Na začátku filmu prolétá kamera oknem zašlého panelákového hotelu, aby objevila losera Pepu v koupelně s rozbitou hlavou, v níž se mu promítne celý život. Za doprovodu Pepova nadužívaného komentáře mimo obraz Novák v následujících devadesáti minutách servíruje odyseu naprostého outsidera šikanovaného okolím.

Ve sledu více či méně laciných anekdot se divák s hlavním hrdinou probírá jeho nevýznamnou existencí: od dítěte ponižovaného učiteli a spolužáky se v úmorných epizodách propracuje k jeho dospělému statusu samotářského tichošlápka.

Pepa má doma pubertální dceru (Natálie Grossová) a za manželku manipulativní hysterku Zdenu (Petra Špalková), která jím otevřeně pohrdá. Rutinu nudných dní v kariéře kancelářské myši mu zpříjemňuje mladá kolegyně Pavlína (Alena Doláková) a ojedinělé chvilky naplnění mu zprostředkovává záliba ve voyeurském nahlížení dalekohledem do bytu v protějším domě, v němž prožívá svůj zdánlivě idylický partnerský vztah mladá dvojice (Martin Pechlát a Anna Stropnická).

Úspěch filmu založeného na pohledu vypravěče stojí a padá s tím, jestli je možné hlavnímu hrdinovi fandit anebo s ním aspoň soucítit. Jakkoliv je Michal Suchánek typově přesný, jeho postava nepůsobí dojmem, že by byla z masa a kostí.

Producent propaguje snímek jako komedii s prvky retra, dojem konejšivého návratu do minulosti ovšem v tomto případě nelze připsat výpravě, jež má v sekvencích z Pepova dětství díky estetice ošklivosti blíže k vorlovské grotesce než načančané nostalgii vejdělkovského typu.

Pocit retra má divák spíše z příběhu, který v mnoha ohledech připomíná normalizační bakalářské historky. Chudák Pepa je natolik pod pantoflem, že se na tajňačku odváží zapálit si cigaretu jen při cestě s košem ke kontejneru. S manželkou jezdí každý víkend na partičku kanasty za kamarádskou partnerskou dvojicí Tondou (Filip Blažek) a Jarmilou (Alice Bendová). Když se Tonda připije, svádí Zdenu pomocí fotek skalniček.

Jediným realisticky působícím segmentem jsou tak výjevy z domu naproti. Jak se ironicky ukáže, onen pár není ani zdaleka tak šťastný, jak si Pepa myslí: z Pechlátovy postavy se vyklube majetnický tyran dusící svou partnerku nesmyslnými požadavky.

I tato temnější dějová linka ukazuje, oč zajímavější by snímek mohl být, kdyby z nekňubovitého Pepy neudělali autoři pro českou kinematografii tak typickou postavu - muže, který by sice chtěl být lepší, ale zlý osud mu bohužel hází klacky pod nohy.

Stačilo jen trochu pootočit optiku vyprávění a Pepa mohl být docela příjemnou cynickou komedií o tom, že karma je mrcha a každý je svého štěstí strůjce. Místo toho tvůrci ze Suchánkovy postavy vystavěli pomník otravnému mužskému chcípáctví.