Překladatel Martin Hilský v projevu k premiérovému večeru Letních shakespearovských slavností zdůraznil, že Hamlet je především o nekončícím dotazování se. Co naplat, když vám při sledování inscenace v režii Michala Vajdičky neúnavně buší do hlavy jedna jediná otázka: Proč vlastně vznikla tak nepovedená, únavná podívaná, jakou nedokáže zachránit ani účast herců zvučných jmen?

Na špatném výsledku se fatálním způsobem podepsala volba hracího prostoru, i když tak problematickou verzi známé tragédie by nezachránilo ani sebeútulnější komorní divadlo. Vzhledem k rekonstrukci Nejvyššího purkrabství se totiž představení letos stěhují do Královské zahrady Pražského hradu před Míčovnou.

Krásné místo k vycházkám, o to nevhodnější pro provozování divadelní produkce. Plenér bez jakéhokoliv pokusu o odhlučnění zapříčiňuje, že kromě textu hry divák celý večer naslouchá zvuku projíždějících aut a tramvají z nedaleké silnice.

Aby promluvy účinkujících úplně nezanikly, přistoupili inscenátoři na nejjednodušší, bohužel špatné řešení. Na okraj pódia nechali nainstalovat mikrofony, které sice zesilují zvuky na scéně, vzhledem k jejich umístění jsou ale víc než hlasy slyšitelné kroky herců. A také ruchy - pády předmětů na zem či výstřely z pistole.

Ano, i na ty dojde, protože Michal Vajdička se rozhodl renesanční hru aktualizovat, a navíc ještě razantně prokrátit. Což by samo o sobě nemuselo být na škodu, ba naopak. Kdyby nešlo o aktualizaci výhradně vnějškovou a o krácení tak necitelné a zplošťující. 

Škrty v textu jsou opravdu radikální, a tak ze hry zmizela nejen řada vedlejších postav, ale především motivace jednání těch klíčových - Hamleta, královny Gertrudy, strýce Claudia i Ofelie. O povaze jejich komplikovaných vztahů se tak můžeme spíš jenom dohadovat. Vůbec je těžké rozkódovat, o čem se tady vlastně hraje.

25:14

Když jsem překládal Krále Leara, představoval jsem si Jana Třísku, volal jsem mu do USA a už mi recitoval pasáže do telefonu, říká Martin Hilský. | Video: DVTV

Politická ani privátní rovina se nijak hlouběji neosvětlí, ani neinterpretuje a celé představení kvůli škrtům klesá až na úroveň jakési instantní verze na jedno použití, zjednodušeného připomenutí děje, skromně prošpikovaného prvoplánovými žerty.

Za co jiného taky označit scény s mobilním telefonem, kdy si Hamlet z hlasové schránky vyposlechne vzkaz od zemřelého otce, a nejvyšší komoří Polonius zase nahlas přečte esemesku, kterou obdržela jeho dcera? Jak jinak vnímat flétnové sólo potulného komedianta, jenž zanotuje "Ach, synku, synku" i kousek slovenské hymny? A jak reagovat na to, když herci při odbíjení hodin z nedaleké věže Svatovítského chrámu pokaždé na chvíli přeruší hru a podívají se na hodinky? Jednou to může být vtipné, při bůhvíkolikátém opakování to vyznívá už jenom hloupě a zbytečně.

Hvězda Jaroslav Plesl nemá, jak by zazářil

Jaroslav Plesl hrál Hamleta poprvé před více než deseti lety v pozoruhodné, civilně pojaté Krobotově inscenaci na domovské scéně Dejvického divadla. Nyní se ke stejné postavě vrací v pozici jedné z nejzajímavějších osobností své generace. S okleštěnou Vajdičkovou režijní koncepcí si však ani on nemůže smysluplně poradit. Jeho princ dánský je zbavený filozofického rozměru, nezamýšlí se nad tím, zda být, či nebýt, neuvažuje o posledních věcech člověka, a ani příliš nehledá pravdu o smrti svého otce, protože je mu předem jasná.

Duchovní rozměr postavy ale režisér nenahradil žádnou novou kvalitou, jako se to před časem povedlo Danielu Špinarovi ve strhujícím, generačně pojatém Hamletovi ve Švandově divadle. Výkon Jaroslava Plesla se tak rozpadá na předvádění ekvilibristických čísel, postavených na vynikající hlasové technice i bohatém pohybovém projevu. Ve výsledku se ale jeho Hamlet jeví jako povážlivě nesympatický, běsnící muž, jenž kolem sebe bez přestání plive jedovaté sliny a je už jaksi apriori nenávistně naštětěný proti celému světu.

Bezdůvodně se vysmívá neškodnému, umírněnému Poloniovi, jak ho ztělesňuje Ladislav Hampl, od počátku je krutý vůči Ofelii a vyzývavý při setkání s královnou i jejím novým manželem Claudiem. Daleko za hranou korektnosti je pak Hamletovo jízlivé parodování spolužáka Rosencrantze, jehož Vladimír Polívka hraje jako přepjatě zženštilého gaye v bílém obleku.

Ostatní herci se kvůli škrtům v textu marně pokoušejí vytvořit víc než dvojrozměrné figury s nevýraznou charakteristikou. Lenka Vlasáková jako Gertruda se tak moc koncentruje na zachycení mateřské lásky k Hamletovi, až jí skoro unikne další rozměr postavy, totiž smyslnost z pozice královny ke Claudiovi i vědomí vlastní viny. Omezený prostor dostává Hynek Čermák v roli Claudia, z jeho úsporného projevu a pár pronesených replik lze jen těžko vyčíst vnitřní napětí a křivý charakter.

Ofelie Veroniky Mackové postrádá bohatější emoce, její šílenství i sebevražda se odehrají, aniž by se diváka aspoň vzdáleně dotkly.    

Na tristním dojmu z nepovedené inscenace se podepisuje nenápadité výtvarné řešení. Scénograf Pavol Andraško zaplnil celé jeviště osmi řadami sloupů s pouličními lucernami, čímž hercům značně znesnadnil možnost pohybu. Naopak jedním z mála pozitiv je naléhavý hudební motiv, který do představení zkomponoval Michal Novinski.

Vajdičkův Hamlet na Letních shakespearovských slavnostech se paradoxně i navzdory krácení dosti líně vleče, působí nezáživně, skoro sterilně. Neomluví ho ani opotřebované klišé, že přeci nejde o víc než nenáročné pobavení prázdninových návštěvníků Prahy. I tomuto typu publika totiž nabízí povážlivě málo napětí, neřku-li zábavy.