Recenze: Vrcholem festivalu Blues Alive byl souboj foukacích harmonik a nekonečná jam session

Vladimír Mikulka
20. 11. 2017 19:35
Na letošním 22. ročníku největšího středoevropského bluesového festivalu Blues Alive (16.-18. 11. 2017) sice chyběla jednoznačná "plakátová" hvězda, o respektu hodná jména však nouze nebyla. V Šumperku se letos na vyprodané přehlídce představili cenami Grammy ověnčení zámořští bluesmani Jonny Lang a Billy Branch či excentrický jazzový klávesista John Medeski, domácí publikum ocenilo i společné vystoupení kompletní rodiny Mišíků. Vrcholem festivalu byl koncert tří hráčů na foukací harmoniky The Blues Harp Explosion, který kromě samotné hudby nabídl i přátelský souboj charismatických osobností a hráčských stylů.
James Harman z The Blues Harp Explosion s baskytaristou.
James Harman z The Blues Harp Explosion s baskytaristou. | Foto: Kateřina Rudčenková

Energií nabitých vystoupení nabídl letos festival Blues Alive Šumperk celou řadu, koncert trojice hvězd foukací harmoniky, který se odehrál pod hlavičkou The Blues Harp Explosion, však byl přece jen v něčem speciální.

V Šumperku se představili dva sedmdesátníci, bostonský rodák Magic Dick a Kaliforňan James Harman, oba ověnčení spoluprací s největšími esy zakladatelské "otcovské" generace elektrického blues, což je dodnes v žánru tou nejlepší vizitkou.

Vedle nich jen o pár let mladší Billy Branch, který se navíc může pochlubit třemi cenami Grammy. Nejen díky tomu je považovaný za nejvýznamnějšího současného nástupce legendárních chicagských harmonikářů, k nimž se ostatně sám výslovně a hrdě přihlásil.

The Blues Harp Explosion nenabízí jen obyčejný koncert, ale také přátelský souboj charismatických osobností a hráčských stylů. Od přirozeně, více akusticky znějící harmoniky Jamese Harmana až po Branchův ostrý "elektrický" zvuk.

Na rozdíl od energických vypalovaček, které do publika valila většina mladších účinkujících, se tady často zvolňovalo. Ku prospěchu věci: schopnost zahrát pomalé, táhlé skladby, z nichž mrazí, patří ke klíčovým prvkům bluesové skládačky.

Další poklady festivalu Blues Alive 2017
Autor fotografie: Kateřina Rudčenková

Další poklady festivalu Blues Alive 2017

  • Kromě hvězdných foukacích harmonikářů uvedl v pátek publikum do varu především mimořádně energický a vizuálně malebný kvartet John Medeski‘s Mad Skillet (se suzafonem místo basy).
  • Sobotní koncert stál naopak na kontrastu dravé energie a zklidnění. Pomalé, temně hypnotické "jednoakordové" duo Hugo Race, Michelangelo Russo nebo téměř folkařsky cítěný akustický fingerpicking Erica Bibba; ti k poskakování nesváděli, o to víc mělo smysl poslouchat texty.
  • Proti nim stál zběsilý bluesrockový nářez se spoustou ironicky citovaných klišé v podání newyorské dívčí skupiny Jane Lee Hooker a nakonec divoká show jižanského Mr. Sippa, jenž všechny osvědčené triky bluesového showmanství vybalil sice bez ironie, ale s o to nakažlivějším nadšením.
  • Mimochodem, festivalové finále bylo nejlepším důkazem toho, jak zrádné mohou být hudební konzervy. Zatímco Sippovy studiové nahrávky znějí - při vší úctě - trochu tuctově, živé setkání přineslo zážitek veskrze elektrizující.

Kromě technické virtuozity, energie a pěveckých kvalit prokázali všichni tři pánové i bavičské schopnosti.

Ať už v Branchově verzi "přísný showman", "ironický kašpárek" v podání Magic Dicka nebo "potměšilý skřítek", do kterého se stylizoval Harman. Se svou zakroucenou bílou bradkou a rozpláclým nosem trochu připomínal zparodovaného V. I. Lenina, do očí bych mu to ale nepřiznal.

Nejintenzivnější exploze nastala v úplném závěru koncertu. Zhruba o půlnoci se na pódiu postupně sešly všechny hvězdy pátečního večera, včetně divoké britské zpěvačky Bex Marshall, amerického zpěváka a kytaristy Zaca Harmona a kompletní kapely Johna Medeskiho.

Následoval téměř třičtvrtěhodinový jam, v němž se v sólování natěšeně střídali všichni muzikanti. Že nešlo o hranou spontánnost, potvrdila třeba nefalšovaná tahanice o dvojici bicích souprav, po níž dva černí bubeníci vyšťouchli svého slušňáckého kolegu z nevýrazné britské doprovodné kapely.

Celý koncert pak završilo nekonečné halekání muddywatersovského standardu Got My Mojo Working.

V tu chvíli už ovšem nešlo ani tak o hudbu, spíš o co nejmohutnější hlukovou stěnu - což se ve vrchovaté míře podařilo i s pomocí srozuměného publika. Velmi příjemný zážitek, ostatně jako celý letošní šumperský festival.

Mr. Sipp
Mr. Sipp | Foto: Kateřina Rudčenková
 

Právě se děje

Další zprávy