Noční sezóna současné britské autorky Rebeccy Lenkiewiczové se měla stát neokázalou poctou hereckému pojetí divadla bez přidaných kouzel a režijních exhibicí. Tedy tomu, po čem konzervativněji naladění diváci i někteří herci Národního divadla - tuzemské první cény - dlouhodobě volají.

Nasvědčovalo tomu už avizované obsazení - na čelném místě ve velké roli babičky Lily figuruje dlouholetá členka činohry Národního Jana Preissová. Přesto v režii Daniela Špinara nevznikla víc než odtažitě chladná inscenace, která sice zaujme detaily herecké drobnokresby, jako celek ale rychle vyšumí.

Jana Preissová, která během hry projde proměnou. | Foto: Petr Neubert / Národní divadlo

Příčina neuspokojivého výsledku tkví v režisérově mylné premise, že do každého textu lze beztrestně zasáhnout, krátit ho a svévolně měnit jeho charakter. Co hravě unesou dramatičtí géniové Shakespeare nebo Čechov, nemusí být schůdné pro text autorky odlišné kategorie, jakou je Lenkiewiczová.

Příliš mnoho škrtání

Příběh rozhárané irské rodiny, vykolejené příchodem atraktivního londýnského herce, je svou podstatou bytostně realistický a žádá si právě takové uchopení.

Dramaturg s režisérem přesto v textu škrtali a narušili jeho komorní, konverzační ráz, zatímco scénograf ignoroval vsazení děje do reálných kulis starého domu a nahradil ho interiérem kina se stupňovitě rozmístěnými řadami sedaček a s pohozenými matracemi.

Metafora kina jako místa, kde se každá z postav může stát divákem i aktérem vlastního osudu, měla příběhu dodat obecnější platnost, jenže ho zcizila jak divákovi, tak samotným hercům, kteří se v neútulném prostoru ztrácejí.

Dramaturgické, režijní i scénografické zásahy mají ještě další, fatální důsledek. Narušení realistického ladění hry naplno obnažilo umělou fabulační konstrukci Lenkiewiczové.

Související

Všichni si myslí, že svlékání na scéně je moje přání, říká herecká hvězda Igor Orozovič

Zdůvodnění, proč si londýnský herec v irském zapadákově, kde točí film o básníku Yeatsovi, nevybere k bydlení hotel, ale dům vyšinuté rodiny, působí nepřesvědčivě. Stejně přitažené za vlasy je i ústřední téma dramatu, totiž bytostná potřeba lásky demonstrovaná drásavým nimráním se babičky, tří dospělých dcer i jejich opileckého otce v důvodech, proč je před dávnými lety opustila matka. 

Úvodní scény ještě dávají naději, že představení navzdory neosobní scéně dokáže diváka oslovit.

Zásluhu na tom má Igor Orozovič v roli londýnské star Johna. Jeho výkon koresponduje se Špinarovým režijním stylem, jenž by si vlastně i tentokrát, navzdory proklamované uměřenosti, žádal, aby si herci drželi od postavy distanc a nenechali se unést srdceryvností některých situací.

Sebeironické gesto, s nímž přicházející herecká hvězda John kolem sebe rozhodí zlaté třpytky, výmluvně předznamená způsob, kterým Orozovič postavu lehkomyslného, přesto citlivého mladíka a vroucného recitátora veršů krok za krokem elegantně rozvine.

V rozporu s autorčiným cílem zaměřovat se na ženské hrdinky vycházejí ve Špinarově inscenaci přesvědčivěji i další mužské charaktery.

Proč se to odehrává v kině? | Foto: Petr Neubert / Národní divadlo

U Patricka Kennedyho akcentuje Ondřej Pavelka jeho dvojznačnost, takže nehraje jenom opileckou trosku, nýbrž také milujícího otce a glosátora, jenž do děje vnáší střípky humoru. Ani jemu se však nepodaří udržet napětí ve zdlouhavé noční scéně notorického třeštění. A Pavel Batěk zaujme v menší roli uťápnutého, smolařského milence nejstarší z Kennedyho dcer.

Největší pozornost pochopitelně poutá Jana Preissová, pro niž role Lily znamená po dlouhé době větší hereckou šanci.

Jenomže figura pomatené babičky tak, jak je napsaná, působí jen coby variace na osvědčený divadelní či filmový typ popletené ženy, u níž není zřejmé, do jaké míry svou bláznivost předstírá. Proměna staré neupravené paní v romantickou tanečnici ve volánkových šatech je efektní, zato málo věrohodná.

Z trojlístku dospělých sester Kennedyových dostává největší prostor Judith v podání Terezy Vilišové, u níž herečka ve zlomových momentech až křečovitě demonstruje zraněné city matkou zavržené dcery.

Veronika Lazorčáková vnějškově zdůrazňuje nucenou věcnost prostřední dcery Rose. Lucie Polišenská jako nejmladší Maud zaujme osobitým humorem, kvůli výrazným škrtům v textu zůstává její charakter nečitelný.

Režisér hru rozdělil do dvou nerovnoměrných částí. První je hodně dlouhá a pomalá. Po přestávce následuje už jen čtvrthodinový pohřební epilog. Krátký dovětek se lacině pokouší slepit dohromady cynismus se sentimentem a tvoří tak rozpačitou tečku za celou inscenací.