Palachovský skok do prázdna: Výstava mapuje umění od pražského jara po normalizaci

Trojdílný obraz Aleny Koenigsmarkové Pražská pieta z roku 1969 připomíná sebeupálení Jana Palacha.
Adolf Hoffmeister, 2862 - Propagandistické zátiší (Zprávy byla kolaborantská tiskovina), 1972, sbírka Neboltai
Alena Kučerová, Pocta Janu Palachovi, 1969, Fond Pro arte, Praha
Jan Hendrych, Čtenář novin, 1968, COLLETT Prague - Munich
Jan Koblasa, Jan Palach, 1969, soukromá sbírka
Foto: Západočeská galerie v Plzni
Magdalena Čechlovská Magdalena Čechlovská
4. 9. 2018 6:10
Do příští neděle lze v Plzni navštívit mimořádnu výstavu českého a slovenského umění, které vznikalo mezi pražským jarem do začátkem normalizace. "Překvapilo mě, jak je těch několik přelomových let nereflektovaných," říká kurátorka výstavy Helena Musilová.

Alexander Dubček v plavkách na fotografii otištěné v Mladém světě v červnu 1968 plavně letí. Fotograf jej zachytil při seskoku z můstku do bazénu na koupališti ve slovenské Santovce.

Výřez snímku, na němž zůstalo jen politikovo tělo plachtící vzduchem, je ironickým mottem plzeňské výstavy s názvem vypůjčeným od básníka Miroslava Holuba Anatomie skoku do prázdna. Přehlídka českého a slovenského umění mapuje dosud opomíjené období od pražského jara, zašlapaného vojenskou invazí v srpnu 1968, po začátek normalizace.

"Překvapilo mě, jak je těch několik přelomových let nereflektovaných," říká kurátorka výstavy Helena Musilová. V Masných krámech, výstavní síni Západočeské galerie, shromáždila 150 děl od 88 českých a slovenských autorů.

Je to přehlídka málo známých i proslulých jmen. Své práce tu mají Jan Zrzavý, Jiří Kolář, Stanislav Kolíbal, Jitka a Květa Válovy, Július Koller, Karel Nepraš, Olbram Zoubek, Adriena Šimotová a například také Václav Havel, od nějž tu jsou vystaveny vizuální básně.

V druhé polovině šedesátých let se výtvarným kritikům zdálo, že české a slovenské umění je po formální stránce vytříbené, dokonce drží krok se Západem, ale chybí mu obsah. Jako by šlo o rouhání, rok 1968 přinesl drama, které změnilo osud obou národů. Vojenský zásah a reakce lidí, heroický čin Jana Palacha a také následné ztrácení získaných svobod, to všechno se muselo odrazit v tvorbě umělců, z nichž většina se následně ocitla v neoficiální, státem potírané zóně.

Autoři výstavy nezahrnuli do výběru fotografii, zato představují několik plakátů, například brněnský grafik Václav Ševčík krátce po příjezdu tanků vytvořil plakát s velkým rastrovaným okem, ze kterého kane krvavá slza. Plakát nechal vytisknout a spolu s přáteli jej rozvezli do řady měst, v nichž se motiv stal součástí divoké pouliční "výzdoby".

Ševčíkův plakát upoutal pozornost, dokonce se objevuje v kolážích jiných umělců, jež všudypřítomné nápisy a kresby na hlavních ulicích v Praze, Bratislavě či Liberci inspirovaly. Ševčíkovo oko se objevuje například v asambláži s prostřeleným sklem Ivo Přečka.

Koláží s Rudým právem a dvěma růžemi reagoval na okupaci také Adolf Hoffmeister, jenž se po invazi mohl rozloučit s místem předsedy Svazu československých výtvarných umělců a se všemi reformami, které s jeho odchodem vzaly zasvé.

Jiří Kolář, Pocta Palachovi, 1969, Museum Kampa
Jiří Kolář, Pocta Palachovi, 1969, Museum Kampa | Foto: Západočeská galerie v Plzni

Jiří Kolář má na výstavě Trojského koně, dřevěnou houpací hračku, kterou polepil výstřižky z dobového tisku. Angažovaný Kolář, pro kterého blížící se normalizace znamenala nucený exil, je nejfrekventovanějším autorem výstavy. K emotivně nejsilnějším pracím patří rozměrná koláž Pocta Palachovi.

Jejím hlavním motivem je Botticelliho Zrození Venuše, rozstříhané do vertikálních proužků. Vedle ní je vlepena skrumáž osmi parte umělců, kteří zemřeli v roce 1969.

Někteří z nich odešli vlastní rukou, jako Vladimír Boudník, jehož grafika Dravec je v Plzni také vystavena. Na druhé straně od Venuše z Kolářova obrazu vystupuje potrhaná podobenka Jana Palacha. "Venuše není křehkou, právě zrozenou dívkou, ale sochou, stojící jako pomník na hrobě," popisuje Kolářův obraz kurátorka Helena Musilová v katalogu výstavy.

Jan Palach a jeho sebeupálení se stali silným českým tématem, ke kterému se umělci vraceli i s několikaletým zpožděním − a vracejí se vlastně dodnes. Monumentální poctou studentovi je malba Světlonoš, kterou Adriena Šimotová dokončila až v roce 1973.

Nejznámější palachovská díla však pocházejí od Olbrama Zoubka. Výstava sice neukazuje slavnou posmrtnou masku, kterou se díky náhodě Zoubkovi podařilo z Palachovy tváře sejmout pár hodin po úmrtí.

Je tu ale socha Jan. Postava mladíka v nadživotní velikosti lehce vychýlená směrem dopředu, jak je to u Zoubkových plastik obvyklé, je pokryta zlatými šupinkami, mezi kterými vystupuje popelavě šedý podklad. Je to kontrast evokující oheň, nebo také život povstávající z popela.

Výstava Anatomie skoku do prázdna je překvapivě pestrá. Vedle angažovaných děl málo známých autorů tu jsou práce po zásluze oceňovaných tvůrců, objevují se tu pietní i poněkud doslovné pocty hrdinům, expresivní abstrakce i figurální obrazy a plastiky a také práce absurdní a groteskní. Výrazný přesah výstavě dává katalog s obsáhlou textovou částí.

Olbram Zoubek, Zlatý Jan, 1969, Nadační fond Kmentová Zoubek
Olbram Zoubek, Zlatý Jan, 1969, Nadační fond Kmentová Zoubek | Foto: Západočeská galerie v Plzni

Vedle chronologicky tříděných informací Heleny Musilové je v katalogu také text na pomezí dobové reflexe a osobního svědectví od kunsthistoričky Ludmily Vachtové, která v dané době vedla progresivní pražskou galerii na Karlově náměstí.

Ta hodnotí umělecký kvas na konci šedesátých let, který se záhy proměnil v neoficiální uměleckou scénu, věcně a kriticky: "Situace je pestrá a nepřehledná. K opozici patří všechno možné od pravověrných marxistů až po spiritisty a od starců, jako Zrzavý, až po naprosté zajíce."

S odstupem pozdějšího exulanta Vachtová dodává, že "na solidaritu si Čechové nepotrpí, co si kdo urve, to má, stěží si představit, že by Mikuláš Medek pozval na kávu Adrienu Šimotovou nebo že by Jan Koblasa jen tak zašel ke Zdeňku Sýkorovi."

Anatomie skoku do prázdna. Rok 1968 a umění v Československu

(Pořádá Západočeská galerie v Plzni)
Masné krámy, Plzeň, výstava potrvá do 16. září.

Z českého uměleckého hemžení se podle jejího soudu vydělovaly především dvě osobnosti: "Jan Kotík, který si stále a pragmaticky vymýšlí, co a kde by se mělo dělat, a Jiří Kolář, smírčí soudce a morální autorita pro všechny."

Bez nich by se prý neoficiální výtvarná scéna dostala do nepěkného stereotypu: "Očucháme se, skamarádíme se, opijeme se, obejmeme se, pohádáme se, pomluvíme se."

Výstava Anatomie skoku do prázdna potrvá v Plzni do 16. září. V dubnu příštího roku bude mít reprízu v pražském Museu Kampa.

 

Právě se děje

Další zprávy