Čtyři roky především telefonoval. S těmi nejmocnějšími lidmi České republiky. Nyní se rozhodl stát se jedním z nich - a to rovnou prezidentem. Neoblíbenější český lobbista Tonda Blaník se vydal z obrazovky na filmové plátno a ze zákulisí své malé kanceláře přímo do terénu.

Kancelář Blaník od prvních, čtyři roky starých dílů zahýbala celou společností. Hlad po patřičně ostrém a nekorektním nástupci satirického pořadu Česká soda se podařilo alespoň částečně ukojit, a tvůrci navíc vytvořili v tuzemsku nepříliš známý formát: nikoliv soubor skečů, ale hrané dílo, jehož hrdina se co do tradice českých fiktivních velikánů zařadil alespoň na chvíli někam po bok Josefa Švejka či Járy Cimrmana.

Podobně jako oni byl postavou dostatečně mlhavou, aby do ní tvůrci, pohrávající si s tenkou hranicí mezi realitou a fikcí, mohli promítnout ledasjaký názor. Jednoduchý, ale funkční koncept jedné kanceláře, tří postav a Blaníkova telefonu, na jehož druhém konci může být kdokoliv, pravidelně oživovaly novinové titulky, u nichž divák kolikrát zauvažoval, zda realitu jen jemně posouvají, či ji karikaturně staví na hlavu.

S postupem času už telefonující Tonda nekráčel jen průchodem do kanceláře, případně tyransky nepeskoval své dva podřízené, tajemníka Žížalu a asistentku Lenku. Občas se vydal do "akce" a tvůrci se svou všetečnou, roztěkanou, dokumentaristicky působící kamerou infiltrovali samotnou skutečnost.

Tonda pořvávající u vjezdu do tunelu Blanka, jímž zrovna projíždí reálný aktivistický průvod cyklistů, či kamera zabírající letmo poslance Tomia Okamuru v jeho autě, aby pak mohl Tonda ucedit uštěpačnou poznámku - v takových momentech se seriál otevíral k ještě odvážnějším a nápaditějším formátům, v nichž originalitu tvořilo kouzlo spontánně zachycené situace.

Související

Tonda Blaník je hrozný člověk, snad nikoho nenapadá brát ho jako vzor, říká režisér Marek Najbrt

Prezidentská volba a s ní spojená možnost několikaměsíčního natáčení celovečerního filmu poskytly režisérovi Marku Najbrtovi a jeho týmu jedinečnou příležitost s tímto kouzlem okamžiku více pracovat.

Původně tvůrci dokonce zvažovali, že se představitel Tondy Blaníka Marek Daniel skutečně přejmenuje na Blaníka a podpisy občanů začne sbírat nejen pro oko kamery, ale též doopravdy. Daniel usoudil, že kvůli svému zdraví a povaze nerváka se do podobné hry nepustí. Těžko mu to zazlívat, ale představa, že by to dotáhl až do televizních debat, zní jako dokonalý základ pro mystifikačně-satirické dílo s potenciálem přesáhnout českou kotlinu.

I tak nejsilnější okamžiky snímku pramení právě z nepřipravených reakcí prezidentských kandidátů Michala Horáčka, Jiřího Drahoše či Marka Hilšera, Ivana Bartoše nebo Andreje Babiše na přítomnost Blaníka a jeho seriálových kolegů Lenky a Žížaly. 

Když Jiří Drahoš po boku manželky odpovídá na Lenčinu poznámku, že je kanec, je to zábavné. Podobně když Andrej Babiš Tondovi slibuje, že ho podpoří. Dokládá to fakt, že seriál zakořenil v myslích nejen diváků, ale také politiků, kteří ochotně začnou s tvůrci hrát jejich hru.

Hned vzápětí se však vynoří otázka, zda taková nevinná kočkovaná není málo. Oproti dřívějším fiktivním, ale ostře rýpavým seriálovým telefonátům, reflektujícím třeba počínání tehdejšího ministra financí Babiše, tentokrát scénka se skutečnou postavou působí spíš jako radostný důkaz toho, že tvůrcům sice někdy přálo štěstí, ale že místo drsnější konfrontace se spokojili s podáním ruky. Se srandičkou, která politikovu image spíše vylepší.

Související

Švankmajerův Hmyz je jako další kabinet kuriozit. Film o úpadku civilizace má premiéru v Rotterdamu

Prezident Blaník nicméně obsahuje řadu povedených vtipů a někdy z reality vzejde kouzelně absurdní situace, jako když prezident Miloš Zeman mává skupince herců v potrhlých sektářských kostýmech, aniž by nejspíš tušil, že nejde o jeho skutečné fanoušky.

Natáčení, během kterého nebyl známý výsledek volby, a tudíž ani pointa, nicméně k tak zacílené satiře, s jakou pracoval seriál, nevede. Hlavně se tu však ukazuje limit postavy, která se nevyjadřovala nadčasově, nýbrž ke konkrétním kauzám.

Blaník je otevřeně konfrontovaný s tím, co je od prvního dílu jasné: že je nejen všemocný lobbista, který v hoře Blaník umí najít ztracený článek Ferdinanda Peroutky, ale zároveň mamánek a muž zklamaný porevolučním vývojem. Střet s vlastním svědomím i s duchem Václava Havla však jako jednotící linka nestačí.

Od chvíle, kdy se hlavní postava musí vzdát své prezidentské kandidatury, se snímek pohybuje na neujasněné dramaturgické sinusoidě.

V jejích vrcholech se dotýká toho nejlepšího ze současné české filmové komedie a mnohdy komediální vrcholy i pokoří. V opačných pólech křivky vládnou spíše rozpaky, že Prezident Blaník není vyhraněnou satirou, ale bojůvkou odehrávající se na mnoha bojištích.

Blaník se jako typicky "malý" český hrdina - znázorňující paradox novodobých dějin, které generují spíše karikatury hrdinů a zlosynů než skutečné vzory a odstrašující příklady - nestal Švejkem ani Cimrmanem. Na to je nakonec postavou mlhavou až příliš. Jeho závěrečný, takřka dojemný úprk od hranic české vlasti zpět do otčiny s korunovačními klenoty v rukou přesto přináší naději.

Třeba to vyjde příště a Tonda se vrátí - ať už jako padouch, nebo hrdina. Však se v blaníkovském seriálu od počátku ukazuje, že jsou všichni jedna rodina.