reklama
 
 

Recenze: Kusturica se Na mléčné dráze ztratil sám v sobě. Jeho rukopis tentokrát nudí

15. 5. 2017
Foto: Film Europe
Režisér Emir Kusturica spojil síly s herečkou Monicou Bellucci a odvyprávěl další příběh o čisté lásce na popředí balkánské válečné vřavy. Jedinečnou poetiku slavný filmař nezapře, v nejlepších chvílích ale Na mléčné dráze leda připomene, co svět na jeho filmech dřív tak miloval.
Doporučujeme

Původem jugoslávský filmař Emir Kusturica patří nepochybně mezi nejvýznamnější evropské režiséry. Z festivalu v Cannes si během kariéry odnesl dokonce dvě Zlaté palmy, což se zatím povedlo jen sedmi dalším režisérům. Navíc jde o nejvýznamnějšího absolventa pražské FAMU.

Věnovat pozornost jeho novému filmu Na mléčné dráze je tedy namístě, i když onen chválený, neopominutelný a uznávaný Kusturica platí hlavně pro režisérovo období zakončené před dvaceti lety Černou kočkou, bílým kocourem. Od počátku nového století jako by ztratil elán, nebo, přesněji řečeno, jeho elán ztratil schopnost strhnout publikum i festivalové poroty.

Už to není, co bývalo

Platí to bohužel i nyní a sledovat jeho novinku přinejlepším vyvolá chuť připomenout si třeba Underground nebo další Kusturicova vrcholná díla, která se v Mléčné dráze matně zrcadlí, ale o jejichž intenzitě tu nemůže být řeč.

Je přitom vším, co lze od Kusturicova filmu čekat. Hyperaktivní nezastavitelnou lavinou balkánské poetiky, v níž se pestré barvy mísí se šrapnely létajícími vzduchem. A vypráví o nepřekonatelné čisté lásce.

Muže ztvárňuje samotný Kusturica, ženu italská herečka a modelka Monica Bellucci. Ani jeden z nich nemá hlubší osobnost, pouze víme, že se milují a nedokážou své zakázané lásce odolat. Což by nevadilo, symbolizují upřímný cit a v takto pojatém snímku mohou fungovat i bez dalších specifik. První polovina, kdy se své emoce pokoušejí udržet na uzdě, neboť každý z nich byl přislíbený někomu jinému, je tedy poměrně příjemná.

Když pak ale podlehnou a vydají se na nekonečný němý úprk před trojicí vojáků, změní se snímek v nechtěnou parodii na Terminátora, kde milenci mechanicky unikají z jedné scenérie do druhé a tři anonymní nepřátelé jsou jim jak nelítostné stroje neustále v patách.

Nejspíš jde o symbol neunavitelné lásky, snahy uniknout před válkou a najít uprostřed nelidského šílenství kus klidného života. Sledovat tuto grotesku tak dlouho a v tak jednotvárně pojatou je… bohužel nic jiného než otravné. Kusturicovi se nedaří zúročit doposud rozehraný příběh ani dojít katarze s představenými postavami. Jako by slepil dohromady dva zcela rozdílné filmy ze zvědavosti, co se asi stane. Připomíná to závěrečné dějství Rodinného filmu Olma Omerzu, kde se najednou stal hlavním hrdinou pes. Jen mnohem méně zvládnutě.

Příběh není politický, jakkoliv by to po režisérových kontroverzních výrocích mohl někdo očekávat, soustředí se výhradně na osobní city. Nakonec ale možná škoda - kdyby se šlo naštvat nad něčím kontroverzním, alespoň by nebyla taková nuda.

Digitální nadreálno

Dalším problémem je překvapivě řemeslo. Těžko se věří, že držitel dvou Zlatých palem předvedl tolik nesoudnosti a svolil k hned několika digitálním trikům. Podobně jako třeba Terry Gilliam v Imagináriu Dr. Parnasse se Kusturica zařazuje mezi talentované filmaře s citem pro budování svérázných světů, kteří své schopnosti rozmělňují pokusem zahrnout nekvalitní a mnohdy zbytečnou práci počítačů.

Trend současného užívání CGI (efekty tvořené počítačovou úpravou obrazu) jasně směřuje k většímu fyzičnu: triků se diváci přejedli a nyní naopak očekávají, že filmaři toho předvedou co nejvíc "doopravdy". I megahity jako Star Wars zaplněné digitálními kouzly se snaží umělost co nejvíc potlačit a postavit tolik kulis a navrhnout tolik masek, kolik jen rozpočet a technika umožňují.

Při Kusturicových pokusech o budování magického balkánského realismu, kde občas přestávají platit fyzikální zákony, utržené ucho jde přišít krejčovskou nití a zvířata jsou zosobněnými duchy lidských démonů, je CGI v popředí zcela nemístné. Takové scény vytrhávají ze zážitku, i když zaplňují relativně malou část stopáže.

Emir Kusturica: Na mléčné dráze

Srbsko/Velká Británie/USA, 2016, 125 minut
Režie, scénář: Emir Kusturica
Hrají: Monica Bellucci, Emir Kusturica, Sergej Trifunović, Zoran Cvijanovic a další
Hodnocení Aktuálně: 45 %

Na mléčné dráze je tedy plné podivných protikladů. Hyperaktivní film, který je v druhé půlce nesnesitelně nudný a jednotvárný. A film o spojení člověka a přírody, který ve stěžejních scénách spoléhá na nekvalitní počítačové triky. Kusturica naplno užívá své trademarky, ale ztratil už schopnost vtáhnout.

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama