuje k až děsivé konkrétnosti popisovaného.
Ve čtvrté kapitole nahrazuje členitost a rozmanitost prostředků vyprávění zase členitost a rozmanitost vyprávěného. Bažináč se dostává do autonomního světa rostlinné civilizace, kdy jeho prosté zhmotnění znamená de facto genocidu a největší přítel rostlin se najednou stává monstrem na úrovni Godzilly.
Samotný nápad - sám o sobě vynikající - je pouze východiskem k představení specifického univerza s náboženstvím, uměleckou tvořivostí, kulturně-společenským řádem a přírodními zákony. Na relativně malé ploše Moore nabídne navíc komplexní soubor různorodých postav s vlastními perspektivami a cíli. Bylo těžké tento svět po pár stránkách zase opustit… věru těžké.
Jestli předchozí kapitola připomínala Borgesovy povídky o víceméně nemožných světech či možných jen ve svém popisu (např. Babylonská knihovna), tak tato kapitola vzdáleně připomíná (byť je jednodušší, vychází z jiných tradic a její modelový čtenář Borgese asi běžně nečte) fenomenální povídku Tlön, Uqbar a Orbis Tertius.
V ní Borges rovněž jen tak mimochodem vystaví komplexní fikční svět s autonomními zákonitostmi, který pak stejným způsobem jen tak mimochodem opustí a už se k němu nikdy nevrátí. V šesté kapitole Bažináče se pak Borges dočká otevřené citace: několik stránek si říkáte, že je to jak Alef - a pak postava řekne: „Ten transmutátor tě oblafl Alefem!"
Jedna z nejpodnětnějších řad
Podobně jako Moore už dříve v Bažináčovi přisoudil postavám DC univerza například funkce postav z Danteho Božské komedie, využívá tradic DC i v tomto případě. Postavy přitom co do jejich vlastností ohýbá, významově posouvá a přisuzuje jim nečekané role v rámci nových světů.
Nesouhlasím tedy s tvrzením, že měl vliv DC na Mooreovu práci negativní vliv a omezoval jej. Naopak, shledávám jako produktivní a inspirativní mimo jiné právě ono Mooreovo hravé a vrstevnaté propojování kulturních dějin západní civilizace, vlivů experimentální literatury dvacátého století, popkulturních vzorců a žánrových modelů (jako třeba příběh pomsty v sedmé kapitole).
Podobné cestování napříč různými paradigmaty, poetickými tradicemi a myšlenkovými rámci navíc není samoúčelné, nýbrž je elegantně doťuknuto v závěrečné syntéze.
Bažináč řeší vnitřní konflikt, co s možnostmi své takřka neomezené moci: jednotlivé motivy rozvíjené skrze šest knih se navracejí, dostávají do nových souvislostí a demonstrují nejen vnitřní vývoj hrdiny, ale i samotného vyprávění o něm.
Zatímco u Supermana nikdy nedostanete odpověď na otázku, proč skutečně něco fatálního nezmění a ztrácí čas relativně lokálními konflikty, Bažináč vám poskytne výmluvný argument…
Tím se zároveň uzavírá umělecky i myšlenkově možná nejinspirativnější komiksová řada, jíž jsme se na našich pultech dočkali. Jak jsem naznačil výše, Alan Moore pojal Bažináče jako svého druhu tvůrčí laboratoř. V ní mohl během svého nejplodnějšího období realizovat tematicky, vypravěčsky i stylově mnohem rozsáhlejší škálu svých (obdivuhodně) šílených nápadů, než mu umožňovala kterákoli jiná série. Nebyl svázán jedním konceptem, jemuž podřizoval své postavy i svět, nýbrž postavy a svět mohl přizpůsobovat neustále se proměňujícímu konceptu.
Dostali jsme se sice na konec, ale vraťte na začátek, protože napodruhé (natož napotřetí) celou odyseu vědce Aleca Hollanda k nejmocnějšímu tvorovi na Zemi doceníte více než napoprvé. A to i zásluhou vypiplané překladatelské (Viktor Janiš) a redakční práce (Richard Podaný), jíž se povedlo Mooreovu hru s možnostmi anglického jazyka na milion způsobů převést do plně srovnatelné hry s možnostmi jazyka českého. Oběma pánům patří za jejich práci (nejen pro tento) mooreovský komiks velký obdiv a dík, protože se špatným překladem by se vytratila i značná část toho, díky čemu je Bažináč výjimečný.
Moore, Alan et al. (2013): Swamp Thing - Bažináč 5: V prach se obrátíš. Praha: BB Art, přel. Viktor Janiš.
Moore, Alan et al. (2013): Swamp Thing - Bažináč 6: Shledání. Praha: BB Art, přel. Viktor Janiš.
