Originální, lacině natočený film podle stejnojmenné knižní předlohy Emmanuelle Arsanové pojednával o ženě bohatého, staršího a v otázkách erotických dobrodružství značně benevolentního muže, která v Bangkoku objevuje svou sexualitu.
Lechtivý brak založený na spoustě stereotypů se teď francouzská režisérka Audrey Diwan pokusila pojmout jako festivalovou "artovku". O ženské touze spíše melancholicky přemítá, než že by publiku ukazovala její následky.
Proměnila se i protagonistka. Zápletka sice také pojednává o tom, co se přihodí jedné ženě v exotické destinaci, ale tentokrát hrdinka v podání Noémie Merlant přijíždí sama coby úspěšná žena ve vysoké korporátní pozici, nikoli znuděná "panička". Konkrétně pracuje jako kontrolorka kvality služeb jednoho řetězce hotelů.
Snímek Emmanuelle podobně jako další právě v kinech uváděný titul Babygirl netouží pást se voyeuristicky po ženském těle. Mnohem více se zaměřuje na protagonistčinu tvář - plnou pochyb, nejistot, smutku.
Už první tři erotické scény, předvedené v rychlém sledu, jasně deklarují, že autorce nejde o vyobrazení nějakého sexuálního probuzení. Natočila spíše posmutnělý snímek o ženě, která si nedovede užívat, i když okolní prostředí doslova pulzuje erotickým napětím.
První rychlovka nastane už v letadle, další dvě v hotelu, přičemž kupříkladu scéna sexu ve třech je "odbytá" jediným záběrem. Navzdory tomu, že smyslně tu vypadají i pokrmy vysoké gastronomie, se hrdinka neumí oddat radovánkám, jakkoli se do erotických situací zaplétá až podezřele často. Jako by ani nebyl velký rozdíl mezi milostnými scénami a těmi ostatními.
Emmanuelle v hotelu potkává různé návštěvníky i zaměstnance, občas někoho přistihne při sexu, jindy je zase pozorována ona nahá ve vaně. A režisérka Audrey Diwan zcela vědomě pracuje s tím, kdo se na co dívá.
Zatímco v původním snímku stačilo, když se na Emmanuelle vrhnul první "divoch", aby podlehla jeho mužnosti, v nové verzi má hrdinka dění i vlastní prožitky mnohem více pod kontrolou. Film tak představuje spíše křehkou studii několika dní ze života jedné ženy. Ta je ve vysokém postavení, ale chová a cítí se dosti rozdílně než podobně movití a úspěšní mužští protagonisté spousty eroticky laděných thrillerů z přelomu milénia, s nimiž Emmanuelle sdílí polemické třecí plochy.
Přesto zůstává otázkou, kam tento pokus revidovat některá klišé dobové erotické produkce vede. Kritika i diváci novinku odsoudili snad ještě ostřeji než původní neumětelsky natočený titul - obvykle se slovy, že ten si alespoň na nic nehrál. Což je možná nespravedlivé, protože v něčem jde o pozoruhodnou polemiku s dějinami softcore žánru a hollywoodských erotických thrillerů, v nichž titulní role hrával Michael Douglas.
Určitě ale platí, že snímek se až příliš apartně a odtažitě snaží evokovat drobné tenze v hrdinčině psychice, aniž by v té nedořečenosti bylo něco kdovíjak sofistikovaného.
Mnohé scény pracují s tím, co ukázané není, a reflektují, kdo a proč se na co dívá nebo co vidí. Což může být pozoruhodné k rozebírání, pokud jste fanoušky teoretických textů filmové badatelky Laury Mulvey o mužském pohledu a voyeuristických aspektech filmového média. Pokud to ovšem není vaše hobby, pak bude požitek z nové Emmanuelle o poznání komplikovanější.
Bezdějový snímek prakticky neopouští hotel, překypuje pečlivými obrazovými kompozicemi z interiéru, pohledy na luxusní, dokonale aranžované pokrmy; pracuje chytře s hudbou představující protipól chytlavých melodií z původního filmu.
Jsou tu momenty až uhrančivé, v nichž se krása snoubí se smutkem, jako když hosté skrze velkou prosklenou stěnu pozorují intenzivní liják - jde o tísnivou, ale přitom magnetizující chvilku.
Jenže ani z podobných obrazů nelze vysochat dostatečně komplexní portrét hrdinky na to, aby výsledek obstál coby psychologická sonda do dnešní ženské duše či úvaha nad tím, jak se naše pojetí erotiky, moci a genderových rolí proměnilo oproti filmům ze 70. až 90. let, kdy bylo obvykle vše jasně dané.
Původní Emmanuelle okamžikem opravdové, intenzivně prožívané rozkoše v podstatě začíná. V té nové přichází takový požitek až v samotném závěru. Jenže otočit stereotypy naruby samo o sobě nestačí. Stejně jako nestačí věnovat více pozornosti tomu, co hrdinka v daných momentech prožívá, místo prostého zírání na to, co kdo provádí s jejím tělem.
Tento koncept se záhy vyčerpá a Emmanuelle zůstává snímkem, nad nímž se - navzdory pečlivě estetickým kompozicím - lépe přemýšlí, než se na něj dívá. A na vině rozhodně není nedostatek obnažených těl.
