Recenze - Setkáním režiséra Jana Hřebejka a spisovatele a scenáristy Michala Viewegha vrcholí jedna etapa rozvinutého konzumního životního stylu v porevolučních českých dějinách.
Oba tvůrci začali vzpomínkami na minulý režim v Báječných letech pod psa a Pelíšcích a dopracovali se do stádia, kdy točí a píší bilancující příběhy o současnosti svojí a svých vrstevníků (film Medvídek, kniha Vybíjená).
U obou tvůrců také platí, že se snaží i v rámci populárního kina a čtiva o určitý společensko-kritický přesah a že - oproti konkurentům - mají velice dobře zvládnuté řemeslo.
Jejich prokletím se ovšem stalo, že namísto výpovědi o současném životě maloměšťáků z velkoměst jejich díla slouží jako jistý módní doplněk k onomu maloměštáckému životu - něco, nač by se mělo chodit a co by se mělo číst. A hlavně něco, co cílovou skupinu, jež demograficky splývá s hrdiny těchto děl, nijak nepopudí.
Pocit bezpečné nudy
Hřebejkovy poslední filmy Horem pádem, Kráska v nesnázích a Medvídek nicméně nezáměrně popouzely vypjatými prvky a momenty a tepáním nešvarů doby stylem tabloidních titulků. Kritika poměrů tu byla křečovitá, konjunkturální a nezvládnutá. Proto také po rekordním Pupendu nastal setrvalý úbytek návštěvnosti.
Nestyda už je naopak dokonale bezkonfliktní, hladký, lehce plynoucí, stravitelný a neprovokující. Zdá se dokonce, že jeho cílem bylo rozprostřít v divácích pocit bezpečné nudy. Nudy chápané jako opak vzrušení, nesouhlasu a výzvy; nudy v kině jako pokračování nudy každodenního, v podstatě blahobytného a spokojeného života.
Neukázat nic, co neznají všichni, každou hrdinovu slabost omluvit nebo zbagatelizovat a povýšit na roztomilý vtípek, všem postavám dát zapravdu a nic nevyhrotit. Všeobjímající tolerance v Nestydovi má nádech vysloveně až předvánoční, kdy se všichni mají rádi a chtějí spolu vyjít.
Nasazení do kin na konci října ostatně odpovídá dlouhodobé strategii supermarketů a multiplexů zahájit vánoční náladu téměř tři měsíce dopředu. Hlavní hrdina Oskar, bývalá "televizní rosnička", by se dokonce mohl stát maskotem (dříve stejnojmenného) mobilního operátora.
Dobře udělané homeopatikum
Nestyda působí v přímé opozici proti všem drásavým sociálním filmům jako homeopatický lék utišující každou hypochondrickou bolest, která může potkat zhýčkané a materiálně zaopatřené lidi.
Aby nedošlo k mýlce: Nestyda je natolik dobře udělaný film, který ví, co chce, že se téměř vymyká kritice. Herci jsou ve svých rolích skvěle zabydlení, uvolnění a nenucení, a pokud má někdo působit trapně a neautenticky, tak je to proto, že podobně afektovaná, teatrální či nezralá je i jeho postava; to platí nejen o hrdinových rodičích, ale hlavně o mladých ženách, které jsou vykreslené s typickou vieweghovskou misogynií.
Rýpat se jistě dá do dramaturgických detailů: Oskarova manželka , s níž se malicherně rozejde kvůli jejímu velkému nosu, nemá načrtnuto žádné vlastní rodinné zázemí a komunikuje pouze s Oskarovými rodiči.
Nebo: Oskar má trávit hodinu na pokoji s prostitutkou, ale ledva se s ní vnoří do vany, zavolají mu z rádia na „čtvrthodinku s celebritou", kterou ani celou nevyužijí, a sotva hovor předčasně utnou, zazvoní milé kurtizáně budík a na koitus už nedojde. To jsou vskutku „filmové zkratky", které nemají logiku.
Završení jedné etapy
Jenomže takové detaily nepotápějí celý film. Jestli se dnes proti Hřebejkovi stavějí i mnozí jeho bývalí příznivci, často nezohledňují podíl vlastní viny na tom, že si na jeho filmech vynucovali „pohlazení po duši" a „příjemný zážitek". A Nestyda jim ho poskytuje a představuje dosavadní vrchol snah o HEČ - hezký český film, který za hranicemi naší republiky nikoho nezajímá. (Pokud tedy nepočítáme Polsko, ale to je na dlouhé povídání...)
Tím chci říct, že Nestyda by se nestal lepším dílem, pokud by v něm bylo víc hořkosti nebo měl sevřenější vyprávěcí strukturu a vypointovanější konec. Na principu, že snímek nadržuje mužskému chcípákovi a budižkničemovi a líčí ho jako milého troubu, nad nímž se nakonec vždy rozněžní nějaké ženské srdce a klín, by se nic nezměnilo. Nestyda by chtěl být cosi říct o krizi středního věku, ale spíše jen laskavě omlouvá generaci mazánkovských jedináčků.
Film naštěstí svou (rozto)milostí není vysloveně protivný, naopak je velmi civilně tlumený a osvědčuje se v něm kombinace pozorovacího talentu režiséra i scenáristy.
Z historické perspektivy jde o završení všech postupů, které si česká kinematografie vyvinula k tomu, aby se daly sériově produkovat „domácí hity". Z kina po skončení závěrečných titulků, u nichž se setrvávalo poměrně dlouho kvůli příjemné hudbě, vycházeli lidé s dojatě nablblými úsměvy, kdy se na jeden koutek utrousilo „bylo to nic moc" a druhý říkal „bylo to vážně pohodové".
Absence vnitřní potřeby
„Diktát pohody", nastolený kdysi dávno například Ondříčkovými Samotáři, je u Hřebejka a Viewegha směsicí prvorepublikového smyslu pro slušnost a postmoderního liberalismu, kde je ovšem tolerance často jen synonymem pro nezájem o věci za horizontem všedního rutinního dne.
Vždyť cokoli sexuálního „dovede" Hřebejk natočit tak, aby to bylo přijatelné i pro babičky. Kde zůstala inspirace Woody Allenem a jeho slavnou poučkou „sex je dobrý, jenom když je sprostý"?
Tolik k minulosti a současnosti. Z hlediska budoucnosti jde každopádně o uměleckou smrt, vyhoření supernovy, vyhasnutí veškeré vášně, vyvanutí žádostivosti.
Nedovedu si představit, jak by takto se sebou spokojený filmař mohl pokračovat dál. O čem by chtěl dál vyprávět, když už teď dospěl do stavu nirvány? Je možné věřit mu, že točí z vnitřní potřeby něco sdělit? Hluboce pochybuji.
Nestyda, ČR, 2008, Režie: Jan Hřebejk, scénář: Michal Viewegh, Jan Hřebejk, Jiří Macháček, kamera: Jan Malíř. Hrají: Jiří Macháček, Emília Vašáryová, Simona Babčáková, Nina Divíšková, Pavel Landovský, Pavel Liška. 88 minut. Distribuce: Falcon, premiéra: 9. října 2008.
