reklama
 
 

Trudie Stylerová: Je hanebné, jak se Trump pokouší zvrátit pokrok, kterého jsme za sto let dosáhli

10. 7. 2017
Trudie Stylerovou bude znát většina čtenářů jako manželku hudebníka Stinga, sama ovšem pracuje jako herečka, filmová producentka a režisérka. V Karlových Varech se promítal její režijní debut Obludárium o chlapci jménem Billy, kterého na škole šikanují kvůli slabosti pro dámské šaty. Snímek je jen střípkem z mozaiky jménem lidská práva, o niž se Stylerová dlouhodobě zajímá. "Už dávno máme žít všichni v míru pospolu, oslavovat vzájemnou odlišnost a poznávat, co nás spojuje," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Doporučujeme

Britská herečka a producentka Trudie Stylerová bývá v bulvárních kruzích zaškatulkována jako manželka hudebníka Stinga. Stejně tak by se ale o Stingovi mohlo mluvit jako o manželovi Trudie Stylerové. Tahle žena má totiž neobyčejně široké portfolio tvůrčích zájmů.

Je herečka, aktivistka angažující se například v boji za ochranu deštných pralesů, za kariéru jí coby producentce vděčí třeba Guy Ritchie nebo Duncan Jones. Ale teprve letos si sympatická a skromně vystupující šedesátnice splnila svůj sen a natočila svůj režisérský debut.

Film Obludárium je snímek, který vypráví o extravagantním mladíkovi Billym Bloomovi (Alex Lawther), jenž se na nové střední škole setkává se šikanou a výsměchem. Estét se slabostí pro dámské šaty se ale nenechá zviklat a rozhodne se kandidovat na královnu absolventského srazu.

Film pracuje se stereotypy středoškolské komedie, povyšuje je ale na obecné podobenství o kráse jinakosti a nutnosti tolerance. Ve Varech jsme s Trudie Stylerovou mluvili nejen o něm, ale také třeba o Donaldu Trumpovi nebo o situaci žen ve filmovém průmyslu.

Původně jste měla být jen producentkou filmu Obludárium. Jak se stalo, že jste přijala nabídku film režírovat?

Původní režisér vyvíjel současně dva projekty a ten druhý dřív sehnal všechny potřebné peníze, takže se pustil do něj a Obludárium opustil. Už jsme na něm ale udělali dost práce a vážně jsme chtěli tenhle film natočit na podzim, protože tradiční srazy absolventů na školách se konají mezi zářím a Dnem díkůvzdání na konci listopadu.

Taky jsme chtěli, aby film měl prosluněnou atmosféru babího léta s listím padajícím ze stromů. To bylo pro film zásadní. Sondovala jsem u producentů, co by řekli na to, kdybych si film chtěla natočit já. Jinak bychom museli čekat další rok. Oni na to kývli. Vrhla jsem se na to a i přes trochu napjatý časový rozvrh - měli jsme jen 22 natáčecích dnů - jsem si to moc užila.

Bylo vždy vaším snem natočit si svůj vlastní film?

Někde vzadu v mysli jsem to asi pořád měla. Vzpomněla jsem si na kameramana Danteho Spinottiho, s nímž jsem v roce 1987 jako hlavní hrdinka natáčela béčkový horor Mamba, a on se mě ptal, jestli chci být navždycky herečka. Řekla jsem mu, že jednou možná chci režírovat. A on na to, že až ten den přijde, mám mu zavolat a že prý s ním můžu počítat. Loni jsem mu tedy zavolala a říkám: Pamatuješ si, co jsi mi slíbil před třiceti lety? Naštěstí měl čas a mou nabídku laskavě přijal.

Tématem filmu je šikana. Máte s ní, podobně jako hrdina filmu ze střední školy, osobní zkušenosti?

Setkala jsem se s ní už dřív než na střední škole. Když jsem byla malá, srazil mě náklaďák. Měla jsem na tváři velké jizvy a hodně jsem se za ně na základní škole styděla. Na hřišti jsem si to moc neužívala. Spolužáci si na mě ukazovali, říkali mi "Scarface". Navíc jsem dyslektik, a tak jsem měla problémy s učením.

Nejvíc mě ale na projektu lákala skutečnost, že s manželem jsme oba velcí obhájci lidských práv a téma LGBT komunity, na které ve filmu nahlížíme, pro mě velmi znamená. Sama mám čtyři děti a vím, že pro teenagery je velmi obtížné se definovat, kým jsou a kam kráčejí. A nejhorší v těchto letech je, když nikam nezapadáte.

Vidíte svůj film jako alegorii na Ameriku v éře Donalda Trumpa?

(pauza) Že mlčím, znamená, že nemám slova, která by popsala, co se teď děje ve Spojených státech. Slovo "spojené" už vlastně neexistuje. Donald Trump ruší všechny dobré věci, které nastavil Barack Obama. Když vezmeme téma mého filmu, co je třeba špatného na tom, aby si teenageři na školách sami mohli zvolit, na jaký záchod chtějí chodit?

Když se děcka chtějí identifikovat nějakým způsobem, měla by mít tu příležitost bez toho, aby je kdokoli soudil. Tohle už by nemělo být ani téma. Už dávno máme žít všichni v míru pospolu, oslavovat vzájemnou odlišnost a poznávat, co nás spojuje. Je hanebné, jak se Trump pokouší zvrátit všechen pokrok, kterého jsme za posledních sto let dosáhli.

Myslela jste při natáčení primárně na dospělé, nebo mladé publikum?

Byla jsem moc ráda, že jsem film mohla promítat na Berlinale v sekci Generation 14+, která hraje filmy pro mládež. V debatách po filmu diváci sdíleli podobné zkušenosti s šikanou. Pouštěli jsme ho i jiným demografickým skupinám - hodně se líbil mladým mužům a ženám ve věku od 30 do 40.

Je to film, ze kterého byste měli mít dobrý pocit. Oslavuje optimismus a radost, která sálá z Billyho postavy. Billy není v žádném případě oběť. Je to vtipný bojovník, který se nevzdá, má v krvi něco z Oscara Wilda a své odpůrce dokáže zpražit trefnými bonmoty. Myslím, že je to film pro široké publikum.

Představitel Billyho Blooma Alex Lawther je ve filmu skvělý. Jak jste na něj přišli?

Měli jsme na castingu téměř stovku kandidátů. Když jsem film převzala, věděla jsem, že hercem hrajícím Billyho si musím být stoprocentně jistá, jinak nemá smysl film točit. On ten film ztělesňuje, je ve všech scénách až na dvě.

Bylo mi jasné, že potřebuju herce se širokou výrazovou škálou, který utáhne devadesátiminutový film. Když jsem Alexe spatřila poprvé, něco mi napovědělo, že on je ten pravý. Měli jsme zhuštěný natáčecí plán a Alex musel být hodně flexibilní. Na den nám vycházelo tak šest minut stopáže filmu, což je hodně. Alex byl schopný nabízet různé polohy, neopakovat nikdy stejně jeden záběr. Myslím a doufám, že má před sebou velkou kariéru.

Chtěl bych se vás zeptat na kariéru producentky. Dostala jste do povědomí filmových fanoušků zajímavé režiséry jako byl Guy Ritchie, jemuž jste produkovala filmy Sbal prachy a vypadni a Podfuck, nebo Duncan Jones se svým debutem Moon. Jak si projekty vybíráte?

Když jsem měla první produkční společnost Xingu Films, řekla jsem si, že budu pomáhat hledat nové talenty. Byla to platforma pomáhající debutujícím režisérům, kteří jsou zároveň scenáristy. A teď máme s kolegyní Celine Rattrayovou dohromady Maven Pictures. Zacílily jsme trochu úžeji a snažíme se pomáhat šikovným ženám prosadit se ve filmovém byznysu.

Nemyslíte si, že je pro ženské režisérky a ženské příběhy v posledních letech ve filmovém průmyslu přece jen víc prostoru?

Asi ano, i když máme před sebou ještě dlouhou cestu. Mezi producenty je žena jenom každá čtvrtá a režisérek máme v branži jen 5,6 procenta. Zábavní průmysl je zkrátka pořád odvětví, kterému dominují muži.

Vážím si některých mladých hereček, třeba Jennifer Lawrencové nebo Emmy Stoneové, které při obsazování požadují stejné peníze, jako mají jejich mužské protějšky. Stejně pořád nerozumím tomu, proč platy mužů a žen ve filmu nejsou už dávno stejné.

autor: Jan Gregor

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama