reklama
 
 

Švéd křísil ruskou automobilku Lada, Čech o tom natočil dokument. Teď s ním jede na velký festival

14. 11. 2017
Petr Horký je novinář, který se rozhodl, že ve volném čase natočí dokument o dění v kultovní (a prodělávající) ruské automobilce Lada, již dostal za úkol oživit švédský manažer Bo Andersson. Horký neměl filmařské vzdělání ani know-how, přesto je o tři roky později se svým snímkem Švéd v žigulíku součástí české delegace Institutu dokumentárního filmu na nejprestižnější festival dokumentů v Amsterdamu. "U nás jsou už všechny procesy završené, v Rusku jsme mohli být u historického zlomu. Navíc je tam střet Východu se Západem mnohem výraznější," odpovídá Horký na otázku, proč se nezaměřil na podobný případ v České republice.
Doporučujeme

Povoláním jste novinář. Proč jste se tedy při pokrývání vašeho tématu rozhodl opustit publicistiku a natočil filmový dokument?

Dokud mi osud nepřinesl pod ruku Ladu a moment, kdy se o její "vzkříšení" má postarat švédský krizový manažer Bo Andersson, ani mě nenapadlo, že bych zkoušel být dokumentarista. 

Rusko jsem původně navštívil právě jako reportér pracující pro ekonomický magazín, ale pořídit jen reportáž mi nakonec přišlo málo. Rozhodl jsem se natočit dokument, a když už jsem ho dělal, chtěl jsem, aby byl co nejmíň "novinářský".

Novináře svazují představy o určité objektivitě a vyváženosti, dokumentarista tak omezený není, naopak se od něj očekává subjektivita, má možnost někomu stranit a promítnout do díla svůj pohled na svět. Byl to pro mě tedy jakýsi odpočinek od mé profese, ostatně film jsem dělal ve volném čase.

Je rozdíl mezi dokumentaristikou a žurnalistikou opravdu tak velký?

Myslím, že ano. Jako žurnalista bych se k těm lidem nikdy nedostal dost blízko. Respondenti mají bližší vztah k někomu, kdo je pravidelně navštěvuje s kamerou a sleduje, než k tomu, kde se z nich najednou snaží dostat informace. Vzniká nesrovnatelná úroveň důvěry. A výsledek má potenciál být komplexnější a trvanlivější.

Jak se tedy dělá dokumentární film z cizí země ve volném čase?

Když jsem potřeboval jet do Ruska, vzal jsem si dovolenou. Za poslední dva a půl roku jsem všechno vyplácal na cestování do Lady a na natáčení. Bylo to samozřejmě vyčerpávající, v Rusku jsem byl pětkrát vždy týden až dva.

Protože jsem nevěděl, jak se takový dokument dává dohromady, vyrážel jsem po pořízení materiálu na různé workshopy. Na nich nám říkali, že jsme pořídili dost málo materiálu, ale naštěstí jsme asi věděli, kdy zapnout kameru.

To znamená, že jste museli dost plánovat.

Určitě jsme věděli, co sledujeme - příběh švédského manažera, který přijel zreformovat ikonu sovětského průmyslu. Otázka byla jasná: Uspěje, nebo ne? Přesto musím říct, že jsem očekával jiný konec, čemuž jsme se museli přizpůsobit. Mnoho pořízeného materiálu jsme nakonec vůbec nepoužili.

Obrátil jste se coby začátečník na zkušenější kolegy? Našel jste si třeba spolehlivého střihače nebo kameramana?

Já, kameraman a zvukař jsme tvořili jádro týmu už od původní návštěvy Ruska předtím, než se chystal dokument. Zbylé členy štábu jsme sháněli narychlo přes známé. Ani střihač za sebou nemá dlouhý seznam práce, dělá hlavně reklamy, byli jsme tedy opravdu parta začátečníků. A byl trochu boj, abychom se v takové sestavě dobrali ke smysluplnému výsledku.

Naštěstí nám přece jen několik zkušených lidí pomohlo, důležitou roli sehrál třeba pedagog FAMU Miroslav Janek, který byl u první verze střihu.

Jak se takový dokument financuje?

Určitě nám to bude někdo vyčítat, ale velkou podporu jsme dostali od samotné Lady. Vnímám to jako štěstí, těžko bych jako novinář bez filmařské zkušenosti sehnal rychle peníze.

Musel jsem jednat rychle, abychom mohli být přímo u procesu proměny, oslovil jsem tedy manažerku, která byla shodou okolností Češka, s tím, že bychom o Ladě rádi natočili dokument, ale nemáme žádné peníze. Jestli by nám tedy nemohli zaplatit cestování a někde nás ubytovat. Souhlasila.

Myslím, že sama vycítila, že se u nich odehrává něco důležitého a že by bylo dobré onen zlom nějak zaznamenat.

Fakt, že film financovala firma, problematické určitě je. Dostali jste nějaké podmínky, jak by měl výsledný film vypadat?

