reklama
 
 

Taneční hledání prajazyka, které vám vyrazí dech

3. 8. 2014 12:01
Recenze představení dvou superhvězd současné taneční scény Akrama Khana a Israela Galvána.

Recenze - Měsíc po premiéře ve Francii a nedlouho po madridské premiéře – Londýn teprve čeká - vystoupili v divadle Evropského uměleckého centra v Hellerau s představením Torobaka dvě superhvězdy současné taneční scény: Akram Khan a Israel Galván.

Hellerau už vstoupilo do povědomí našich diváků jako prakticky pražská scéna – díky finančně i organizačně poměrně bezbolestným zájezdům (tam, a o půlnoci zpět v Praze), které sem za vybranými specialitami pořádá Divadlo Archa.

Torobaka je spojením slov, označujících býka, rituální zvíře španělského jihu, a krávu, posvátné zvíře Indie. Akram Khan je Brit indického původu, a jeho kariéra globalizujícího choreografa odstartovala kdysi cross-overem současného scénického tance a kathaku - severoindické taneční formy, kterou si v mládí mistrovsky osvojil jako projev hledání své zproblematizované identity.

Andaluské flamenco, jehož významným představitelem je zase Israel Galván de los Reyes, má kořeny rovněž v Indii. V novém představení se tedy setkávají dva dědicové indických tradic, kteří vedou dialog se svými tanečními geny a zároveň s veškerou současnou taneční kulturou bílé civilizace. V babylónském změtení současných tanečních jazyků se neztrácejí, nýbrž oba dokázali vytvořit své výrazné osobní dialekty na vektoru tradice-alternativa, a nyní se setkali v „olympském dialogu“.

Společným rysem obou tanečních tradic je výrazná dupová technika. Kathak se tančí a dupe naboso, dupy jsou posíleny chrastivě kovovým zvukem kotníkových náramků z širokého pásu početných zlatých rolniček. Flamenkové boty a revolverovou střelbu jejich okovaných podpatků a špiček zná každý. Tanečníci uplatňují rozdíly i shody svých dupových technik, a tyto se stávají také součástí zápasivých momentů tohoto tance.

Taneční mužnost, mužská identita je tu naprosto podstatná. Na erbu by mohli mít výpad dvou mužských těl proti sobě, kdy paže trčí výbojně vpřed jako pár býčích rohů. Obzvláště ikonické a výmluvné je to na pozadí elegantní a střídmé scénografie, tvořené kruhem manéže načervenalé barvy, vykreslené světelným obvodem matných žárovek, a s replikou tohoto kruhu ve výšce nad manéží (světelný design britská legenda Michael Hulls).

Jsou tu pasáže bezkontaktních zápasů, kdy se tanečníci navzájem zaskakují útočnými pohyby, na které musí partner pohotově reagovat, jejich pohyby se co chvíli bleskově proplétají na malém kousku prostoru, aniž se jejich těla dotknou.

Obojí indická tradice mužného tance však nepostrádá polohy, které jsou v evropské tradici pociťovány jako zženštilé. Asijská taneční tradice obecně nejsou tak machistické, jako je evropské vnímání se svým ještě nevyléčeným opovržením k tanci jako k „ženské práci“.

Akram Khan má vlnivé, vláčné paže a tvárně dlaně, provádí rychlé a k závrati vedoucí - jako holčičí - otočky a měkké nehlučné skoky. Israel Galván pracuje „zženštile“ s boky (což je ovšem v tradici mužského flamenka legitimní), a podtrhává to bohatou hrou s černou indickou košilí, kterou si co chvíli nahrnuje v dlaních, jako to činí ženy se sukní, hraje si neklidně s látkami oblečení, jako by v něm jeho tělo nemělo stání.

Neváhá ani zády do diváků sebrat podolek košile a vyzývavě jim kývat ze strany na strany jako chvostem při houpavém kroku, jak to dělají ženské tanečnice se sukní na odchodnou ze scény.

Akramův tanec je hluboce lyrický, poetický, měkký jako teplé objetí. Israelův tanec je plný čistě pohybového humoru, v pasáži na malém prostoru u mikrofonu vytváří až jakousi malou stand up comedy beze slov z pohybové tříště flamenkové tradice nezvykle přeskládané i rytmicky rozvržené.

Zatímco je Akram Khan meditativní, je Israel Galván napružený, podpatky flamenkových bot stále pod ním neuroticky vrčí. Hubený Israel s vysoce artikulovanými ostrými pohyby je ztělesněné staccato. Akram Khan s pevným, ale oblým tělem je ztělesněné legato. Rozehrává ho před diváky v plynulém, kluzkém - ženském stylu svých nezastavitelných otoček.

Prokmitávání elementu „jin“ u Khana i Galvána však jen prohlubuje mužný charakter jejich tance, dává lépe vyniknout jejich síle, zápasivosti, dynamice a humoru. A tak jak pikantně působí zajiskření ženského pohybu v mužském výrazivu, tak je pikantní i přebírání charakteristického pohybu kathaku tanečníkem flamenka, a naopak.

Při tom dochází k zajímavým překódováním tvaru; tam, kde má Khan květinově oblé paže, Galván ve stejné pozici zalomí paže do tvaru ramene svastiky. Tam, kde vidíme dupat elegantní, odtažitou, etiketní obuv Israela, Akram přisává holé, tělesné plosky nohou mlaskavě, intimně a tak nějak rodinně-rodově k podlaze.

Khan a Galván tu nejsou jedinými hvězdami na scéně. Hvězdná je i sestava muzikantů – i oni vytvářejí synkrezi flamenka, tradiční indické hudby a hudby současné. Těmito hvězdami jsou zpěvák a tleskač Bobote, španělský kontratenor a skladatel David Azurza, karnatacký B.C.Manjunath, hráč na dvoublanný buben mridangam a vokalista konnakkolu (zpěvného pronášení rytmizovaných slabik, které podobně jako perkuse či tlesky podporují rytmicky tanečníky a hudebníky) a belgická zpěvačka etnického repertoáru Christine Leboutte, známá svou soustavnou spoluprací s choreografem Sidi Larbi Cherkaouim.

Perkusivní povaha hudebně-tanečního dědictví Indie není realizována pouze v hudebním doprovodu a dupové položce tance. Tanečníci ustavičně posilují tento ráz i tlesky, kterými je protkána taneční struktura, a netleská se jen do dlaní, ale je tu i jako by nutkavé tleskání na vlastní tělo, které se rýmuje se škubáním za oděv, a posiluje tak dojem tělesného neklidu. Jako by se tanečníci potřebovali stále ubezpečovat, že tělo ještě vůbec mají.

Drobnou specialitou v tomto ohledu jsou momenty, kdy se oba tanečníci zastaví a zabubnují dlaněmi na svá vzhůru obrácená chodidla - podrážky nebo holé plosky - jako na malé bubínky. A ani v poloze na zemi po pádu se Galván nezbaví kmitavého pohybu napjaté nohy, který vytváří staccatový zvuk podpatku o podlahu. Jako by bylo tělo napjatou strunou, která setrvačně drnčí ještě dlouho poté, co se o ní zavadilo.

Idea představení - hledání kořenů - zapadá do logiky vývoje Akrama Khana jako choreografa. Od mladistvých cross-overů kathaku a contemporary se stále důsledně ubírá cestou zkoumání střetů kultur v mezinárodních a mezikulturních projektech, v jejichž podtextu je vždy hledání identity.

Zapadá i do vývoje Israela Galvána, který je - při důvěrné a vysoké znalosti flamenkové tradice - už dlouho na cestě hledání nových stezek pro umění flamenka, stezek neprobádaných, revolučních. Jako představitel takzvaného „flamenco nuevo" jde až na mez flamenkového stylu a riskuje - jako každá avantgarda.

Jakkoli představení tvoří vystylovaný a amalgamovaný celek, přístupy obou choreografů k vlastní tradici jsou rozdílné. I samy ty dvě tradice se chovají při střetu se současností jinak. Akram Khan nemění tradiční kathak, pouze ho mísí se současným stylem, nachází jejich styčné body, vyhledává možné přechody a expanduje tak výrazové možnosti tance obecně.

Israel Galván sahá naopak do samého zdrojového kódu flamenka, k jeho nejarchaičtějším pohybovým charakteristikám, a na nich staví svůj zcela originální jazyk, archaicky věrný, hluboce nejvěrnější flamenkové tradici, od které se však zároveň daleko vzdaluje - jako silný zkušený plavec, který ví co dělá.

Zběhlejší diváci flamenka už dobře Galvánův jazyk, jeho osobní dialekt, znají; i Galvánovu očividnou rozkoš už z jeho čirého používání. Jsme s ním u samého kořene tance: animální i vědomé rozkoše z vysoce kódovaného použití těla, vychutnávání „slovních hříček”, tanečních „jazykolamů”, obracení z líce na rub a zpět vláčného a plastického jazyka tance, rozkoše z cest, kudy v prostoru může být řeč tance vedena, též rozkoše ze svobodných přeskoků od svrchované kontroly nad svým tanečním „proslovem” k nonšalantnímu „odtušení” vlivem náhlé inspirace, rozkoše z prožívání vlastní tělesnosti.

Hledání prajazyka, prapohybu, pragest a prazvuku byl fundamentální úkol, který si oba choreografové při tvorbě nového díla Torobaka uložili. Jejich společné představení je události, k jaké dochází jednou za desetiletí.

autor: Nina Vangeli | 3. 8. 2014 12:01

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama