Přežila dva manžely a tři své děti. Impulzivní Alma Mahlerová byla múzou mnoha umělců

Sběratelka géniů, oběť mužského egoismu, nejpůvabnější dívka Vídně – to všechno se o ní říkalo. Třikrát se provdala, dvakrát přežila smrt svého manžela a třikrát vlastního dítěte, ale taky byla milována mnoha muži umělecké elity první poloviny 20. století. Hudební skladatel Mahler, malíř Kokoschka, architekt Gropius i spisovatel Werfel ji považovali za svoji osudovou ženu.

Alma Mahlerová, rozená Schindlerová, si od mládí psala deníky a skládala hudbu. „To božské, co v nás kolotá, beru jak věčný dar, od moře života,“ zapsala si v šestnácti. O její kráse kolovaly legendy. Celý život toužila po svobodě, ale ne vždy se dokázala zachovat svobodomyslně – ať už jako mladičká na přání matky ignorovala hlas svého srdce a odmítla lásku slavného malíře Gustava Klimta, nebo se v manželství s egocentrickým Gustavem Mahlerem dobrovolně vzdala vlastních skladatelských ambicí a stala se především jeho zázemím a múzou. Měla ale téměř neomylný instinkt na mladé nadané umělce. Soustřeďovala kolem sebe význačné evropské intelektuály a pro řadu z nich byla skutečnou femme fatale.

V jejím pověstném červeném salonu a později v domě na Hohe Warte se diskutovalo o umění, filozofii i politice a pořádala se hudební vystoupení. Jako snad kolem každé výrazné osobnosti i kolem ní se časem vytvořil mýtus. Podle některých byla vášnivou ženou plně oddanou umění, která svůj život vychutnávala až do dna a velkoryse podporovala všechny své nadané milence, podle jiných byla Alma ješitná a vypočítavá bytost, která muže sbírala jako trofeje a své sklony k depresím zaháněla alkoholem a zábavou. Navíc s prapodivným vztahem k Židům.

Přestože dvě největší lásky jejího života, Mahler i Werfel, byli Židé, „krásná křesťanka“ jako by s jejich původem měla problém. Na sklonku svého života se nechala slyšet, že její druhý manžel, německý architekt Walter Gropius, byl krásný árijský muž, který se k ní jako jediný rasově hodil. „Jinak se do mne zamilovávali malí Židé,“ tvrdila prý, jak píše ve svých vzpomínkách spisovatel Elias Canetti. Jindy si ale do svého deníku poznamenala: „Germánský křesťan neboli „árijec“ má nepříjemnou vlastnost, že se nedokáže slučovat, Žid však má schopnost rozdávat štěstí a být šťasten, což znamená rozplynout se v jiném člověku a očekávat od něj totéž. Proto jsou Židé velcí lékaři.“ Pak si ale zas neodpustila jízlivou poznámku o disonantu v židovské hudbě či Židech, kteří podle ní „nic nevydrží“. Přesto se přátelství s nimi nevyhýbala, ba naopak. Není divu – Židé tvořili velkou část kulturní elity Vídně přelomu století, v níž se Alma cítila jako ryba ve vodě. Ve své vzpomínkové knize Můj život píše: „Nezaujatý člověk by musel nazvat můj život bezútěšným, kdyby mnohé šťastné okamžiky neprozářily stíny ran osudu. Byl to život – navzdory všemu – bohatý a nadevše krásný.“

Ztratila jsem svou vůdčí hvězdu

Malá Alma velmi milovala svého otce. Uznávaný rakouský krajinář Emil Jakob Schindler byl pro ni zbožňovanou autoritou. Ve svých vzpomínkách o něm říká: „Otec byl velmi muzikální. Měl překrásný hlas, jasný tenor, a procítěně zpíval Schumannovy a jiné písně. Rozhovory s ním byly poutavé a nikdy všední. Bývala jsem u něj celé hodiny, stála jsem a hleděla upřeně na jeho ruku se štětcem, jak vytváří krásu. Snila jsem o bohatství, jen abych mohla pomáhat tvůrčím lidem… Otec mne bral vždycky vážně. Jednou vzal mě a mou sestru do svého ateliéru a vyprávěl nám obsah Fausta. Plakaly jsme, aniž bychom věděly proč.“ Když pak otec v Alminých třinácti letech zemřel na komplikace způsobené zánětem slepého střeva, nesla to velmi těžce: „Čím dál víc jsem cítila, že jsem ztratila svůj vzor, svou vůdčí hvězdu, aniž by kdokoli kromě něho samého tento vztah tušil. Byla jsem zvyklá udělat mu všechno po vůli, všechna moje ješitnost a ctižádost nechtěly nic jiného než pohled jeho chápajících očí.“

K matce Anně naopak měla celý život odstup – považovala ji za pragmaticky založenou maloměšťačku, která sice zajišťuje rodině potřebný servis, ale jinak se jen „dodatečně snaží získat, co měl otec v krvi“. Když si pak po pěti letech od pohřbu svého muže vzala jeho žáka, malíře Carla Molla, Alma jí opovrhovala ještě víc. „Provdala se za kyvadlo, zatímco můj otec – to byly vzácné hodiny!“ napsala si do deníku.

