Situace v Evropě zřejmě nebyla vážnější od konce balkánských válek, proto je logické, že se mnozí snaží uvolnit atmosféru humorem. Většina vtipů na adresu Evropské unie však končí u kafkovských paralel a výsměchu anonymnímu úřednickému gigantu.

Belgičtí filmaři Peter Brosens s Jessica Hopeová Woodworthová se konečně pokusili celé dění personifikovat a vykřesat ze všeho zmatku mnohem osobnější, lidštější příběh. Tak vznikl Král Belgičanů, v němž se fiktivní monarcha Nicolas III. (Peter Van den Begin) vydává napříč Evropou, aby zabránil rozpadu svého státu.

Jak nebýt loutka

Příběh coby fiktivní dokument vypráví smyšlený dokumentarista (Pieter van der Houwen), který má sledovat belgického monarchu na jeho zahraniční cestě do Turecka. Přesně stanovená pravidla co a jak natáčet příliš nevyhovují jeho svobodomyslnému duchu, ale potřebuje peníze. Během ceremoniálů vítajících Turecko do Evropy však Vlámové v Belgii vyhlásí nezávislost a meteorologické podmínky znemožňují Nicolasovi nasednout do letadla a vyrazit zachránit situaci.

Král, jenž byl doposud loutkou svých poradců, se ale vzbouří a pouze v doprovodu nejbližších a nejneústupnějších kolegů prchá z Turecka v přestrojení za ženu. Turecko vysílá v jeho stopách agenty, kteří mají zabránit diplomatickému fiasku.

Související

Na karlovarském festivalu bude soutěžit i dokument Svět podle Daliborka o českém neonacistovi

Jde o šílený námět a filmaři si to moc dobře uvědomují. Prezentují ho sice s kamennou tváří, ale brzy zahazují jakákoliv pojítka s uvěřitelností a pravděpodobností. Hrdinům se zkrátka "dějí věci" tak, jak se scénáři hodí. Což není nutně na škodu, zjevně totiž nejde o realistický příběh, ale alegorii současného stavu Evropy, stejně jako o alegorii intelektuální reflexe onoho stavu - stejně důležité jako královy konflikty jsou totiž konflikty dokumentaristy, jenž se vše snaží sledovat a pochopit.

Humor Krále Belgičanů se drží při zemi, snaží se ke každému vtipu chvíli vyšlapávat cestu a zakončit scénu klidně i pomalým vyplynutím pointy. Stojí tak v opozici mainstreamovému humoru, založenému na rychlejších skečích. Takto budovaný humor vyvolává spíš úsměvy než hlasitý smích, na druhou stranu ale působí osobněji a umožňuje vnímat nuance scén.

Nikam to nevede, ale to nevadí

Nejde samozřejmě o záruku, že snímek bude s jistotou každému divákovi připadat vtipný a chytrý. Tvůrci ale určitě předvedli dobrou práci v tom, jak vtipy podávat. Zároveň se nebojí nostalgického nádechu a zasněnosti po časech, kdy bylo všechno - nejen pro monarchy - jednodušší.

Je škoda, že i přes vypointovanost jednotlivých scén nemá film jasné konečné vyznění, k němuž by vygradoval. Zvlášť u politické alegorie a satiry se jeví jako zásadní nedostatek, že prostě najednou skončí.

Král Belgičanů však zároveň není jen prázdným kupením gagů bez jiných motivací než pobavit, jak tomu bývá u českých parodií. Jednotlivé scény rozvíjejí motivy osobní zodpovědnosti i sebedefinování v rámci obrovského systému, jenž nereaguje zrovna příznivě. Na konci však dojde k jen nevýrazné katarzi.

I to může být výpovědní, třeba právě absenci výsledné pointy a jasného východiska filmaři zamýšleli. Hrozí ale, že divák bude cítit zklamání, které s ním po skončení zůstane. Byla celá ta podívaná k ničemu? Má být snad nejasné ocenění individualismu odpovědí na komplexní krizi v Evropě?

Takový odsudek by byl moc příkrý, stále totiž zůstává několik zábavných momentů. Jde sice o alegorii poněkud konzervativní, takovou, která nejde na dřeň a neotevírá témata komplexně. Proč by ale tvůrci nemohli natočit spíš lehčí než těžší film?

Král Belgičanů je zkrátka příjemná komedie o nepříjemné situaci, jež jistě nerozvíří politickou diskuzi, ale má potenciál pobavit.