Do Prahy přijel americký hudebník Son Lux poprvé v roce 2014. Hudebně to pro něj tehdy byla silná doba: vydal EP Alternate Worlds, na němž mu hostovala hvězdná zpěvačka Lorde, a posluchači si oblíbili i pestrý projekt Sisyphus, ve kterém spojil síly s písničkářem Sufjanem Stevensem a raperem Serengetim.
Někdejší koncert se stejně jako ten včerejší vyprodaný konal ve smíchovském klubu MeetFactory. "Během vystoupení předkapely jsem tady v té místnosti usnul. Když na nás přišla řada, kluci nevěděli, kde mě hledat," usmívá se Son Luxův bubeník Ian Chang.
Chang měl spolu s kytaristou Rafiqem Bhatiou původně funkci "pouhého" koncertního hudebníka. S Lottem se ale spřátelili natolik, že dnes už Son Lux není sólový projekt, nýbrž kapela. Na turné tentokrát vyjela se zbrusu novým albem Brighter Wounds. Podle Lotta ho silně ovlivnilo narození syna a také úmrtí blízkého kamaráda.
Na vašem osobním facebookovém profilu často sdílíte odkazy, které se týkají americké politiky a různých tamních kauz. Co vás v současné době nejvíc rozčiluje?
Nejde mi ani tak o politiku jako o slušnost. O morálku. A ta je dnes taková, že věci, na kterých se včera společnost dohodla, už dnes neplatí. Vládne nám Donald Trump, imbecilní chlápek, který nedokáže mluvit v rozvitých větách, je ztělesněné zlo a zároveň je příznakem nemoci, jíž Amerika i celá západní kultura trpí dlouhodobě. Jediné, co teď můžeme dělat, je pokusit se změnit směr. A tak se snažím. Už proto, aby můj syn mohl jednou v Americe normálně žít.
Píseň Forty Screams, v níž zpíváte "chtěl jsem pro tebe lepší svět", je tedy vzkaz pro vašeho syna?
Ano. Zároveň je to ale univerzální věta. To, co se teď v Americe děje, je neodpustitelné a já na to v rámci svých možností zkouším upozorňovat. Až se mě syn jednou zeptá, co jsem udělal pro změnu, budu mu moct říct, že jsem se alespoň ozval.
Dovedete si představit, že byste veřejně podpořil politickou stranu nebo konkrétního politika?
Rafiq Bhatia: Nikdy jsme o tom nemluvili. Je to dost ošemetné, s žádným politikem nesouhlasíme ve sto procentech otázek a i my v kapele máme trochu rozdílné názory. Ale rozhodně chceme dál podporovat projekty, které nám dávají smysl - pomáhali jsme třeba shánět peníze pro Southern Poverty Law Center, což je americká nezisková organizace, která se věnuje boji za občanská práva.
Ryane, zmiňoval jste svého čtrnáctiměsíčního syna, o němž v rozhovorech mluvíte jako o velké inspiraci vašeho posledního alba. V čem vás otcovství změnilo?
Ian Chang: Už nepřebíhá ulici tam, kde není přechod.
Ryan Lott: Dělá si legraci, ale vlastně ne zas tak moc. Víc si uvědomuji vlastní smrtelnost a to, že si na sebe musím dávat pozor. Už nemůžu riskovat tolik co dřív a vlastně nevím, jestli je to dobře, nebo špatně. Když se totiž chcete postavit za dobrou věc, je risk prostě někdy třeba. Jasně, jsem bílý chlap, který vyrůstal v bohatém bělošském prostředí, tudíž otázky, jak bych se zachoval v krizové situaci, jsou pro mě spíš abstraktní. Ale spousta lidí, hlavně Afroameričanů, je u nás musí řešit každý den.
Ocitl jste se někdy vlastním přičiněním v ohrožení života?
Jednou jsem šel kolem ženy, která byla v nesnázích. Tak jsem zasáhl.
Co jste udělal?
Stála na ulici s mužem. Ačkoliv bylo vidět, že s ním nechce být už ani minutu, velmi agresivně ji držel. Přišel jsem k nim, podíval se jí do očí a zeptal se, jestli nepotřebuje pomoct. Tomu muži se to samozřejmě nelíbilo, a tak jsme se trochu pohádali. Šílené je, že v Americe nikdy nevíte, kdo u sebe má zbraň. Situaci jsem vyhodnotil tak, že chlápkovi bych pravděpodobně utekl, ale… Moje žena mi často říká, že příliš často riskuji kvůli lidem, kteří mi pak jen způsobí problémy. A asi má pravdu.
Vaše manželka je také umělkyně, působí jako tanečnice. Je pro vás důležité mít po boku člověka, který ze své zkušenosti ví, o čem je řeč, když mluvíte o nápadech a inspiraci?
Jedním z důvodů, proč náš vztah funguje, je fakt, že oba milujeme svou práci a jsme jí naprosto oddaní. Když potřebuji udělat nějakou bláznivou věc, jako třeba odjet na turné anebo prostě být někde zavřený a skládat hudbu, rozumí mi. Oba se našim oborům věnujeme odmala, přes 30 let. Samozřejmě to hodně ovlivnilo náš náhled na život, a kdybychom v tomto ohledu nebyli stejní, myslím, že by to byl problém.
Kdy jste se se ženou potkali?
Na vysoké, ona chodila do taneční sekce. Jako první mi tehdy nabídla, ať složím hudbu k tanečnímu představení. Velmi mi to pomohlo v uměleckém vývoji. Psaní hudby pro různá představení se navíc věnuji dodnes.
Brighter Wounds je druhé album, které jste nenahrál sám, ale s kapelou. Co vám tahle spolupráce přinesla?
Ian Chang: Ryan, který před spoluprací s námi zas tak často na turné nejezdil, si nás původně najal právě kvůli živému hraní. Tahle praxe je docela běžná - jedete sérii koncertů, pak se rozloučíte a frontman si příště najme zase třeba někoho jiného. Ale po prvním společném turné jsme zjistili, že si hudebně i lidsky skvěle rozumíme a že to pro nás byl mimořádný zážitek. Když pak přišel čas nové Ryanovy desky, dohodli jsme se, že ji natočíme spolu.
Ryan Lott: Poprvé jsme na sebe narazili on-line, zalíbila se mi totiž Rafiqova hudba. Seznámili jsme se, udělali pár věcí na dálku přes internet, a když pak přišel čas postavit kapelu, logicky jsem oslovil Rafiqa, jenž pak přivedl Iana. S touhle kapelou jsem si poprvé uvědomil, jak mě baví koncertovat. Je to možná divné, ale ten pocit jsem z minulosti neznal.
