Dvaadvacátý ročník Pražského divadelního festivalu německého jazyka ukázal, jak inspirativními a pro českého diváka stále provokativními cestami se divadlo našich sousedů ubírá.

Německými či rakouskými scénami hýbou reflexe politicko-společenských témat - uprchlická vlna nebo krize konzumní společnosti. Co se formy týče, přetrvává móda postdramatických textů. 

Düsseldorfer Schauspielhaus: Elfriede Jelineková a svět módy

Úvodní představení přehlídky patřilo nositelce Nobelovy ceny Elfriede Jelinekové. Její Světlo v tunelu v nastudování Düsseldorfer Schauspielhaus mělo překvapivý námět. Autorka politicky a sociálně angažovaných látek se tentokrát vyznává z obdivu ke světu módy a návrhářských ikon, zaobírá se světem internetových nákupů, modelek, přehlídek a sezonních výstřelků v podobě děravého oblečení.

Ani na chvíli ale nepřestává být sama sebou, provokuje, ostentativně ignoruje dějovost, prolíná nesourodé motivy a mísí intimní pocity stárnutí tu s filozofickými odbočkami, tu s kritikou konzumní společnosti či krutých pracovních podmínek dělníků v asijských manufakturách.

Nesnadný, výhradně monologický tok vět vyžaduje od inscenátorů velkou invenci. Přesně jako se to podařilo v případě düsseldorfského nastudování, jemuž režisér Jan Philipp Gloger dodal elegantní formu.

Světlo v krabici. | Foto: Pražský divadelní festival německého jazyka

Šest žen různého věku plus jedno desetileté děvče hrají své role, jak je pro německé divadlo typické: spíš než o standardní výkony v tradičním chápání jde o dokonalou iluzi, že si herečky nastolená témata suverénně přisvojují, jako by vyjadřovaly své autentické postoje.

Přední části scény dominují ulice, prostřední okrasná zahrada s jehličnany, vzadu ve výšce se skví prosklená komfortní vila s posuvnými okny. Hravá výtvarná stylizace od hereček žádá několik rychlých převleků. Střídavě se nám zjevují jako modelky v charakteristickém outfitu à la Elfriede Jelineková, ve zvířecích maskách či v přestrojení za filozofy Heideggera a Kanta, kteří přemítají o smrti.

Příliš dlouhou záplavu slov nakonec přebíjí jedna skvěle zrežírovaná scéna: zatímco ženy v luxusní vile povrchně žvaní o módě a závislosti na nakupování, od silnice se k nim přes zahradu plíží tři hrozivé reprezentantky světa neprivilegovaných, snad imigrantů, vyzbrojené klacky a kamením. Přízračný i výmluvný obraz doby.

Theater Neumarkt: Drama, nebo rockový koncert?

Co se rozpadu klasické jevištní formy týče, se ještě dál dostaly Obrazy tvé velké lásky curyšského Theater Neumarkt. Jevištní roadmovie na pokraji monodramatu a rockového koncertu vyvěrá z názoru, že na pocit neukotvenosti a zmatenosti nemůže dnešní divadlo reagovat postaru.

Evropskou hvězdu Sandru Hüllerovou, známou u nás ze skvostné filmové komedie Toni Erdmann, doprovází dvojice hudebníků, na pozadí promítané detaily holých větví působí naopak poněkud neorganicky.

Herečka, převtělená do vnitřně rozervané, svobodomyslné dívky Isy, ze sebe sype proudy slov, útržkovitý film života, pocity zakleté do lyrických obrazů i konkrétní vzpomínky na dětství a setkání s nejrůznějšími lidmi a situacemi. Jedinečným způsobem třeba převede do slov i řeči těla tragikomickou historku o opuštěném psovi, kterého majitelé zapomněli na dovolené ve Španělsku.

Sandra Hüllerová, kterou známe z filmu Toni Erdmann. | Foto: Pražský divadelní festival německého jazyka

Sandra Hüllerová přeskakuje od ironie a cynismu až po velkou expresi a citovou rozpolcenost a absolutně jistě interpretuje rockové písně. Setkání s jejím charismatickým projevem je zážitek bez ohledu na to, jak moc diváka obsah této poetické existenciální zpovědi osloví.

Schauspiel Hannover: Nic nového o hrůzách komunismu

Výsostně politické téma přivezl ve své Moci a vzdoru do Prahy Schauspiel Hannover. Ironií osudu figuruje pod rozpačitou adaptací románu bulharského spisovatele Ilji Trojanowa jméno známého českého režiséra Dušana D. Pařízka. Těžko odhadnout, co bývalého šéfa pražské Komedie přimělo k inscenování tak neinvenční předlohy.

Autor se v textu pokusil o reflexi minulosti i dneška, když proti sobě postavil osudy bývalého politického vězně a jeho trýznitele, vyšetřovatele Státní bezpečnosti. Oba už jsou staří muži, každý se po svém vyrovnává jak s minulostí, tak s bulharskou popřevratovou realitou. Zatímco oběť zvůle živoří a pokouší se vypátrat v archivech pravdu o tyranech, mučitel si žije jako dobře situovaný důchodce.

Související

Recenze: Sešli se Hus, Zeman a Babiš. Politický kabaret Divadla SemTamFór je ironický i vtipný

Bezmála tříhodinovou inscenaci svírají pouta nezáživného textu a těžkopádných dialogů. O komunistické zvůli se divák nedozví nic, co by nebylo  už mnohokrát řečeno. Typické pařízkovské prostředky - umístění hlavního hracího prostoru do krychle beze stěn nebo používání meotarů k projekci dokumentů - se změnily v okoukaný ornament.

Pár oživujících výjevů, jako je obskurní oslava narozenin starého fízla a jeho kumpánů, nezakryje bezradnost, nebo skoro až lhostejnost režijní koncepce.

Burgtheater: Zdi jsou to nejhorší, co se nám může stát

Mnohovrstevnaté představení vídeňského Burgtheatru Hotel Evropa aneb Antikrist, kterým letošní festival vyvrcholil, vzniklo na motivy próz rakouského klasika Josepha Rotha.

Nadčasové motto Antikrist přišel v rouše měšťáka se nevztahuje jenom k tragickému dvacátému století, ale i k aktuálním vzkříšeným přízrakům nacionalismu a xenofobie. Režisér Antú Romero Nunes vytvořil stylizovanou koláž a postupy postdramtického divadla propojil s výtvarně jedinečně ztvárněnými dějovými linkami.

Zamyšlení nad minulostí, současností i směřováním Evropy odlehčil variacemi na němou grotesku a spontánními hereckými improvizacemi. Ponurá scéna sevřená dvěma sbíhajícími se stěnami s výtahovými vstupy a svítícími rámy evokuje hotelovou halu, ale může být i symbolickým přechodem mezi životem a smrtí.

Herci Michael Klammer a Fabian Krüger a herečky Katharina Lorenzová a Aenne Schwarzová mají tmavě modré uniformy liftboyů, nalepené kníry a tužkou zvýrazněné oči. Během dvou hodin v těchto bizarních kostýmech vstupují do nejrůznějších mužských i ženských postav.

Pochod Radeckého včetně povinného roztleskání publika ironicky připomene rakouskou slabost pro tradice a předznamená vyprávění jednoho z liftboyů, jenž byl jako voják na začátku první světové války svědkem roztavení zvonů na děla. Příběh o železničáři Fallmerayerovi, jenž v časech válečné katastrofy opouští rodinu a vydává se do Ruska za osudovou láskou, se zase odvíjí jako temná love story.

Inscenace se v druhé polovině nenápadným střihem dostává do současnosti. Herec Michael Klammer si sundá vousy a v civilním monologu se zamýšlí nad uprchlickou krizí. Jitřící téma dneška probírá z různých úhlů i z hlediska historické zkušenosti. Temnou vizi Evropy obehnané zdí a strážené vojáky s napalmem odsuzuje jako nejhorší, nejabsurdnější z možných  řešení. Jeho výzva k empatickému chování není agitace. Je to jen obhajoba lidskosti.

Silná tečka za letošním dvaadvacátým ročníkem odhalila, nakolik je divadelní tvorba našich nejbližších sousedů odlišná od té tuzemské, která se politických témat dotýká většinou ostýchavě nebo v účelovém kabaretním tónu.