Praha - Jak omezený je lidský pohled ukazuje fotografka Barbara Probst. Své objekty snímá ve stejném okamžiku dvěma až třinácti fotoaparáty, čímž vytváří několik „očitých svědectví“ současně. V pražské Galerii Rudolfinum, kde až do července vystavuje, tak diváky mate, znejišťuje a komplikuje jejich vztah k umění.
„Vytvářím novou realitu prostoru mezi divákem a obrazem,“ vysvětluje Barbara Probst. „Moje dílo je mnohem víc o tom, jak vidíme, a méně o tom, co vidíme. Zajímá mne myšlenka, že fotografie by nám mohla ukázat víc o fotografovi, než o tom, co fotografuje.“
Před výslednými snímky diváci popocházejí, naklání hlavu, v poslední místnosti se otočí o celých 360 stupňů. Záběry z různých úhlů narušují jejich singularitu a demonstrují omezenost lidského zraku. Snaha pozorujících určit, odkud se dívají právě oni sami, je zároveň zneklidňuje.
„Toto znejistění, které Barbara Probst svými snímky navozuje, ale není cíl, spíš nástroj nebo průvodní pocit,“ říká kurátor David Korecký. „Autorce jde spíš o rafinovaný zásah do divákova soukromí. Stanovisko každého je jedinečné, ale zároveň neúplné.“
Aranžované i spontánně plynoucí scény zabírá Probst fotoaparáty, jejichž závěrky pořídí snímek simultánně, za pomoci dálkového, rádiem řízeného ovládání. Zdvojením nebo vícenásobným záběrem využívá umělkyně prvky prostorové instalace a současně jasně odkazuje k filmovým postupům. Ovšem zatímco při sledování filmu běží různě zabírané scény postupně v čase, fotografie se obtáčí kolem jediného okamžiku.
I v něm je ale chronologie důležitá, posloupnost vnímání funguje totiž v obrazech podobně jako při skladbě věty. „Jednotlivé slovo nedává samo o sobě velký smysl. Jen jejich určitá kombinace a pořádek dají dohromady smysluplnou větu,“ připomíná Probst. „Způsob, jakým jsou obrazy seskupené v rámci jedné série, je tak opravdu důležitý. Pořadí a formace navozuje určitý způsob čtení; ve hře je i to, že čteme zleva doprava.“
Autorka pracující mezi Mnichovem a New Yorkem se multiplikací záběrů zabývá čtrnáct let. Studovala sochařství, ve fotografii prošla legendárním ateliérem Bernda Bechera. Od žáků tzv. düsseldorfské školy, jejíž snímky změnily chápání fotografie na celém světě, se ale Barbara Probst zásadně odlišuje. Nereprezentuje totiž realitu, naopak vytváří smyšlený mentální vesmír, který k realitě paralelně koexistuje, nebo se dokonce staví do její opozice.
Expozici sestávající z 25 fotografických souborů a jedné instalace, které Probst vytvořila od roku 1997, doplňují eseje filosofa Miroslava Petříčka a teoretika pohyblivého obrazu Martina Mazance. Třetí "prodlouženou rukou" vizuálního světa fotografky jsou její úvahy z publikace, která loni vyšla v nakladatelství Hatje Cantz.
Výstava s názvem Úplné znejistění potrvá v Galerii Rudolfinum do 6. července.