Tehdy rodina bydlela na starém zámku Plankenberg blízko Vídeňského lesa a Alma si tam vždycky připadala „jako princezna uprostřed nejkrásnější přírody“. Po otcově smrti se však začala cítit opuštěná. „Tato léta mladosti mě vnitřně zcela odloučila od mého okolí. Stalo se mi lhostejným, hudba mi byla vším… Mé nejbližší prostředí bylo bezduché, takže jsem si všechno musela objevovat sama.“ V patnácti letech si začala zakládat vlastní malou knihovnu, dětské knížky v antikvariátu vyměnila za Dehmela či Rilkeho a vzala útokem i hudební literaturu. Zpívala wagnerovské party a brzy začala komponovat. Jejím učitelem se stal věhlasný rakouský skladatel a dirigent Alexander Zemlinsky, který se záhy proměnil i v jejího ctitele. Stejně jako ředitel Burgteatru, náruživý sportovec a přívrženec Nietzscheho Max Burckhard. Alma s oběma koketovala, ale ani jeden se jí jako muž nelíbil, a tak nápadníci museli své vzplanutí udržet na uzdě.

Kdo ji ale nenechal chladnou, byl tehdy pětatřicetiletý představitel takzvané Vídeňské secese Gustav Klimt. Začali se scházet, a když v roce 1897 osmnáctiletá Alma odjela i s rodinou na čas do Itálie, Klimt jel za ní. „Naši lásku zde krutě zničila moje matka,“ napsala později Alma Mahler. „Porušila své čestné slovo, denně studovala zajíkavý text mého deníku a dověděla se o celém vývoji mé lásky. A – ta hrůza – přečetla si, že mě Klimt políbil!“ Od té doby se nesměla s Klimtem vůbec stýkat a jako dívka z takzvaně dobré rodiny se o to ani nepokusila. Upnula se ke skládání hudby a na podzim roku 1901 se seznámila se svým budoucím mužem, o devatenáct let starším Gustavem Mahlerem. Rok na to měli ve Vídni v kostele svatého Karla svatbu. Právě tenhle svazek z ní měl podle některých učinit oběť skladatelova sobectví, ale Alma zřejmě moc dobře věděla, čeho se navléknutím snubního prstenu vzdává. Mahler jí totiž ještě před svatbou poslal zvláštní dopis.

Přistřižená křídla

„Řekni, jak si vůbec představuješ manželství, ve kterém on i ona jsou skladatelé? Uvažovala jsi o tom, jak směšný a ponižující pro nás oba by musel být takový vztah plný rivality? A co když se budeš starat o domácnost a o mé potřeby, jen když budeš mít k tomu chuť a náladu? Máme-li být spolu šťastni, je bezpodmínečně nutné, abys byla taková, jakou Tě potřebuji já…. Úloha skladatele, svět tvůrčí práce připadá mně. Tvoje je role milující manželky a družky plné porozumění. Budeš s tím spokojena?“ I přes tenhle varující list si mladá a inteligentní Alma Mahlera vzala. Možná ji k tomu vedla slepá láska, možná jen vidina, že se stane manželkou ředitele dvorní opery. Jisté je, že ve svých denících si později stěžuje na to, že se vzdala vlastní hudební tvorby, že se obětovala a že má pocit, jako kdyby jí přistřihli křídla. Zároveň však jako by ve svém odříkání byla šťastná: „Hluboce mě naplňuje mé poslání, abych tomu géniovi odklízela z cesty překážky.“

V té době Alma porodí dceru Marii, ale stále se cítí sama. Žárlivý manžel jen velmi nerad vidí, když si jeho žena vyjde do společnosti, a tak stále častěji zůstává doma a stará se o děti a o domácnost. Učí se řecky, hraje na klavír, opisuje partitury, ale všechno jen pro svého muže. V roce 1904 se jim narodí druhá dcera Anna a Alma si píše do deníku: „Vím, že ho opravdu miluji a že bych teď bez něho vůbec nemohla žít, protože mi toho vzal tolik, že teď je jeho přítomnost mou jedinou oporou… Je mi však něco přes dvacet let. Můj život je úplně tichý. Děti a Gustav, Gustav a děti…!“

