Rudolfinem se rozezněl rap. Videoartová výstava chce zbořit hranice mezi sociálními bublinami

Filmovou instalaci m.A.A.d. má na svědomí Kahlil Joseph, který doplnil skladby amerického rapera Kendricka Lamara domácími videi natočenými hudebníkovým strýcem a reportážemi o policejním násilím.
Petr Nedoma, kurátor výstavy Domestic Arenas a také ředitel Galerie Rudolfinum.
Výstava Domestic Arenas.
Projekt Johna Akomfraha.
Video Omera Fasta.
Foto: Jakub Plíhal
Tomáš Maca Tomáš Maca
20. 1. 2018 9:17
Svou novou výstavu Domestic Arenas, postavenou mimo jiné na videoprojekcích týkajících se afroamerické kultury a jejího vztahu s bělochy, vnímá pořadatelská Galerie Rudolfinum jako příspěvek do současné diskuse. „Otázka menšin nám připadá aktuální. Cokoli, co se od české kultury odlišuje, vnímají Češi jako ohrožení. Nedovedou se vyrovnat s tím, že někdo hranice jejich skupiny překračuje,“ zdůrazňuje kurátor výstavy a ředitel galerie Petr Nedoma.

Zatemněným secesním sálem pražského Rudolfina se nese dunivý beat a ostrý rap. Projekce na dvou stěnách leteckým pohledem snímá okrajovou čtvrť Los Angeles zvanou Compton a vzápětí se přesouvá mezi její obyvatele.

Záběry na tváře mladých Afroameričanů rázem protíná zvuk revolveru a obraz se na vteřinu vytrácí. Přestože dění v Comptonu ve videu pokračuje dál, výstřel připomněl, že kterákoli z postav na ulici může během okamžiku přijít o život.

Filmovou instalaci zvanou m.A.A.d. má na svědomí Kahlil Joseph, který doplnil skladby amerického rapera Kendricka Lamara domácími videi natočenými hudebníkovým strýcem, novinářskými reportážemi o policejním násilí a vlastními záznamy každodenní reality v části Los Angeles. Vytvořil tak patnáctiminutovou sondu do osudů současných amerických černochů.

"V devadesátých letech se v Comptonu odehrávaly obrovské rasové nepokoje s desítkami mrtvých. Bělošská většina a černošská menšina se tam dostaly do vyostřeného střetu," komentuje promítání Petr Nedoma, kurátor výstavy Domestic Arenas.

Expozice, kterou mohou návštěvníci Galerie Rudolfinum navštívit od 19. ledna, nabízí šestici děl amerických a evropských umělců na pomezí videoartu a angažovaného dokumentu. Všechna spojuje snaha upozornit na aktuální společenské problémy.

"Cíl výstavy spočívá v uvědomování si hranic mezi způsoby myšlení a vnímání společenských skupin, které mají své zákonitosti, a nemusí nutně interagovat se svým okolím. Výstava poukazuje na sociální bubliny, které často nemají potřebu spojovat se s ostatními a vystačí si samy," vysvětluje Nedoma.

Kořeny rasových konfliktů, jichž si všímá Kahlil Joseph, ve svém příspěvku odhaluje britský filmař a streetartový umělec John Akomfrah. Jeho více než půlhodinový Tropikos se dotýká počátků otrokářství v 16. století.

"Otrokářství se pro Brity a další národy stalo prostředkem k vybudování evropského blahobytu a bezpečnosti, které si dnes dopřáváme. Akomfrah se vrací do anglického přístavu Plymouth, kam otrokáři přivezli lidi z Afriky, roztřídili je a pak je posílali dál do Spojených států," říká Nedoma. Video pracuje s jímavě romantickými záběry, na kterých Afroameričané oblečení do kostýmů otrokářů připlouvají za zvuku gregoriánského chorálu do Plymouthu 21. století.

Mezi instalace jiného druhu patří námět videa Continuity z režie Omera Fasta. V půlhodinové stopáži vypráví příběh mladého Němce, jenž se vrátil z bojů v Afghánistánu a přerušil kontinuitu poklidného života své rodiny.

"Hlavní hrdina se se svou zkušeností vrací do evropské bubliny, pro kterou válka znamená něco nesmírně vzdáleného. Jeho středostavovská rodina má pocit, že může pokračovat v dosavadním způsobu života, jako by se nic nestalo," přibližuje kurátor výstavy, jejíž název lze do češtiny přeložit jako Domácí arény.

Modrookého blonďáka kamera sleduje mimo jiné při rodinné večeři, kdy ho pronásledují děsivé vzpomínky z války. V červeném víně se mu zjevuje oko padlého vojáka a v rýži zase červi vylézající z otevřené rány.

Twerkující tanečnici, kterou v psychedelické koláži dokonce spolkne dlouhým jazykem leguán, pak snímá kamera autorského dua Jeremy Deller a Cecilia Bengolea.

Dvojice se ve snímku zvaném Bom Bom’s Dream zaměřila na soutěž v pouličním tanci mezi dívkami na Jamajce, které prostřednictvím pohybu řeší vzájemné vztahy.

Zcela bez zvuku si vystačí videoinstalace Stateless od vizuálního umělce Shimona Attieho. Ten se zamýšlí nad ztrátou identity uprchlíků.

Na hudební složce naopak stojí nejdelší součást výstavy, kterou tvoří šestihodinová jam session Luanda-Kinshasa od filmaře a fotografa Stana Douglase.

Poslední místnost expozice zcela ovládá klip, v němž skupina mladých muzikantů hraje v opuštěném newyorském studiu vybudovaném okolo sedmdesátých let. Nakažlivý mix jazzu a funku s náznaky rocku připomíná, odkud čerpají hvězdy, které od poloviny 20. století ovládají hitparády.

"Míváme pocit, že černoši přinášejí jenom problémy, protože nejsou ochotní adaptovat se na naši společnost. Vůbec si ale neuvědomujeme, že veškerá bělošská populární hudba vznikla z černošského způsobu hudebního vyjadřování," upozorňuje kurátor.

Za hranice vlastní sociální bubliny se prostřednictvím výstavy Domestic Arenas lze vydat až do 18. března. "Otázka menšin nám připadá v současnosti aktuální. Cokoli, co se od české kultury odlišuje, vnímají Češi jako ohrožení. Nedovedou se vyrovnat s tím, že někdo hranice jejich skupiny překračuje," zdůrazňuje Petr Nedoma důvody, proč do Rudolfina zavítat.

 

Právě se děje

Další zprávy