Nedostali. Nepodepsali jsme žádnou smlouvu, dělali jsme si, co jsme chtěli. Nakonec se ukázalo, že Lada očekávala jiný typ dokumentu, a se samotným Boem Anderssonem máme ohledně finální podoby dokumentu spory. Nelíbí se mu, jak je v dokumentu portrétovaný, ale u většiny jeho připomínek jsme mu nemohli vyjít vstříc.

Čemu jste v takovou chvíli jako dokumentarista vystavený?

Právní stránkou věci jsem se dopředu nijak nezaobíral, jako novinář jsem zvyklý, že se smí použít vše, co se natočí.

Nyní jsem zjistil, že u filmu to funguje trochu jinak, i když zrovna české právo zaručuje i dokumentaristům značnou svobodu. Zásadní je být schopný prokázat, že respondent vždy věděl, že ho natáčíme, a souhlasil s tím.

Podepsaný souhlas nestačí, jde ho vzít kdykoliv zpět, přesto podle našich právníků jsme v dobré pozici a nemusíme se bát. Nikoho nedehonestujeme, neukazujeme ve chvíli opilosti nebo nemoci.

Bo Andersson beztak nepatří mezi lidi, kteří by se před kamerou úplně otevřeli, vždy byl odměřený a kontroloval se. Materiálu s potenciálem ublížit mu bylo jen málo a nepoužili jsme ho. Což ani nebyl náš cíl.

Těžší asi bylo vyhnout se karikaturám ruských lidí, kteří se sdružují pod sovětskými vlajkami a pořádají průvody jako za éry železné opony.

Přesto si myslím, že i tady se podařilo najít několik Rusů se zdravým rozumem, na něž soustředíme pozornost. Kontrast lidového postsovětského Ruska a západního managementu je ze začátku záměrně výrazný, ale postupně se dojem z něj posouvá.

Doufám, že z filmu vyplyne, že manažeři nejsou tak dokonalí, jak se zprvu jeví, a že nedůvěra Rusů ke změnám má své důvody. Paralely můžeme hledat v příchodu lidí ze Západu do Československa. Ve Škodovce prý ten proces a konflikty mezi novým vedením a domorodci probíhaly podobně.

Jak moc obtížné natáčení v Rusku bylo?

Nedostali jsme se do konfliktu s policií ani úřady, přestože jsme neměli žádná povolení - zkrátka jsme vždy řekli, že jsme od Lady, a všichni automaticky předpokládali, že jsme neškodní. Tou továrnou přece jen žije celé město, jde o zdroj obživy i ikonu z minulosti. Nikomu jsme ale nelhali a každému, kdo se ptal, jsme vysvětlili, že točíme dokument pro sebe.

Jak komunita okolo továrny působila?

Žijí v minulosti, která pro ně byla lepší. V městě bydleli mladí lidé, všichni měli lukrativní práci v Ladě. Vše bylo nové, čisté a příjemné. Dnes ti samí lidé už jen sledují relikty dřívější doby a vidí, jak se postupně loupe a rozpadá.

Zdá se mi, že váš film není určený primárně tuzemskému publiku, což nebývá běžné.

Asi není. Hlavní postava je Švéd, většina respondentů Rusové. Že je jedna z manažerek Češka, je náhoda. Nadnárodní prostředí je každopádně výhoda, všude, kde jsme film představovali, se námět zamlouval.

Nyní se chystáte na největší světový festival dokumentárních filmů IDFA v Amsterdamu, to je nepochybně velký úspěch. Jak se vám podařilo tam svůj snímek dostat?

Ještě před rokem jsem nevěděl, že něco jako IDFA existuje. V Česku platí za festival dokumentů automaticky Jihlava a větší ambice má málokdo. Jezdili jsme po různých evropských setkáních dokumentaristů a pouštěli ukázky, až se o nás i díky práci našeho producenta Martina Jůzy začalo šířit povědomí.

Naše prvotní mezinárodní ambice směřovaly ke známým filmovým festivalům typu Berlín a Sundance. Lidé, co tomu rozumí, nás ale varovali, že na festivalech primárně hraných filmů se dokumentům věnuje jen okrajová pozornost, kdežto Amsterdam dokumenty neupozaďuje. Takže pro nás není lepší místo, právě tam může Švéd v žigulíku upoutat pozornost a rozjet se do světa.

Vidíte ve vašem příběhu přesah do života českých diváků?

Třeba situaci, kdy lidé seshora říkají lidem dole, co a jak mají dělat - tedy členění společnosti na rozhodující elity a pracující masy, jejichž komunikace není zrovna funkční. A pak také moment, kdy společnost žije v určitém kolektivním popření reality, v naivní víře v minulost a odmítání dneška. Oboje vidíme i v Česku.

Budete svůj volný čas ještě někdy věnovat dokumentaristice, nebo šlo jen o jednorázovou "zábavu"?

V hlavě už mám další námět. Jeho realizace ale snad bude jednodušší, doufám, že v tomto bude mít naše přítomnost v Amsterdamu pozitivní dopad.

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama