reklama
 
 

Recenze: Tělo jako kuriozita i prostředek. La Putyka v Batacchiu opět ukázala špičkový nový cirkus

14. 5. 2017
Hodinová inscenace Batacchio, novinka Cirku La Putyka, se povedla. Zajímavě tematizuje lidské tělo, srší neotřepaným humorem, vábí jednoduchostí a nový cirkus představuje v celé své rozmanitosti.
Doporučujeme

Praha - Finský režisér Maksim Komaro se po pěti letech vrátil do Prahy, aby novým představením Batacchio navázal na spolupráci s Cirkem La Putyka, s nímž v minulosti připravil Play a Slapstick Sonatu.

Batacchio poetikou v mnohém navazuje: Komaro potvrdil, že dokáže sestavit představení, které dobře ukazuje potenciál nového cirkusu propojovat jednotlivé žánry, polohy i disciplíny.

Odkaz na předchozí Slapstick Sonatu se ostatně skrývá již v samotném názvu - batacchio je v italském jazyce synonymum pro anglické slapstick, tedy komediální prvek anglických grotesek.

Batacchio využívá prvky komiky a grotesky. Kouzelnické triky mají diváka nejen oblafnout, ale i pobavit, proto ovoce mizí kuriózně ze stolu a z nosu i úst se vytahují dlouhé černé šňůry a provázky.

Divák ani tak nesleduje dějovou linii, jako spíš jednotlivé scény, akrobatické výstupy a groteskní obrazy, spojené tematickým obloukem.

K počátkům minulého století

Batacchio se vrací nazpět v čase, do dob, kdy Evropou kočovaly divadelní společnosti a jejich členové publiku ukazovali všemožné podivnosti.

Inscenace je vlastně poctou kabaretům i divadelním společnostem, z nichž si nový cirkus bere celkovou atmosféru a triky, které se obejdou bez využití moderní techniky, i scénografii.

Ostatně jednou z mála rekvizit je na forbíně umístěný fonograf. Obdobně k počátku století odkazují kostýmy.

Stejného principu užil Maksim Komaro i při zvoleném typovém herectví. Charakteristické projevy herců mají navracet postavy commedie dellʼarte i kabaretu.

Hned v počátku představení se tak na scéně objeví postava připomínající pierota ztvárněná Vojtěchem Fülepem, jehož pohybové schopnosti jsou samy o sobě parodické.

Časy dávno minulé připomíná také struktura inscenace. Divák sleduje dvě hlavní linie: drobná kouzelnická či komická čísla se odehrávají na forbíně, na níž zazní kabaretiérské hudební šansonové koláže.

Nejedná se ale - a to je aktualizace - o striktně uzavřený prostor. Postavy parazitují na výstupech druhých, nebojí se vstoupit do hlediště, vtáhnout diváky opakovaně na jeviště a využívají oponu, která umocňuje kouzlo viděného.

Iluze navíc neslouží pouze k odlákání pozornosti diváků při přestavbě scény, ale neustále odkazují do prostoru za oponou, kde se provádí akrobatická čísla.

Výstupy tak mnohdy fungují jako prolog následujícího momentu či dořečení scén odehrávajících se na jevišti. Takto například funguje parafráze cyr wheel (velký ocelový nebo hliníkový kruh, v němž akrobat provádí své kousky), který se na forbíně následně proměňuje v lyže, na nichž akrobat balancuje.

Právě tento moment ilustruje, jakým způsobem Maksim Komaro celé představení staví: stáváme se svědky proměny divadelního znaku (vizuální podobnost půlkruhu a zaoblených lyží).

Rekvizita se proměňuje v součást lidského těla a náhle ho vyvádí z rovnováhy. Toto propojování - tělo jako kuriozita i prostředek - slouží jako hlavní motivická linie inscenace a umocňuje komičnost.

Zaoblené lyže nechala mimochodem La Putyka vyrobit přímo pro Batacchio, což lze chápat i jako potvrzení suverenity na novocirkusové scéně. Žánr neustále aktualizuje a s každým představením otevírá nové možnosti.

Další formou aktualizace, důležitou pro pochopení struktury představení, je recyklace klasických rekvizit nebo jejich ztvárnění novým způsobem. Během kouzelnických výstupů náhle loutky nahrazují samotní akrobati.

Rozhýbává je kouzelník, jemuž postavy podřizují aktivitu. Nehybné postavy dělají, co se po nich chce, a jejich těla často slouží jako prostředek celého čísla. Odkazují tak na klasické loutkoherectví, ovšem parodičnost a komičnost akcentují novým způsobem.

Cirk La Putyka: Batacchio

Režie: Maksim Komaro
Hrají: Šárka Bočková, Michal Boltnar, Vojtěch Fülep, Daniel Komarov, Anna Schmidtmajerová, Alexandr Volný, Jiří Weissmann
Choreografie: Ilona Jäntti
Scénografie: Hynek Dřízhal
Kostýmy, make-up: Kristina Nováková Záveská
Hudba: Jan Balcar
Hodnocení Aktuálně.cz: 85 %

A právě hranice toho, co lidské tělo zvládne, tvoří základ jednotlivých výstupů. Triky se nedovolávají techniky, stojí hlavně na optickém klamu. Nejdůležitější je vlastní dovednost, všichni si musí vystačit jen s jednoduchou rekvizitou.

Celá scéna za částečně rozhrnutou oponou je holá, v půlkruhu ji vymezují pruhy černé a vzorované látky. Prostor samotného jeviště tím připomíná manéž.

Právě zde se odehrává akrobacie, která využívá novocirkusových technik, ale odkazuje i na čísla humbertovského cirkusu (pět akrobatů na jednom kole).

Jedno z úvodních čísel naopak využívá gymnastické prvky. Klasický cirkusový svět připomíná i světelná technika, sólové výstupy jsou často bodově nasvícené. Jednotlivé scény tak potvrzují vysokou řemeslnost celého ensemblu.

Obtížnost akrobatických výstupů průběžně stoupá a představení přirozeně graduje. Vrcholem je teeterboard (speciální prkno připomínající houpačku, ze kterého se akrobati odrážejí) a závěsná akrobacie na černých šálách, k nimž odkazují i drobné provázky.

Ty akrobati využívají při provádění iluzivních triků. Batacchio se tak nakonec stává mozaikou stmelenou tematickým i motivickým obloukem, jejímž jediným problémem je délka některých výstupů v druhé půli.

Batacchio je v mnoha ohledech divácky vstřícnější než předchozí trilogie Family Roots in Black Black Woods, ačkoliv to neznamená, že by tvůrci jakkoliv slevili z požadavků na řemeslnou zručnost.

Hodinová inscenace zajímavě tematizuje tělo, srší neotřepaným humorem, vábí jednoduchostí a nový cirkus představuje v celé své rozmanitosti.

Premiérové představení Batacchio okouzlí atmosférou dávných šou plných magických triků, dechberoucí akrobacie a humoru. | Video: Zdeněk Bašus |  01:06

Související

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama