Osmadvacetiletý kadaňský rodák je držitelem několika ocenění včetně hned tří Cen Evalda Schorma za původní divadelní hru. Ve svých textech dává zaznít problémům generace dvacátníků nebo třicátníků, aniž by se uchyloval k aktivismu. Obavy a tíseň vyjadřuje výsostně literárními obraty. Ostrou komiku a jazykovou obhroublost kombinuje s lyrickými, až snovými pasážemi. V Rálišově dramatickém světě, do kterého se navíc vejde spousta žánrových odboček i citací, jako by něha a násilí byly v dokonalé symbióze.

Jeho novinku Klicperovo divadlo uvádí v komorním prostoru zvaném Studio Beseda, který pěstuje progresivní dramaturgii a jako jedna z mála nejen regionálních scén oslovuje ke spolupráci výrazné talenty. V minulosti tu režírovali Michal Hába či Ondřej Štefaňák, nyní tu příležitost podruhé dostává Ráliš. Před dvěma lety zde uvedl svou hru Vyhubyt, věnující se bytové krizi a motivu profesního vyhoření.

Zobrazit 20 fotografií

Slučitelné díly poukazují na problém strukturálně postižených regionů, respektive míst, jejichž mizerné podmínky se otiskují do života místních, zejména náctiletých. Ti přicházejí o budoucnost dřív, než dospěli. Komunikačním nástrojem je pro ně násilí, jímž maskují vlastní nezralost i emoční křehkost.

V Rálišově textu, na kterém jsou znát zkušenost a znalost prostředí, je reprezentuje trojice kluků učících se na automechaniky. Ve volném čase si přivydělávají tím, co je jim profesně nejbližší: kšeftováním s kradenými vozy. Ústřední Savo odvozuje svou identitu od žíraviny, respektive životního pocitu, který zkraje hry definuje slovy: "Chtěl jsem se ztratit. Chtěl jsem se nechat sežrat. Alespoň zčásti. Abych se mohl nadechnout."

Kvůli vztahu s Gitou, které chce věnovat zájezd k moři, Savo podvede své parťáky. Ti ho na oplátku brutálním způsobem zavraždí, poetickým jazykem textu "rozpustí ve svinstvu".

Ironické true crime. Na snímku jsou Štěpánka Todorová jako Gita a Petr Kult v roli Kochyho. | Foto: Patrik Borecký

Ráliš vypráví sofistikovaně, mísí několik časových rovin, zveřejňuje virtuální komunikaci mezi mladou dvojicí a v závěru dává obrazovou podobu i Gitině touze po milostném splynutí na břehu moře. To už je Savo po smrti a spříznění volbou patří do říše fantazie, nikoli agresivní reality.

Svižnost a komplexnost příběhu umožňuje zvolený detektivní žánr, kdy divák sleduje zpětnou rekonstrukci událostí. Nejsilnější jsou pasáže, kdy se obrazy z minulosti překrývají s probíhajícím vyšetřováním.

Text se ironicky vztahuje k aktuálně nadužívanému žánru true crime, čehož se týká také strhující závěrečný rapový track nazvaný Ruce Hojera (aka True Crime). Ten odkazuje k nedávno seriálově zpracovaným případům sériových vrahů Ivana Roubala a Ladislava Hojera. V případě Slučitelných dílů je realita daleko obyčejnější, o to však děsivější.

Novinka reaguje i na předloňskou tragickou masovou střelbu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V písni Schoolshoot se sociálně deprivovaný Kochy doznává k děsivému plánu vystřílet školu. Rapový doprovod naznačuje, že násilí není nikdy zapříčiněno konkrétním jedincem, ale okolnostmi.

Společensko-politický komentář dodává právě soundtrack, jehož prostřednictvím ve hře náctiletí komunikují se světem. Rap jako varianta poezie dokonale zapadá do autorova dramatického uvažování. Texty k písním s Rálišem vytvořil Dan Kranich, člen experimentálního rapového dua P/\st. Ten je s kolegou Ivem Sedláčkem i autorem scénické hudby. Jejich tvůrčí spojení se jeví jako více než životaschopné - zvlášť když ho člověk srovná třeba s nedávnou spoluprací jiného soudobého dramatika Tomáše Dianišky s raperem Adamem Svatošem řečeným Kato na muzikálu Noc zlomených nehtů, který zkraje sezony uvedlo pražské Divadlo pod Palmovkou.

I lidé bez budoucnosti zasluhují důstojný život, argumentuje hra. Na snímku jsou Martin Klapil jako Pazneht a Natálie Holíková v roli vyšetřovatelky. | Foto: Patrik Borecký

Na jevišti královéhradeckého Studia Beseda si tvůrci vystačí se starou Škodou Felicia. Razantní scénografický návrh Jakuba Perutha umožňuje dle potřeby měnit lokace, stejně jako typy vozidel, o kterých se postavy zrovna baví.

Chvíli jde o automobil ředitele učňáku, jindy o kradený vůz a nakonec vražedný nástroj, kterým zhrzený parťák rozjede Savovo tělo. Ojetina tudíž i jako předmět doličný stále zůstává na scéně. Herci ji posunují tak, aby ji diváci viděli pokaždé z jiné perspektivy, přičemž se změnou pozice přichází i pomyslná proměna úhlu pohledu.

Detektivní optiku probíhajícího vyšetřování posiluje princip live cinema, tedy obrazu živě snímaného ruční kamerou a rovnou přenášeného na zadní plátno. V první řadě ale režie spoléhá především na herecky uvěřitelné postavy, a to včetně brilantně zvládnutého rapového frázování. Vyjma představitele vedoucího školy, kterého s ohromným zápalem hraje Jiří Zapletal, se Tomáš Ráliš opírá o nejmladší členy souboru: Vojtěcha Říhu v roli ústředního Sava, Štěpánku Todorovou coby zvláštně zneklidňující Gitu a Martina Klapila s Petrem Kultem v rolích Savových druhů Paznehta a Kochyho. Jejich jevištní koexistence je srovnatelná s energií dobře nastartovaného dvoutaktu.

Slučitelné díly poukazují na důsledky situace, kdy se někteří lidé nacházejí v postavení téměř druhořadých občanů, respektive mají v opomenutých regionech extrémně ztížené startovní podmínky. I ti bez budoucnosti přitom zasluhují důstojný život, existenční jistoty a naději na změnu, argumentuje Rálišova hra. A volí k tomu dostatečně naléhavé obrazy i slova.