Recenze - Když se nějaký intelektuál dobrovolně angažuje v diplomatických válečných vyjednáváních a podaří se mu zabránit zbytečnému krveprolití, můžeme to jednoznačně považovat za příkladné a záslužné gesto. Když na taková vyjednávání chodí s kameramanem a pak ze záznamů sestříhá vlastní dokument o svém angažmá, je jeho gesto pořád příkladné a záslužné, zároveň za ním ale cítíme trochu sebestředné úmysly.
Francouzský esejista, filosof a novinář Bernard-Henri Lévy je na domácí scéně poměrně kontroverzní figurou. Profiloval se jako obhájce demokracie, politický aktivista a osobní přítel Nicolase Sarkozyho. Zároveň je v tisku často obviňován z narcismu - jeden článek shrnuje tyto kritiky výmluvným titulkem „Bůh je mrtev, ale můj účes je perfektní". Pravdivé je na něm přinejmenším to, že Lévyho rozlítané háro bude dost možná tím prvním, co si ze sledování jeho filmu zapamatujeme.
Tobrucká přísaha sleduje Lévyho loňskou výpravu do libyjského města Benghazi v době občanské války a jeho snahy přesvědčit Sarkozyho a Spojené národy, aby v Libyi zasáhli a zabránili masakru v Benghazi.
Pod Tobruckou přísahou je Lévy podepsaný jako režisér spolu s Marcem Rousselem. Sám Lévy přitom vysvětluje vznik filmu jako zvláštní bezděčnou náhodu. Roussel prý byl fotograf, který měl dokumentoval Lévyho aktivity pro tisk. Jeho fotoaparát prý ale měl zabudovanou i funkci video a Marc, aniž by o tom komukoli řekl, čas od času spíš natáčel videozáznam než pořizoval fotografie. A teprve zpětně se Lévy s Rousselem rozhodli, že natočený materiál sestříhají do celovečerního filmu.
Můžeme samozřejmě Lévyho vysvětlení přijmout a považovat vesměs velmi čisté a promyšlené statické záběry Rousselovy kamery, kde Lévy navíc obvykle figuruje v centru celé kompozice, za dílo spontánního rozhodnutí. I tak ale způsob, jakým je Lévy ve výsledném filmu využil, stojí na hodně tenké hraně prosté sebepropagace.
Především Lévy na začátku samotného filmu píše, že jde o jeho vlastní filmový deník vyprávěný v první osobě a skutečně většinu záběrů provází jeho vlastní čtený komentář, kde popisuje události osobním, zaníceným způsobem, často využívajícím vzletné literární obraty. Stopáž navíc doplnil rozhovory s Hillary Clintonovou a dalšími zainteresovanými osobnostmi. Přinejmenším lze určitě říci, že si Lévy Rousselův materiál přivlastnil a zcela ho podřídil vlastnímu pohledu na věc.
Srovnání s Michaelem Moorem, které recenzenti filmu občas používají, není vůbec na místě, ale když obě osobnosti postavíme vedle sebe, umožní nám to dobře postihnout zvláštnost Lévyho filmu. Moore totiž sice ve svých filmech vystupuje v první osobě, natáčí sám sebe a zasahuje do událostí, ale dává si pozor, aby vždycky působil jako někdo zvenčí. Ve svých filmech se stylizuje jako obyčejný Američan, který všechny argumenty zvažuje „selským rozumem" a dává najevo, že nijak nepatří k mašinériím, které popisuje.
Tuhle laťku Lévy jednoznačně překračuje. Na nezaujatého diváka (například návštěvníka jihlavského festivalu, který nezná francouzskou inelektuální scénu) film působí bezmála jako záznam úspěšné mise nějakého diplomata. Oproti Moorovi, s nímž se můžeme snadněji ztotožnit jako s mužem z lidu, který je rozhořčený tím, co si „ti nahoře" dovolí, působí Lévy spíš jako trochu odtažitý intelektuál, kterému bychom sice mohli být ochotní důvěřovat, ale nedokážeme se do něj vcítit.
Čtěte také
Aj Wej-wej vs. Čína: Bez omluvy, pravidel i kompromisů
Do Jihlavy přijede osamělý nobelista i falešný diplomat
Závěť připravila sourozencům přízemní drama
Sparta má osvícené vedení, říkají vážně tvůrci Dva nula
Zhasni světlo a sleduj cestu mladých Romů z vězení
Stíny svobody přesvědčivě osvětlují americká média
