Film Na shledanou tam nahoře režiséra Alberta Dupontela mate tělem. Je to výpravný snímek zasazený do období konce první světové války, i když je však lemovaný obrazy zmaru a utrpení, tón vyprávění není prvoplánově depresivní nebo sentimentální.

Související

Recenze: Film Rock'n Roll si zábavně utahuje z hereckého ega i mužské touhy po věčném mládí

Příběh tří kolegů z jednoho regimentu, jejichž cesty se i po skončení konfliktu protnou díky byznysu parazitujícím na lidském neštěstí, je spíš tragikomický a dokonce i lehce potměšilý. S takto rozverným espritem umějí účtovat s vlastními dějinami vážně snad jen Francouzi.

Na shledanou tam nahoře je překvapivě věrnou adaptací nejen litery, ale i ducha předlohy Pierrea Lemaitrea, která se ve Francii stala nečekaným hitem poté, co autor, považovaný do té doby spíše za slušného řemeslníka v oblasti thrillerů, získal prestižní Gouncortovu cenu.

Označení jeho nejúspěšnějšího opusu za historický se však brání: jde prý jednoznačně o dílo pikareskní, jak se nazývají romány, v nichž je hlavním hrdinou sympatický dareba.

Což je postřeh, který se dá vztáhnout i na film samotný. Nejde o vlastenecký film o hrdinství a obětech, není to dokonce ani antiválečný film o absurditě války. Je to snímek o lidech, kteří jsou válkou vytlačeni na okraj společnosti a kteří se snaží z krutosti doby a svého osudu vytřískat, co se dá.

Takovým hrdinou je bezvýznamný účetní Albert, kterého ztvárnil sám režisér. V nesmyslné bitvě pár dnů před koncem války, již vyprovokuje ambiciózní poručík Pradelle (Laurent Lafitte), ho v poslední chvíli ho vytáhne ze zasypané jámy po granátu mladý talentovaný malíř Edouard (Nahuel Pérez Biscayart).

Související

Jeďte do Varnsdorfu a zjistíte, proč volby dopadly, jak dopadly, říkají autoři filmu Nic jako dřív

V ten moment ovšem střepina znetvoří zachránci dolní část obličeje. V lazaretu Albert na Edouardovu žádost zfalšuje jeho smrt. Zraněný mladík se totiž nechce vrátit domů k despotickému otci - velkopodnikateli (Niels Arestrup).

Nastává doba poválečné rekonstrukce a osudy postav se nepřestávají protínat. Albert poskytuje azyl znetvořenému Edouardovi, jenž se vyžívá v tvorbě obličejových masek a v melancholických náladách.

Nenáviděný Pradelle si vezme Edouardovu sestru a dělá kariéru v prudce se rozvíjejícím oboru pohřebnictví. Edouard se rozhodne vytvořit návrhy na vlastenecké pomníky na upomínku padlých, které poptává takřka každá obec. Mají s Albertem v plánu shrábnout zálohy a zmizet ze země. Do hladkého průběhu podvodu ovšem zasáhne Edouardův podezřívavý otec. 

Košatý děj plyne v rychlém tempu a nenechá diváka vydechnout. Nedá mu zároveň ani prostor k zamýšlení, jestli těch nepravděpodobných náhod není na jeden film až příliš a jestli jsou motivace chování postav dostatečně logické.

Na shledanou tam nahoře. | Foto: Gaumont Distribution

Režisér ale pracuje s přiznaně brakovou zápletkou velmi důmyslně a vytváří dojem přijemně cynické a nadčasové frašky o hamižné povaze lidství. Herecké výkony jsou s výjimkou civilně impozantního patriarchy v podání Nielse Arestrupa lehce hysterické až afektované a pěkně se kloubí s dlouhými a vynalézavými jízdami kamery, které akci na plátně dodávají další dynamiku.

Na shledanou tam nahoře je dosud nejvýpravnější a nejambicióznější režijní projekt herce Alberta Dupontela a je třeba uznat, že nesnadnou látku převedl na plátno s nečekanou lehkostí a bravurou.

Poetika snímku může připomínat filmy Jean-Pierrea Jeuneta nebo dokonce i Baze Luhrmanna.

Je to okázalá filmařina, jíž se ovšem daří vystavět emoční pouto k ústřední dvojici hrdinů, kteří mají ke vzorňákům daleko. Když Albert sedí na policejní stanici kdesi v marocké poušti a vyšetřovateli přežvýkává příběh svého zločinu, nejspíš se nenajde nikdo, kdo by mu nepřál happyend.