Česká televize odvádí v rámci svých možností adekvátní práci. Mezi ty slabší články však patří směřování dramatické tvorby, jež kvůli plnému ponoření do konkurenčního boje jen málokdy dosahuje kvality, jaké by při vynaložených prostředcích mohla.
Logika je taková, že existenci veřejnoprávní stanice je občas potřeba legitimizovat sledovaností srovnatelnou s tou u komerčních televizí. A protože původní dramatická tvorba musí být garantem pořádného kusu "koláče", nemůže být zároveň garantem kvality.
Tento "cíl" se daří naplňovat víc než dobře. O dvojfilm Marie Terezie režiséra Roberta Dornhelma podle scénáře Mirky Zlatníkové byl velký zájem i v Rakousku, kde ho diváci i kritika přijali jako hloupoučký kus pro masy. Vykázal však vysokou sledovanost a splnil tak účel.
Práce recenzenta se tu zdá skoro nadbytečná. Snímek vznikl, aby se na něj dívalo co nejvíc lidí, což se stalo. Komu vlastně záleží na tom, že není dobrý?
Na vznešeně znějící téma "uctění výročí významné rakouské a české panovnice", která žila v letech 1717 až 1780, se nabaluje vulgární melodrama, jež vyznívá, jako kdyby vzniklo pro TV Barrandov: vrcholnou scénou prvního dílu je ta, v níž se pod budoucí panovnicí a jejím novomanželem Vojtou Kotkem během zuřivého sexu rozpadne postel.
Vulgaritou však není míněna sprostota, nýbrž humpolácká snaha zalíbit se za každou cenu. Ve filmu by se našla spousta skvělých motivů a hraje v něm i několik dobrých herců, potenciál ale zaniká v neschopnosti určit jasné téma a nastavit srozumitelnou úroveň stylizace.
Když sobec potká žárlivce
Mladá Marie (Marie-Luise Stockingerová) vystupuje po celou dobu jako arogantní a neschopná holka, která chce i za cenu mnohatisícových obětí sedět na trůnu. Neustále po všech nahlas vyžaduje úctu a ocenění, nedělá ale nic, proč by si je zasloužila. Kdyby se takto chovala skutečná Terezie, pravděpodobně by její vláda stála Habsburky víc než jen Slezsko.
Ústředním motivem měl být její vztah s Františkem Lotrinským, jenž byl na rozdíl od jiných královských sňatků založen na opravdovém citu. Místo komplikované lásky však vidíme dva nekonečně sobecké a ješitné žárlivce, kteří se hádají kvůli každé malichernosti.
Kdyby ze snímku vyplynulo, že Marie Terezie byla v mládí "pitomá holka" a její vztah byl plný hořkosti, nebyl by to problém. Potíž je, že snímek jako by si neuvědomoval, co zobrazuje, a divákům říká, aby cítili něco, co z děje nevyplývá. Například "Právo od boha" vládnout je vlastně jediný argument, jaký tvůrci pro Mariin úspěch mají.
Zatímco snímek končí za zvuku chorálů a velkolepými záběry na panovnici, Prusové jsou zobrazováni způsobem, za který by se nemusela stydět profesionální propaganda. Ale proč? Proč by vlastně měla lidem vadit výměna jednoho absolutistického monarchy za jiného?
Zrovna u Marie Terezie by se našlo dost způsobů, jak ji ukázat jako královnu, za niž má smysl umírat. Scénář si s tím ale hlavu neláme a řadí se mezi nemalé množství tuzemských příběhů, které odmítají "hrdinovi" propůjčit vlastnost, kvůli níž by ho měl mít divák raději než jeho "nepřítele". Oblibu prostě očekává.
Spíš Filip Renč než Sofia Coppolová
Cílem tvůrců byl zřejmě melodramtický snímek ve stylu Marie Antoinetty od Sofie Coppolové. Jak jinak si vysvětlit, že se název filmu objevuje ve formě neonové cedule evokující právě stylizovaný příběh s Kirsten Dunstovou, ačkoliv to v kontextu filmu nedává smysl?
Jenže příběh Tereziiny dcery Marie Antoinetty, založený na zahálkách, milostných aférách a bohatsví, nemůže být vzdálenější životu panovnice, jež si musela své místo vybojovat a svou moc upevnit chytrými politickými kroky.
Marie Terezie (televizní film)
Živtopisné drama v koprodukci České republiky, Rakouska, Maďarska a Slovenska
2017, 200 minut
Režie: Robert Dornhelm
Scénář: Mirka Zlatníková
Hrají: Marie-Luise Stockingerová, Zuzana Stivínová, Karl Markovics, Tatiana Pauhofová, Ervin Nagy, Fritz Karl, Vojtěch Kotek, Pavel Kříž, Jiří Dvořák, Zuzana Mauréryová a další
Premiéra v ČT: 1. ledna 2018
Hodnocení Aktuálně.cz: 30 %
Zatlačit náročná diplomatická jednání do melancholického rámce, kde je třeba hystericky plakat, vyčítat, smilnit a intrikovat, sice není nemožné, scénáři ani režii se to ale nepodařilo. Marie Terezie tak v důsledku připomíná spíš Renčovu ukřičenou Lídu Baarovou než melancholickou Coppolovou.
Do velké míry za to může režie Roberta Dornhelma, jenž v komponování obrazů a expresivním vedení herců překračuje hranice kýče. Za zmínku stojí, že dabéři se ani nepokouší, aby vyslovovaná slova padla postavám do pusy. Kombinace výrazné mimiky, která očividně značí úplně jiný styl mluvy, s dunivým studiovým postsynchronem dělá z některých "vyhrocených" dialogů téměř komedii.
Snímek o Marii Terezii se rozpadá doslova na každém kroku. Chybí cit pro nuance, i ti nejlepší herci přehrávají, i ty nejzajímavější motivy (vztah Marie a Evžena Savojského) se ztrácejí. Režisér kupí jeden načančaný obraz na druhý, scénář nemá pevnou půdu pod nohama. Jde o nedůslednou, špatně odvedenou práci, za niž by puntičkářská Marie Terezie jen sotva byla vděčná.
