"Když se to bahýnko rozetře, začne vonět po česneku. Ale na obraz to nemá žádný vliv," upozorňuje Skála před monochromatickými malbami v odstínech rzi. Stojíme v prvním patře Špálovy galerie, jedna stěna místnosti je kompletně prosklená s výhledem do rušné ulice. Ty ostatní zdobí obrazy namalované přírodním pigmentem z lesních pramenů v západních Čechách.
"Ve skutečnosti to není hlína, ale železité nanoschránky mikroorganismů," přibližuje autor složení hmoty, již mu v roce 2018 přivezl kamarád. Substanci vyčistil a utřel s akrylátovým pojítkem do široké stupnice barev, od jemně béžové až po téměř černou.
Zemité odstíny Skálu přirozeně navedly k tvorbě apokalyptických krajin, které lze chápat jako pokračování grafického cyklu Obři z roku 2013. Tehdy suchou jehlou vyvedl přibližně patnáctku černobílých výjevů, kde sílu přírody personifikoval do nadpřirozených bytostí a zázraků.
V aktuální sérii na plátna překládá dramatické scény jinak nehybné krajiny - ze země tryská pára, voda vře, narudlou oblohu prořízne meteorit, zemské desky se třou. Neustále něco syčí nebo doutná. Odstíny rzi dojem všudypřítomného tlaku umocňují.
Předtucha byla
"V současnosti se takové věci skutečně odehrávají, a katastrofy tudíž nejsou moc populární. Ale například atomový výbuch je vizuálně krásný. Stejně jako třeba sopky chrlící dým. Ty nekonečné pohyby jsou fantastické," říká autor obrazů, u nichž není jasné, zda zachycují konec světa, nebo jeho neustávající proměnu.
Některé evokují nynější tragédii i názvem, výjev Lov kachen na ruský způsob nicméně dostal jméno dlouho před ruskou agresí na Ukrajině. "To je jen historická zkušenost s jistým způsobem lovu, s lovem granátem. Se současnou válkou to nemá nic společného. I když určitá předtucha tam je," zamýšlí se Skála.
Ten při práci bahýnko soustředěně čepýří do načechraných mračen, jeho tahy hrají řemeslnou jistotou. Výsledné obrazy působí jako žíznivé halucinace při blouznění po stepi, s výjimkou plátna nazvaného Vzpomínka na Mexiko. Zde o fantazii nejde.
"To je naprosto konkrétní vzpomínka. Zaparkovali jsme na planině plné kaktusů, některé měly 20 metrů. V životě jsem nic takového neviděl, ani v knihách. A najednou tam stály takové choboty. Napadlo mě, že vypadají jako z mých kreseb," líčí Skála noc strávenou na planině poblíž města San Fernando v mexickém státě Baja California.
Na kaktusové pláni přenocovali, ráno auto zamaskovali rostlinami a vyrazili na dvoudenní vandr. "Tu atmosféru jsem se pokoušel vystihnout," říká výtvarník u díla, které o mnoho let později vytvořil ve svém vršovickém ateliéru.
Jen tak si na kytaru hrát
Cesty a poutnictví se vážou k jeho tvorbě minimálně od roku 1993, kdy vyrazil pěšky přes Alpy na Benátské bienále, aby na prestižní přehlídce současného umění vystavil kresby a objekty vytvořené v průběhu putování. Z podobných dobrodružství si nyní vozí domů hlinky, výchozím bodem jeho současné fascinace se stala cesta do Austrálie. S manželkou Evou ji plánovali přes dvacet let.
"Jeli jsme s přáteli ve čtyřech zespodu z Adelaide napříč celou Austrálií do Darwinu a zpět. Vnitrozemím vede jediná hlavní cesta, cestou jsme odbočovali do přírodních parků. Půjčili jsme si přívěs, koupili stan a šest neděl jsem každý večer seděl u ohně a hrál na kytaru české songy. A snažil jsem se neopakovat," vzpomíná zasněně.
Malby zdejších Aboridžinců čili původních obyvatel země jej zajímají dlouho, australská krajina fascinaci umocnila. "Už samotná skála je nádherně barevná. Geologické vrstvy jsou složené z tolika odstínů, že se takový podklad nedá napodobit. Člověk v nich vidí duchy a božstva, ve skutečnosti tam ale namalované nejsou," líčí skalní masivy, na něž Austrálci vrstvili božstva a zvířata pomocí barvených hlinek.
Skála si chtěl pigmenty nabrat při poslední zastávce, když ale dorazil na místo, našel jen pískovec. "Byl jsem dost rozčarován a trval jsem na tom, abychom se vypravili na 300 kilometrů vzdálené místo, kam si domorodci chodili pro materiál k rituálům a malbám. Ve městě Parachilna nám ale řekli, že bychom mohli hlinky najít o dalších 200 kilometrů dál." Nakonec dorazili do Ochre Cliffs, kde konečně nabral celou škálu, od žluté po červenou.
Australské pigmenty poprvé použil na sérii pěti ženských figur, jež je teď vystavena v suterénu Špálovy galerie. Tělo jedné z černošek pokryl tetováním, její kůži podmaloval révovou černí, to znamená barvou vypálenou z větviček vinné révy. "Je utřená velmi nahrubo, takže má nádech sametu. Hlinky na ní zazáří i ve velmi tenké, transparentní vrstvě," pochvaluje si kvality barvy, jež nechá vyniknout lom světla.
Za hlinkami vyrazil na druhou stranu planety, aby je pak viděl téměř všude. "Nějaké jsem si nabral i ve výkopu před naším barákem. Když jsem je utřel, byly krásně šedohnědé." Loni v září si přivezl hnědý odstín ze sicilského letoviska San Vito Lo Capo, dále zmiňuje oblast Ochre ve francouzské provincii Roussillon. "Tam jsou okry a červené."
Tipy na ložiska v Česku sbírá od přátel i fanoušků, na doporučení geologa navštívil Slovensko. "Vyrazil jsem k Banské Bystrici, kde bývaly doly na měď," líčí výpravu za zelenými malachity a modrými azurity. "Nakonec jsem u výsypek našel jen křemeny s vrostlými malachity. Musel jsem je roztlouct, vyčistit a utřít, ale vyšla z toho krásná světle zelená barva," pochvaluje si dobrý lov.
Právě odstíny zelené jsou mezi hlinkami nejvzácnější. "Existuje barva s názvem země zelená česká. Ve 14. století se vyvážela do Itálie, kde ji používali na stíny podmaleb inkarnátu, tedy odstínů připomínajících barvu lidské pleti, na gotických a renesančních obrazech. Jenže to ložisko u Kadaně už je vytěžené, takže dnes se vyskytne jen občas někde," líčí.
Technicky jde o hlínu zabarvenou působením žáru a minerálů, různé barvy pochází z rozličných geologických období. Každá má jiné složení, Skála nechal deset exemplářů chemicky analyzovat, aby zjistil, nakolik jsou agresivní, případně jedovaté.
"Jedna z výsypek u Nového Strašecí je hodně kyselá, v té hlíně je skutečně kyselina. Ale zase to není tak úžasná barva, abych ji nějak moc používal. Taková černošedá." V laboratoři rovněž zjistil, že všechny vzorky obsahují stopové množství toxického prvku arsenu. "Ale jen tak málo," upřesňuje Skála.
Nedostižné umění
Na aktuální výstavě forma částečně určuje obsah. Zemité tóny skutečně svádí k myšlenkám na tvorbu takzvaně primitivních národů. A když divák schází do suterénu, není těžké si představit, že vešel do pomalované jeskyně. "To je křovácké umění," prohlásil jeden z návštěvníků galerie při bližším ohledání obrazů.
František Skála ale nesouhlasí. Krom toho, že Křováci jsou původními obyvateli Afriky, nikoliv Austrálie, malíř chápe hlinky jako každou jinou barvu, jen kromě odstínu obsahují okolnosti jejich lovu. Na jednom plátně se tak mohou potkat přísady z Česka, Slovenska, Itálie nebo Austrálie.
Příběhy z cest zná ale jen autor. A hlavně "je úplně jedno, čím maluji, na tom se nesmí stavět", tvrdí nekompromisně. Vystavené obrazy vidí jako přirozené pokračování svého díla, umění původních národů je podle něj beztak nedostižné díky tehdejšímu splynutí lidí s přírodou, jež se propsalo do designu skalních a jeskynních maleb.
Sám přitom pracuje obdobně: v krajině hledá materiály a objekty se stopou času, aby jejich příběhy vyprávěl dál. Historička umění Šárka Fitlenská ho v průvodním textu výstavy výstižně označuje za "mistra druhého života věcí".
Ve Špálově galerii má k tvorbě Aboridžinců nejblíž plátno nazvané Duch Břicha, jež znázorňuje hlavu inspirovanou krokodýlím božstvem. "Nejvíc se blíží skalním malbám, které vypadají jako rentgenové snímky zvířat. Takhle by si podle mě představovali auto, kdyby tam nějaké přijelo," konstruuje střet civilizací.
Limitovanou paletou hlinek Skála dokáže obsáhnout mnoho situací i emocí, neomezuje se pouze na ulovené pigmenty. Například plátno Po maturitě svítí červeným akrylem a vibrující kontrasty mu propůjčují téměř fauvistický nádech.
V poslední době se šestašedesátiletý Skála systematicky věnoval také hudbě, loni vydal rovnou dvě debutová alba. Jedno s kapelou Třaskavá směs, druhé se souborem dechové hudby Provodovjané. Tuhle "bokovku" ve Špálově galerii reflektuje na rozlehlém plátnu jménem Symfonie Terranota. Označuje ho za formální experiment, v němž se geometrický princip střetává s ornamentálním.
Po obou stranách obrazu visí takzvaní Local Boys, lehce amorfní chlapíci s typickými rock'n'rollovými účesy. Skála je líčí jako frajery z 50. let minulého století, zároveň obrysy připomínají jeho alter ego, s nímž vystupuje jako jeden z frontmanů dalšího souboru nazvaného MTO Universal.
A mezitím jeho "hlinkové období" vstoupilo do další fáze, kterou jsou abstraktní mapy. První vytvořil na zakázku coby novoročenku pro přibližně 70 lidí, z nichž každý měl dostat originál. Skála vymaloval fantaskní krajinu z ptačího pohledu, načež ji rozřezal na stejně velké pohlednice.
"Musel jsem plátno detailně prolamovat, aby tam nebylo hluché místo. Jinak by někdo mohl dostat prázdnou pohlednici," směje se a jemnou práci přirovnává k vyšívání goblénu. "Protéká tam řeka, kolem ní začnou vznikat další cesty obklopené poli. Je to na delší trať," dodává.
Výstava
František Skála: Obrazy ze mě
Galerie Václava Špály, Praha, výstava potrvá do 8. května.
