reklama
 
 

Recenze: Lámání chleba ve Švandově divadle je obří sousto, se kterým si neporadili herci ani režisér

23. 10. 2017 13:32
Při psaní svého dramatického debutu Lámání chleba, který vznikl na objednávku pražského Švandova divadla, se Josef Holcman inspiroval kronikářskými zápisky vlastního otce. Diváky zavádí na jihomoravskou vesnici a na osudech tří přátel se pokouší obsáhnout časově rozsáhlou plochu šedesáti let, od druhé světové války až po rok 2002. Téměř tříhodinové představení se sice dotýká stále živé minulosti, trpí ale dramaturgickou a režijní neujasněností i hereckou roztříštěností.

V centru pozornosti stojí postava selského syna Vojty, jeho nejbližšího kamaráda Aloise, jenž se později stane studentem bohoslovecké fakulty, a konečně Rakušáka Franze, zběha z wehrmachtu, jehož Vojta s Aloisem ukryjí za války ve stodole a zachrání mu tak život.

Ústřední postava Vojty nápadně připomíná charakterního Františka, jak ho v roce 1968 ztvárnil Radoslav Brzobohatý v Jasného filmu Všichni dobří rodáci. Vojta z Lámání chleba je hrdý dříč, který statečně čelí zvůli tupců ze strany komunistického aparátu i StB. Přesto si v průběhu let i on musí nejednou zadat s režimem, neboť se pod nátlakem stane předsedou vesnického národního výboru.

O čem to vlastně je? 

Jeho osudy vedou přes dramatický rok 1968 až do následujícího normalizačního desetiletí. Třebaže si stále uchovává mravní integritu a netají se kritickými postoji vůči zvůli mocných i vůči ruským okupantům ze srpna osmašedesátého, nadále zůstává ve funkci předsedy, což se vzhledem k tomu, jak to u nás na začátku normalizace chodilo, jeví dost nevěrohodně. 

Autor si vzal bohužel až nepochopitelně velké sousto. Jako by se nemohl rozhodnout, zda chce vytvořit hutný dramatický příběh tří kamarádů a jejich osudů v soukolí společenských proměn, nebo naopak širší baladickou fresku válečné a poválečné éry dovedenou až do hořkých konců dneška.

Přísnější pohled dramaturga mohl leccos zachránit, leč nestalo se a představení neúnosně nabobtnalo do tříhodinové délky.

Nosné peripetie opětovných setkání i ostrých konfrontací dvou moravských přátel s jejich rakouským známým, jak je umožňuje politické tání šedesátých let, tvoří jenom jednu z dějových linií.

Marnotratně velký prostor dostaly naopak málo objevné obrazy doby, stereotypně se vršící výjevy estébáckých výslechů či štiplavé komentáře pošťačky, která je zároveň věčně zvědavou svědkyní všeho dění ve Vojtově rodině i symbolickou průvodkyní představením.   

Jako dominantní scénografický model autoři zvolili - snad coby pokus o metaforu místa, kde se postavy převlékají a chystají k pomyslným dobovým "cvičením" - interiér šatny venkovské tělocvičny. Boční stěna s poštovními schránkami, k níž přichází pošťačka s kabelou dopisů a úředních obsílek, nelogicky evokuje spíše prostředí městského činžáku než jihomoravské obce.

Plynutí času mají ilustrovat průběžné obměny prezidentských portrétů od Klementa Gottwalda až po Václava Havla. Tvůrci se ovšem dopouštějí kiksu, když portrét Antonína Zápotockého nechávají viset na stěně, i když se děj dávno posunul do šedesátých let, tedy do éry prezidentování Antonína Novotného. 

Lámání chleba ze všeho nejvíce poznamenává nejasnost režijního záměru Dodo Gombára. Realismus se často mísí s málo funkční symbolikou, vážnost s nucenou komičností, popisnost s neobratnými elementy pohybového divadla - třeba ve scéně, kdy Vojta vyprovází Franze k hranicím a oba jejich představitelé přitom předvádějí běh na místě jako vystřižený z hereckých lekcí pro začátečníky.

Jeden z textově nejpoetičtějších momentů hry, snový dialog Vojty se zastřeleným koněm, shazuje nepovedená maska koňské lebky, již si jeden z účinkujících herců natáhne na hlavu. Rozpačitě a nezdůvodněně působí obsazení Vojtova malého synka Franty dospělým hercem Davidem Punčochářem.

Vysloveným šlápnutím vedle je naivní, apelativní epilog situovaný do roku 2002, v němž se skřehotající vesničtí starci do očí vysmívají teď už dospělému Vojtovu synovi a bezostyšně obhajují staré zlaté časy.

Stále stejný zarputilý venkovan

Neujasněné režijní pojetí se podepisuje také na roztříštěné herecké stylizaci. U ústředních hrdinů v čele s hrdým Vojtěchem, jak ho ztělesňuje Jacob Erftemeijer, režisér klade akcent na zemitost jako vystřiženou z dávných sociálních dramat. Vojtěch je role velká rozsahem textu, ale Erftemeijerovi dlouho nenabízí víc, než aby varioval polohu zarputilého, trochu nervního venkovana.

Lámání chleba

Autor: Josef Holcman
Režie: Dodo Gombár
Dramaturgie: Iva Mikulová
Scéna: Lucie Labajová, kostýmy Lenka Odvárková
Hudba: Jiří Hájek
Švandovo divadlo, 21. října 2017
Hodnocení Aktuálně.cz: 50 %

Zajímavější tóny se u něj objevují, až když se děj posune do začátku normalizace a Vojtěch začne podléhat tlaku doby, účastnit se vlaků družby a námluvy s režimem omlouvat před kritickým zrakem svých nejbližších.

Ploše nahozené jsou ženské charaktery Vojtěchovy či Franzovy manželky, jednoznačně nejsilnější herecký výkon naopak předvádí Petr Buchta v roli Vojtova nejlepšího přítele, budoucího kněze Aloise. Herec postavu dokázal prodchnout prostou laskavostí, prosvětlit oparem duchovní síly a empatie.

Do protikladu ke kladným figurám Vojtěcha a jeho příbuzných staví režie skvadru funkcionářů, estébáků a vlezlé pošťačky, vesměs črtaných nejjednoduššími tahy jako pouhé karikatury zla, takže jejich výstupy do inscenace nevnášejí víc než křečovitou grotesknost. 

Lámání chleba ve Švandově divadle potvrzuje známou pravdu, že ani silné téma nemusí být zárukou úspěchu.

autor: Saša Hrbotický | 23. 10. 2017 13:32

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama