


Nový český snímek Bojovník neskrývá své světové ambice. Přestože ale disponuje charismatickým Milanem Ondríkem v hlavní roli, atraktivní vizuální stránkou a kulisami, které potěší diváky bojových sportů, v rovině scénáře hraničí s nezáměrnou parodií.

Český mainstreamový film se v posledním desetiletí opakovaně pokoušel o totéž: vyprodukovat „velký příběh“, který by snesl srovnání s hollywoodskou produkcí, ale zároveň zůstal zakotven v místních reáliích. Snímek Bojovník, zasazený do prostředí MMA zápasů, je přesně takovým produktem.
Mezinárodní ambice jsou cítit z každého reklamně vypulírovaného záběru i ze zápletky, která kombinuje návrat padlé legendy s morálním vykoupením a rodinnou tragédií. Jenže za nablýskaným povrchem se skrývá doslovný kýč, který působí bolestivě anachronicky.
Pavel „Hoff“ Hoffmeister v podání Milana Ondríka není oproti Rockymu a jiným slavným filmovým bijcům jen stárnoucí sportovec, kterého čeká možná poslední velký zápas. Je zároveň mužem, který před lety v afektu ubil člověka k smrti.
Film se s touto skutečností snaží vypořádat skrze koncept jakéhosi „temného pasažéra“ v hrdinově hlavě, což je však poněkud líné vysvětlení. Agresivita není filmem zkoumána jako patologický jev, ale podávána jako nezkrotná síla, kterou je třeba jen nasměrovat do klece.
Ondrík se ze scénáře snaží vymáčknout maximum a předvádí obdivuhodný fyzický i herecký výkon, bohužel naráží na limity textu. Motivace k návratu na zápasiště – získání financí na robotickou protézu pro vnučku Zuzanku – působí jako příliš průhledná scenáristická berlička, která má v očích diváka odčinit hrdinovo morální selhání.
Zatímco například Russel Crowe v dobovém dramatu Těžká váha boxoval, aby v dobách hospodářské krize uživil rodinu, Hoff je agresor, který se snaží materiálním darem smýt krev ze svých rukou. Ve filmu sice zazní případná otázka, zda je správné oslavovat vraha, ale ta je záhy utopená v patetické hudbě a oslavách vítězství.
Nejde ale o jedinou absurditu příběhu. Hoff trpí následky kumulativních traumat hlavy, má podezření na tumor a lékař mu kategoricky zakazuje jakýkoli kontaktní sport.
V době, kdy světová kinematografie (viz například drama Diagnóza: Šampión) i sportovní veřejnost reflektují ničivé dopady chronické traumatické encefalopatie, působí Hoffovo rozhodnutí zfalšovat lékařské zprávy, prezentované filmem jako nejvyšší forma lásky k rodině, poněkud nezodpovědně a zpátečnicky.
Hrdinova dcera Bára, která coby lékařka vidí situaci střízlivěji, trefně pojmenovává otcovo snažení jako „asistovanou sebevraždu“. Film ale zásadovou mladou ženu pojímá jako dramaturgickou překážku, kterou musí „bojovník“ přesvědčit o své pravdě, aby uspěl.
Dalším iritujícím prvkem filmu je jeho neohrabaná snaha o „mladistvost“. Slyšet pětačtyřicetiletého ex-trestance, jak se při komunikaci se sedmiletou vnučkou snaží pochopit výrazy jako „goofy“ nebo „skibidi“, působí křečovitě a nechtěně komicky. Dostavuje se primárně silný pocit, že autoři vlastně své dětské hrdince ani publiku nerozumějí.
Stejně tak u některých vedlejších postav – od karikaturních gangsterů v teplákách až po jednorozměrného záporáka Kardoše – spoléhají na ta nejprovařenější žánrová klišé. Výjimku tvoří spolehlivý Martin Finger v roli trenéra Jirky, jehož postava drží příběh v mantinelech uvěřitelnosti, jakkoli ani on si neodpustí vyčpělá moudra o tom, že „válečník není od slova válec, ale od slova válka“.
Dynamika mezi postavami je jinak plochá jako boxerský ring a ani v rovině sportovní dramatiky Bojovník nepřináší nic převratného. Jen se zuby nehty drží šablony známé z tuctu jiných filmů.
Snímek sice vznikl v úzké spolupráci s organizací Oktagon, ale ke sportovní realitě přistupuje velmi volně. Představa, že skoro padesátiletý boxer po dvanácti letech ve vězení dokáže za pár měsíců tréninku v postoji i na zemi konkurovat olympijskému vítězi, je lehce utopická.
Tvůrci se ale proti podobným výtkám pojistili tím, že Hoffmeister přece nevyhrává díky technice nebo strategii, ale proto, že do zápasů dává srdce…
Bojovník je filmem, který bezmyšlenkovitě sází na falešnou nostalgii po starých dobrých časech, kdy se problémy řešily pěstmi. Přestože se srdnatě bije za hodnoty, které jsou dávno pod drnem, fanouškům MMA a komunitě okolo Oktagonu může nabídnout funkční podívanou.
Tvůrci odvádějí dobrou řemeslnou práci při budování atmosféry, „štěky“ známých tváří potěší a závěrečný střet v O2 areně nabízí dynamickou choreografii, úderný střih i reálnou energii narvané haly.
Pokud ovšem má český mainstreamový film konkurovat světu, jenom svaly a testosteron stačit nebudou.



Kyjev a další ukrajinská města v noci na pátek opět čelila náletu ruských dronů, včetně bezpilotních letounů s proudovým pohonem, které má protivzdušná obrana problém včas zachytit. V Kyjevě se ruský dron zřítil na devítipodlažní obytný dům. Dopoledne Rusko v útocích na ukrajinskou metropoli pokračovalo a zasáhlo dvě čerpací stanice.



Čínský soud v Hongkongu v pátek vynesl tresty v rozpětí pět až sedm let vězení pro tři aktivisty, kteří řadu let organizovali vzpomínkové akce připomínající masakr na pekingském náměstí Tchien-an-men (náměstí Nebeského klidu) v roce 1989. Informovala o tom agentura AP. Evropská unie verdikt odsoudila a označila za politicky motivovaný.



V pravidelné páteční Tečce Radka Bartoníčka se její autor hodně věnuje premiéru Andreji Babišovi, který v tomto týdnu dosáhl dalších svých cílů a dál dominuje v české politice. Zároveň si ale můžete pustit krátké videoukázky, v nichž na jedné Babiš jmenuje dvojici, která by mohla vést vládu místo něj. „Kdyby se tak stalo, možná by to bylo to nejlepší ve prospěch Česka,“ míní Bartoníček.



Možná budete překvapeni, kolik toho máte v hlavě uloženého z dob, kdy se večer čekalo na jeden jediný program. Sanitka, Chalupáři, Nemocnice na kraji města nebo Arabela se do české paměti zapsaly tak hluboko, že někdy stačí zahlédnout jediný obličej, pokoj nebo kus uniformy, a hned víte, o co jde. Teď si můžete ověřit, jestli je to tak a skutečně rozeznáte perly seriálové tvorby bez nápovědy.



New York si v pátek připomíná 25 let od teroristických útoků z 11. září. V noci nad městem zazářila pietní dronová show věnovaná obětem tragédie, během dne pak u Ground Zero zazní jména všech 2983 lidí, kteří při útocích zemřeli. Účast nového starosty Mamdaniho na hlavní pietě ale provází ostrý spor. Kritici včetně bývalého starosty Rudyho Giulianiho tvrdí, že by se ceremoniálu účastnit neměl.