Praha - Saudek je fenomén, který nemá v české kultuře od konce druhé světové války konkurenci. Ne že by nebyli umělci či umělkyně úspěšnější, slavnější nebo oceňovanější, ale nikdo nedosáhl takové míry ztotožnění se svým médiem a žádný se nestal měřítkem, jímž se už pravděpodobně navždy bude v jeho branži poměřovat skutečná kvalita.
„No, já to fakt nečekal – chci říct, v nominacích byl Kája Saudek,“ děl kupříkladu Petr Kopl, na letošním Crweconu při předávání komiksových cen Fabula Rasa za rok 2014, když se stal kreslířem roku, a ani náhodou to neznělo jako hraná skromnost. Bez ohledu na devět let strávených v kómatu, do něhož upadl v roce 2006, byl Kája Saudek favorit – a ještě jím pár let bude.
I když už totiž sám netvořil, jeho duch byl přítomen snad v každém domácím komiksovém díle. Nemluvě o ohlase, jaký vzbudily reedice jeho zásadních děl či tematické výstavy. Stal se komiksovým věčným vladařem a patronem říše, v níž se mluví v bublinách a fantazie je nespoutaná.
Živel nespoutaně spoutaný
Kája Saudek jako dítě poznal, co to za protektorátu znamená mít poloviční židovský původ, po únorovém převratu pak to, co znamená mít špatný původ třídní, a v dalších letech, co znamená být Kájou Saudkem, tedy tou podezřelou „osobou přes komiksy“. K těm se dostal díky balíčkům, které rodině posílali příbuzní z Ameriky, ovšem publikovat vlastní bylo v tehdejším Československu nemožné, proto alespoň zběsile kreslil do šuplíku.
Z vyprávění těch, kdo se s ním setkali, je patrné, že Saudek kolem sebe vytvářel divoký, fantazijní svět, do něhož bylo tak snadné se propadnout. Scenárista Miloš Macourek dával k dobru, jak jej navštěvoval u jeho dvojčete Jana, kde bylo všude plno kreseb i krásných žen, které Jan fotil a Kája kreslil. Jiní zase vzpomínají na historky z kreslířova dětství i pozdějších let...
… o sbírání zbraní po nacistech, o prvních kresbách, v nichž napodoboval americký superhrdinský komiks a kterými zásoboval společně s bratrem Janem tvořený časopis Tuleň. Nebo o tom, jakou zažil jízdu po Los Angeles ve ferrari zapůjčeném Borisem Korbelem… A hlavně o své ženě: „Podle téhle krásný ženský kreslím všechny ty svý ženský, vidíte?“
Zrod ikon a komiksových velkofilmů na vysokoúhlém plátně
Saudek byl jednoduše živel, který sice neustále srážely okolnosti, ale o to úžasnější díla tvořil pokaždé, když měl šanci. V šedesátých letech, kdy se společenská a politická situace změnila, tak vystoupil Saudek jako sebevědomý, plně vykreslený mistr svého řemesla. Prosadil se díky Miloši Macourkovi, kterému jej představila jeho tehdejší přítelkyně Olga Schoberová – tedy „pravá plavá nordická bohyně tuzemské provenience“, které psal Macourek titulní roli přímo na její sošné tělo ve filmu Kdo chce zabít Jessie.
Saudek dostal za úkol vytvořit pro Jessie výtvarnou podobu a je autorem i kultovních puntíkatých šatů. Ve spolupráci s Macourkem pak svou Olinku proměnili v kultovní lékařku Muriel, která měla být hrdinkou hned dvanácti „celovečerních barevných komiksů“. Z nich se však podařilo zrealizovat pouze dva (přičemž na jejich plnohodnotné vydání bylo třeba čekat několik desetiletí).
Saudek v albech Muriel a andělé a Muriel a oranžová smrt nabídl do té doby nevídané vizuální orgie. Komiksy se vymykaly formátem, přístupem k rámování obrazů, kompozicím i kadenci, s níž se citovala zásadní komiksová díla západní provenience či se využívaly tváře reálných osob ze Saudkova života. Mistrovství dosáhl Saudek v albu druhém, kde se mimochodem mezi postavami objevila coby krasavice Haney i jeho žena Johana, ovšem právě to první se stalo legendou českého komiksu.
Bylo totiž první a během let se proměnilo v „poklad navždy ztracený a tolikrát oplakávaný“, po jehož návratu volal jak Saudek, tak generace fanoušků.
Těžká léta za normalizace
Rok 1968 neznamenal pouze stopku pro tato dvě velkolepá díla, ale i pro další připravované projekty. Saudkovský, neskrývaně bohémský a dekadentně západní komiks se dostal na černou listinu. Přesto dokázal Saudek stvořit třeba Lipse Tuliana, nejobávanějšího náčelníka lupičů, na němž se jako scenárista podílel Jaroslav Weigel. O jeho nedávném souborném vydání se můžeme dočíst, že nás „utvrzuje v tom, že pravda a láska s přispěním hrubé síly nakonec zvítězí, na každého pravého muže čekají minimálně tři krasavice a že se světem, v němž se vydávají komiksy, jako je tento, to nemůže být tak zlé“.
Podobných vzepnutí však bohužel bylo jen pár a se světem to špatné bylo. Přestože se například Muriel podařilo propašovat do snímku Čtyři vraždy stačí, drahoušku, s prací to slavné nebylo. Saudek bral zakázky i na Slovensku – např. na seriálu Okna vesmíru dokořán – kde mohl dělat prostě proto, že čeští soudruzi tak nějak zapomněli sdělit soudruhům slovenským, že soudruh a podruh Kája je v nemilosti.
Asi nejvýraznějším dílem osmdesátých let byla spolupráce s nestorem české sci-fi Ondřejem Neffem na albu Arnal a dračí zuby, které vyšlo péčí České speleologické společnosti, která po Saudkovi chtěla jediné: Ať jsou v komiksech jeskyně, aby nám dali komunisti pokoj.
Po roce 1989 byla řada Saudkových prací znovu vydána, ale on sám už bohužel žádné podobně výrazné dílo nestvořil.
Král českého komiksu
Přesto se zapsal do paměti i nejnovějších generací fanoušků coby autor řady skvělých knižních obálek. Saudkovy kresby tak můžeme najít třeba na kultovních Hvězdných honácích Jiřího W. Procházky – kde narazíme i na postavu malíře pokojů a příležitostného umělce, potomka hrdých polských knížat, Karola Sadko Linkowského – ale i na souborném vydání díla H. P. Lovecrafta či sešitech s příběhy barbara Conana.
Především se však Saudek stal vzorem nové generace tvůrců. V dobrém i zlém bylo úkolem každého adepta komiksového umění popasovat se s odkazem jediného božského Káji, kterého tahle země kdy měla. A i když je někdy těch poct a parafrází až moc, rozhodně existence velkého vzoru fungovala a protříbila kvalitu.
Čím Kája Saudek uchvacoval po několik desetiletí své fanoušky? Intuitivním, přesto svrchovaně sofistikovaným ovládnutím komiksové řeči, díky čemuž srozumitelně a návodně ozřejmil její rozličné aspekty od způsobu kooperace slova a obrazu přes rytmus až po možnosti orientace na stránce. A odvahou, s níž koncipoval své projekty podobně megalomansky jako renesanční umělci své velká plátna a sousoší. Především však byl Saudek zosobněním epochy, kdy se komiks načas stal branou do světa, v němž nadšení tvůrci i čtenáři odhalovali své sny o politické i tvůrčí svobodě.
Kája Saudek je prototypem umělce, který slovy písně opakovaně „zahodil lampiony a zdrhl z průvodu“, pokaždé, když mu druzí „kázali o správném umění a tváře měli kožený“. A nyní Saudek tam, kde Muriel navždy odpálkovává hnusné tvory a Haney odkládá své falešné anténky, protože není třeba přetvářky, ale jen čisté, osvobozující radosti, zdrhl naposledy.
Ale rozhodně nezemřel. Král totiž neumírá nikdy a právě jím Kája Saudek byl a jím také zůstává.
