Recenze - Nejnovější výstava Antonína Kratochvíla v pražském Mánesu se představila jen s měsíčním zpožděním po newyorské Leica Gallery, ale obě výstavy mají čtyřleté zpoždění od zveřejnění části této série v časopisu Vanity Fair. Právě tady vyšel v červnu 2006 článek Bretta Forresta s názvem Půlnoc v Moskvě, který ilustrovaly Kratochvílovy fotografie ze souboru Moskevské noci.
Kratochvíl se v této sérii věnoval nočnímu životu zlaté mládeže v ruské metropoli. Způsob trávení volného času příslušníky ruských elit není příliš sám o sobě exotickým tématem, alespoň v našich zeměpisných šířkách.
Příznivci "okázalého luxusu" se scházejí v klubech, kam je těžké se dostat. Tamním klubovým fenoménem je tzv. face control, rusky roztomile "fejskontrol", kdy jsou návštěvníci klubu lustrováni na základě vzhledu a značek oblečení.
V klubech pak utrácejí absurdní částky za předražené drinky, šňupou kokain, sledují všudypřítomné gogo-dancers, souloží na záchodcích a kdekoliv jinde. Podobné večírky se pořádají patrně v každé velké světové metropoli, jen směrem na Západ se z toho dnes už nedělá taková věda. V Moskvě je nicméně úspěchem se na takovou párty vůbec dostat a od zbytku světa se odlišují mírou nevkusu.
Kratochvílovi se nejen podařilo na tyto večírky proniknout, ale měl možnost tu i fotografovat. Výsledkem jeho dvoutýdenního tahu noční Moskvou byla série fotografií ilustrujících zmíněný článek v magazínu s příznačným názvem - Vanity Fair. Na čtyřech dvoustránkách se v mozaikovité koláži objevilo 15 snímků, v Mánesu se nicméně představuje mnohem rozsáhlejší varianta série: máme možnost shlédnout okolo 70 velkoformátových fotografií.
A právě tady začíná být prezentace jednoho z mých nejoblíbenějších fotografů poněkud problematická. Co bohatě stačilo k zaplnění osmi tiskových stran v lesklém časopise, nestačí najednou na zaplnění výstavního prostoru galerie. A tím nemyslím prostorové dispozice. Soubor roztažený oproti časopisu na skoro pětinásobek působí hodně naředěně. Na tak rozsáhlou výstavu najednou není téma dost nosné, jakkoliv navenek vypadá atraktivní.
Coby ilustrace k článku fungovaly fotografie dobře; určitě by bylo možné je použít na poctivou fotostory nebo komorní expozici. Jakkoliv velikost a formální čistota Mánesu svádí k zaplnění, v tomto případě by méně bylo více.
Hodně z fotografií nabízí obecné záběry celků klubů s lasery, tanečnicemi; prostě zaměnitelné obrázky z jakéhokoliv baru a kabaretu kdekoliv na světě. Zajímavější jsou momenty, kdy se fotograf dostal blíž, kdy vidíme konkrétní tváře, charaktery, situace. Těchto momentů ale není mnoho a ve výsledku jejich počet stejně nepřesáhne oněch původních patnáct kusů z časopisu.
Velkou slávu nenadělá ani instalace. Fotografie, které v časopise nebo v knížce vydané k výstavě působí po formální stránce solidně, jsou po nazvětšování na velké formáty poznamenané technickou nekvalitou. Velká zrnitost/ šum, posterizace, přepaly, lacině působící tisky, to vše celkovému dojmu z výstavy nepřidá. Prosvětlený prostor Mánesu, ve kterém je na snímky dobře vidět, tento dojem jen umocňuje.
Celé to nezachrání ani Kratochvílův expresivní a sugestivní styl, jenž tak dobře funguje u vypjatějších dokumentárních sérií z válečných konfliktů a drsných prostředí (ale i v případě portrétů). V tomto případě jsme se spolu s fotografem ocitli ve fotograficky nevděčném prostředí typu cirkusového varieté; se špatným světlem, spoustou spoře oděných krásných slečen, ovšem na rozdíl od cirkusu vrchol večera v podobě panáčkujícího slona nenastane.
Místo lidského dramatu sledujeme jen urputné snahy o večírek bez konce, jenž vrcholí na soukromé afterparty na bývalé Stalinově jachtě Maxim Gorkij. Dlouhá noc, ty a já nastokrát, jako se zpívá v jedné podobně nevkusné písni.
Na dobrou výstavu Antonína Kratochvíla si tu budeme muset počkat na příště.
Antonín Kratochvíl, Moskevské noci. Mánes, Praha 2. Výstava se koná 30. 6. 2010.
