reklama
 
 

Sparks high five. Mardoša z Tata Bojs píše, proč půjde na koncert americké kapely Sparks

6. 9. 2017
Video: YouTube / Sparks
"Na otázku, jaká je má nejoblíbenější kapela, odmítám vypovídat. Neumím to říct a nemám na to srdce. Kdybych měl ale pod nějakým blíže nespecifikovaným nátlakem jmenovat svých top ten, nechyběla by v nich skupina Sparks," říká baskytarista skupiny Tata Bojs Mardoša. Přečtěte si pět důvodů (z několika desítek), proč na kapelu, kterou v roce 1972 založili bratři Ron a Russell Maelovi, Mardoša 11. září vyrazí do pražského klubu Lucerna Music Bar.
Doporučujeme

Klikatá dráha

Kariéra Sparks je zajímavě roztěkaná. Bohatá na vzestupy a pády, střídání labelů, chrlení desek, přestávky, starty a restarty. Jednou zabodují v Anglii, potom ve Francii, nakonec i doma v Americe, pak zase v Německu a ve Skandinávii. Při každém úspěchu v té které zemi je tam zpravidla považují za novou kapelu.

Fanoušků, kteří jdou celou cestu s nimi, je, jak se na kultovní kapelu sluší, relativně málo. Stejně je to i s jejich "stylovou čistotou". Jednou jsou glamrocková parta, jindy synthpopové duo, novovlnná úderka, dance act či excentrický barokní pop.

S výjimkou Davida Bowieho neznám interpreta, který by vystřídal toIik stylů a ve všech byl přesvědčivý. A zábavný!

Sparks na pódiu: dokonale vyladěné komické duo

Na pódiu Sparks působí jako vyladěné komické duo. Do dokonalosti (a absurdity) dotažená formule "rockový frontman a divný týpek".

Zatímco zpívající Russell Mael poskakuje po pódiu jako paňáca a přitom ještě zvládá zpívat šíleným falzetem, jeho bratr Ron sedí strnule za klávesami a občas mírně ohrne horní ret. Na Russella reaguje jako flegmatik na dotěrný hmyz: hne brvou, ale to je všechno.

Pocta sobě samým

V devadesátých letech se roztrhl pytel s různými poctami. Sparks si takovou pozornost také zasloužili, a tak jim v roce 1997 vyšla deska Plagiarism.

Bratři Maelové se s tím ale nijak nepárali a onen tribute si natočili sami. Na desce sice hostovali Faith No More, Tony Visconti, Jimmy Somerville a Erasure, poslední slovo ale stejně měli bráchové.

Texty

Texty Sparks by byly námět na knihu! Nedávno vlastně kniha jejich textů i vyšla. V celé historii pop-music najdeme jen pár textařů, kteří by mě bavili tak jako Ron (případně Russell) Mael.

Suchý humor podávaný s pokerovým obličejem, popkulturní odkazy, textařská klišé postavená na hlavu, absurdita. Vzadu občas skryté závažnější sdělení, které ale nikdo nikomu necpe. Namátková miniukázka za všechny z písničky I Married Myself: "I married myself, I’m very happy together."

Už jen názvy písniček Sparks jsou často lepší než celé texty jiných kapel:

This Town Ain't Big Enough For Both of Us, Something for the Girl with Everything, The Number One Song in Heaven, Rock'n'Roll People in a Disco World, A Song That Sings Itself, When Do I Get To Sing "My Way", Now That I Own the BBC, I Can't Believe You Would Fall for All the Crap in This Song, (She Got Me) Pregnant.

Odvaha

Je jen hrstka více než čtyři dekády fungujících kapel, které se nebojí nehrát na jistotu, přicházet se stylovými přemety a nečekanými projekty.

Když už se vrací do historie, tak pořádně. U příležitosti vydání své jednadvacáté desky přehráli Sparks v roce 2008 za jednadvacet večerů komplet všechna svá alba! Nevím o nikom, kdo by něco podobného mohl udělat, natož aby to opravdu udělal.

V roce 2012 zase vyrazili na turné jen bratři Maelové. Two Hands One Mouth. Bez doprovodné kapely, bez počítačových podkladů. To je míň než unplugged!

Trochu to připomíná cirkusovou kapelu - harmonikář a dirigent - z povídky Šimka a Grossmanna. Koncerty ale fungovaly a turné se muselo prodlužovat. Nakonec z něho vyšlo první oficiální živé album kapely.

Do Prahy však Sparks přijedou s plnou sestavou a se šťávou. Těším se jak malý!

autor: Mardoša

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama