Náctiletá Christine ví, že rodné městečko Sacramento se poněkud vymyká všeobecné představě o požitkářské Kalifornii. A stejně dobře jako její protagonistka to ví i debutující režisérka Greta Gerwigová, která ve snímku Lady Bird napsala a natočila mimo jiné upřímný portrét vlastního rodného města.

Lady Bird je nenápadné komediální drama o vztahu matky s dcerou, ale též o dospívání v malém městě na přelomu tisíciletí. Christine svou touhu vypadnout pryč hned v úvodu vyjádří tak doslovně, jak to jen jde: když ji jinak milující a chápavá matka nechce pustit na vysněnou vysokou školu, Christine svůj nesouhlas vyjádří skokem z jedoucího auta.

Co by jinde působilo jako juvenilní gag, zůstává v Lady Bird důslednou metaforou. Následky činu se ztělesňují v růžové sádře na Christinině ruce, na níž jako nesmazatelný výraz vzteku svítí nápis "Trhni si, mami". Jen s poněkud vulgárnějším slovesem.

Komička a herečka Gerwigová skvěle vystihla drobné nuance mezilidských vztahů. S grácií nebalancuje jen mezi komikou a patosem, ale i mezi pocity hlavní hrdinky vůči Sacramentu a jeho obyvatelům. Láska se tu pere s nenávistí. Christine má ráda svou matku, ale zároveň se potřebuje osamostatnit. Má ráda rodné město, ale zároveň ví, že je to tu trochu na pytel.

Toto vnímání krásně vystihli Lou Reed s Johnem Calem v písni Small Town z alba Songs for Drella, věnovaného Andymu Warholovi. "Na malém městě je skvělá jediná věc: vědomí, že z něj chcete vypadnout," zní Reedův hlas za doprovodu Caleova svůdně rytmického, až návykového klavíru.

Podobně se cítí Christine. Ví, že žádný Michelangelo se nenarodil v Pittsburghu či Sacramentu a že musí vyrazit do New Yorku, kde - slovy jiné Reedovy písně - "nejsou na nebi žádné hvězdy, neboť už jsou všechny na zemi".

Související

Recenze: Oscarový favorit Tvář vody skládá poctu béčkovému sci-fi z 50. let. A chybí mu napětí

Ať už jde o Christine, její matku, či spolužáka s nevyjasněnou sexuální orientací, v Lady Bird mají všechny postavy pro excentrické, protektivní či zdánlivě necitlivé chování své komplexní důvody. Sacramento tu režisérka zároveň vykresluje jako malé území, kde každý každého zná a pro zachování alespoň malého vlastního prostoru je potřeba občas sehrát hru.

Proto si Christine říká Lady Bird a trvá na tom, aby jí tak říkali i ostatní. Snadno si lze představit rozjívené americké filmy, kde by podobná umanutost působila jen jako prázdná snaha ozvláštnit tuctový příběh. Lady Bird však zůstává až do konce výstižnou, vtipnou i dojemnou sondou do světa, kde se neplní velké sny, ale kde je přesto potřeba žít své běžné malé životy.

Mezi devíti snímky nominovanými na Oscara za nejlepší film patří Lady Bird k těm nejméně nápadným. Nemusí v ní burácet drama druhé světové války jako v Dunkerku režiséra Christophera Nolana a rozhodně nepotřebuje lákat diváky na falešné pozlátko dávné hollywoodské romance jako přeceněná novinka režiséra Guillerma del Tora Tvář vody.

Vystačí si s tváří herečky Saoirse Ronanové, která Christine vdechla přesnou dávku výjimečnosti i obyčejnosti a která si na jednu nohu uvázala kouli maloměsta, jež člověka nevydá světu, a tou druhou směle vykračuje za jeho hranice.

Tato dvojakost neplatí jen pro Christininu touhu zmizet, ale i pro její oscilaci mezi světem náctiletých a dospělých. Tuší, že ve vysněném New Yorku nebudou její známky a schopnosti na tu nejprestižnější školu stačit. Jenomže právě v tom, jak své postavy drží v rozletu a zároveň při zemi, spočívá hlavní kouzlo filmu.

Lady Bird je ve všech ohledech snímek stejnou měrou tichý i naléhavý, stejně jako Reedův hlas a Caleův klavír na albu Songs for Drella. V tom je jedinečný, tím se řadí k vůbec nejlepším filmům o dospívání, které v posledních letech vznikly.