Praha – Režisér a zároveň choreograf Ján Ďurovčík představil muzikál prvním divákům již 10. září, kdy se konala slavností premiéra Atlantidy. Vzhledem k velmi dobré propagaci se dalo očekávat dílo směle konkurující předešlým muzikálům Divadla Kalich, kterým nechyběla určitá kvalita. V tom je ale tato novinka výjimkou.
Námět, jak najít bájnou Atlantidu a zároveň dojít k sebepoznání, zní přitom lákavě. Anotace slibuje „strhující příběh“, ovšem ve skutečnosti tento počin pořádný děj ani nenabízí. Ve zdlouhavé první polovině, ze které se bude radovat možná tak náctileté publikum, divák jen vyčkává, kdy se konečně začne „něco dít“. V nicneříkajících pasážích postavy chrlí jeden pubertální vtípek za druhým, v replikách se často objevují narážky se sexuálním podtextem, které nejsou zrovna adekvátní.
Výsledkem je pocit, že se ocitáte na některé z televizních estrád, nikoliv na divadelním představení.
Druhá polovina už má větší spád a nese se v celkem napínavém duchu, nechybí ani romantika a emočně vypjaté situace. Přesto obsahuje řadu zbytečných scén. Celkově by větší zásah do libreta a redukce některých písní, které se neustále opakují, nebyly na škodu.
A zřejmě to jsou právě „jen“ Žbirkovy písně, na které inscenátoři sázeli. Jejich nové zaranžování je dobře poslouchatelné, živější a energičtější. Mladí zpěváci tak příjemně oživili „starou známou klasiku“. Jen zvukaři by mohli trošku „ubrat“, jelikož hudba byla chvílemi natolik hlasitá, že účinkující měli co dělat, aby ji přeřvali.
Velké plus dostává obsazení, které bylo vybráno s veškerou pečlivostí. V představení září energická, a přesto přirozená Michaela Doubravová, které to navíc jiskří v páru se svým jevištním a zároveň životním partnerem Romanem Tomešem. Zaujala i Marie Blahynková, kterou dosud znají jen zarytí muzikáloví fanoušci, a Zbyněk Fric. Slibný výkon podal také Jan Kříž, a to nejen svým pojetím ústřední písně Atlantida.
Herci jsou oděni do kostýmů z dílny Zuzany Strakové. Nečekejte však žádné „róby“. Hrdinové Atlantidy jsou oblečeni hodně civilně, jak už si to moderní muzikál žádá. Po většinu času se po jevišti prohánějí ve sportovním oblečení, někdy dokonce i v neoprenu. Company pak tančí v obyčejných džínech a bílém triku, které zdobí nápis Miro. A právě účinkující z řad „compačky“ dokázali z choreografie vykouzlit velmi příjemnou podívanou.
Scéna, pod níž je podepsaný Martin Černý, je řešena celkem jednoduše. Dominují jí výklopná zrcadla, která v souhře se světelnými efekty dokážou udělat opravdu divy a dotvářejí tak atmosféru k jednotlivým písním. Není divu, že zrovna do světelného vybavení musela produkce víc zainvestovat. Pokud tedy nevnímáte samotný příběh, můžete alespoň sledovat světelnou show za doprovodu známých melodií v podání mladého souboru.
Novinka Kalichu je až příliš dlouhá, trvá téměř tři hodiny a kromě samotného představení je divákům servírován přídavek v podobě „Atlantidovské medley“. Muzikálu by pomohly větší dramaturgické zásahy, takhle jde jen o kontraproduktivní prodlužování, jímž trpí celkové tempo Atlantidy.
