Málokterá ze současných kapel má tak drsnou historii jako Tinariwen a na jejich hudbě to je znát. V těch písních najdeme voodoo zaříkávání i trans způsobený suchem a horkem, stejně jako exotické scenérie podmalované ostrými tóny elektrických kytar.
Jejich pouštní blues - blues navrácené do své pravlasti, spojované s místní hudbou, a napájené tak novou energií - přináší nejen nečekané rytmické změny, ale i tvrdou rebelskou notu.
Není divu, kapela vznikla kolem roku 1982 v jednom z vojenských táborů Muamara Kaddáfího. Tam se mladí Tuaregové - uznávající jen vítr, hvězdy a vodu ve své vysněné zemi Azawad - ocitli kvůli jeho slibům o svobodě.
Záhy se sice přesvědčili o jejich marnosti, ale možná díky tomu máme možnost Tinariwen poslouchat. Kdyby tam neslyšeli písně Boba Marleyho a Johna Lennona, asi by nikdy nevyměnili tradiční bubínky tinde a housle imzad za elektrické kytary.
Ve svých začátcích ovšem používali stejně často kalašnikov. Jejich kazetové nahrávky byly tamními vládami zakazovány; hudba Tinariwen byla jakýmsi "undergroundovým" telefonem pro povstalce a vyzývala k politickému procitnutí.
Ještě na začátku 90. let bojovali členové skupiny v novém povstání na hranicích Mali a Nigeru; a přitom hráli, kde se dalo. Na svatbách, pohřbech i tradičních slavnostech.
Definitivní zlom nastal až začátkem nového tisíciletí. V roce 2002 nahráli první album The Radio Tisdas Sessions. Nahrávka zní díky produkci Justina Adamse, kytaristy Roberta Planta, stejně naturalisticky jako jejich vystoupení uprostřed vojenských táborů.
Podivné a syrové kytarové linky spolu s temnými bluesovými nápěvy, které stupňuje ženský sbor, se staly hitem rádiových stanic vysílajících world music. "Když jsem byl na Sahaře, zdálo se mi, že jsem v centru vesmíru. Ti muzikanti znali - stejně jako já - blues, Boba Marleyho, Ali Farku Toureho," vzpomíná producent Adams.
Následující turné po Evropě sklidilo jen superlativy, stejně jako další deska Amassakoul z roku 2004, na které zní čistokrevné blues, pokřivené reggae, zaříkávání i psychedelie.
Jsou považováni za jeden z vrcholů současné africké hudby a world music vůbec; šot se skupinou si vybral časopis National Geographic k propagaci svého nového webu věnovaného world music.
Nové album Aman Iman: Water Is Life, které vyšlo před pár týdny, tuto pozici jen potvrdilo: magický styl tady vybrousili k dokonalosti. Novinka je pravděpodobně jejich nejlepším albem, přestože někteří asi budou kvůli ostře rockovému soundu namítat cosi o ztrátě world music identity. Ostrý zvuk připomíná rockové minimalisty, perkuse i zpěv vytvářejí hypnotické napětí; to učarovalo západním umělcům už ve 30. letech.
Album vyšlo na respektované značce Independiente a Tinariwen se rázem stali kolegy hvězd současných (Embrace) či minulých (Travis) a také dalších důležitých jmen ostrovní scény.
Podle nadšených recenzí v anglických magazínech to vypadá, že to Tinariwen dokázali. Uspěli v zemi, která je pro rockovou hudbu pořád nejdůležitější; v zemi, která dala světu The Beatles i The Clash.
Ze Sahary vzešla nová rocková star. Bude možná jen málo příležitostí vidět je v takovém prostoru, jako je Palác Akropolis, kam přijíždějí v rámci přehlídky Respect Plus. Daleko spíše se s nimi budeme setkávat na velkých pódiích světových festivalů.