Když v roce 1907 tráví léto u Wörtherského jezera, pětiletá dcerka Marie tu onemocní spálou a záškrtem a zemře. Alma je zdrcená a rok na to odjíždí s manželem do New Yorku, kde Mahler působí jako kapelník Metropolitní opery. V roce 1910 dopíše 8. symfonii a věnuje ji své ženě, přestože do té doby nikomu žádnou nevěnoval. Rok na to, v jednapadesáti letech, umírá na sepsi v důsledku bakteriálního onemocnění srdce. Z dvaatřicetileté Almy je náhle vdova. „Téměř jsem nedokázala pochopit, že mě opustil. Cítila jsem se vyrvána z kořenů…. Chtěla jsem zemřít také!“ zapsala si později.

Z náruče do slz, ze slz do náruče

Další muž v Almině životě na sebe ale nenechal dlouho čekat. Byl jím Oskar Kokoschka, expresionistický malíř. Když ji v roce 1912 poprvé portrétoval, natolik ho uhranula, že jí vzápětí poslal milostný dopis s žádostí o ruku. Alma se však nechtěla vdávat, zato životu s ním se nebránila. „Další tři léta s ním byla jediným prudkým milostným bojem. Nikdy dříve se mi nedostalo tolika křečí, pekla a ráje.“ Kokoschka, stejně jako Mahler, na ni až nezdravě žárlil, nutil ji nosit šaty upnuté až ke krku a toužil po sňatku s ní tak moc, že jí tajně vzal doklady a ohlásil jejich svatbu. Když Alma znovu odmítla, propadal stavům podivného psychického vytržení.

Alma se opět ocitla v pozici pečovatelky, i když nyní už jen duchovní. Dokonce se svérázným malířem otěhotněla, ale rozhodla se pro potrat. V té době si také nechala postavit krásný dům v rakouském Semmeringu, uprostřed s velkým krbem, kam se vždy vracela ze svých cest po světě. Pak začala první světová válka, Kokoschka nastoupil do rakouské armády a jejich bouřlivý vztah tím byl rázně přerušen. Přesto Almu nepřestal milovat a až do konce života si psali. Ostatně inspirovala ho i k mnoha jeho pracím, včetně jedné z nejlepších – obrazu Nevěsta větru.

Alma Mahler však nikdy nezůstala dlouho sama, cosi ji neustále hnalo do náručí výjimečných mužů, kteří pro ni malovali, skládali hudbu, a dokonce sloužili mši, jako to udělal kněz Johannes Hollnsteiner. V roce 1915 se rozhodla rozdmýchat vášně s přítelem Walterem Gropiusem, významným architektem. A nedalo jí to moc práce – v srpnu téhož roku se za něj provdala. Po rozbouřeném vztahu s Kokoschkou toužila po důstojném přístavu. Ale manžel byl ve válce a Almě, nyní opět v jiném stavu, se manželství na dálku začalo záhy zajídat. Porodila své třetí dítě, děvčátko Manon, a rok na to se poprvé osobně setkala s básníkem Franzem Werfelem, do něhož se zamilovala a se kterým také otěhotněla. „Léto 1918 patřilo snad k nejosudovějším obdobím celého mého života. Poslední červencové a první srpnové dny mě nejen přivedly na pokraj hrobu (málem nepřežila předčasný porod – pozn. red.), ale přikovaly mě také nerozlučně a navždy k muži, který se měl stát mým milencem a životním druhem, dokud nás po mnoha letech nerozdělila smrt.“ V srpnu 1918 sice lékaři Almu i syna Martina zachránili, ale dítě bylo nevyléčitelné nemocné a po deseti měsících zemřelo. Alma, ponořená do lásky s Franzem Werfelem, se už podruhé musela vyrovnávat se smrtí svého potomka.

Ve 20. letech Alma s Werfelem často pobývali v Benátkách, kde si koupili dům, a hodně cestovali. Vyjma Benátek střídavě žili v Rakousku a Francii. V roce 1924 poprvé společně navštívili Káhiru a Palestinu a Alma plánovala i cestu do Indie. Její deníky jsou dokladem toho, že velmi dlouho zvažovala, zda si Werfela vzít. Měla strach, že sňatkem přijde o tolik vzývanou svobodu i že jako padesátiletá nebude o jedenáct let mladšímu Werfelovi stačit v jeho životním tempu. Pak se ale přece jen rozvedla a v červenci 1929 se potřetí a naposled vdala.

V rámci svojí vášně pro zařizování nových domovů koupila nový panský dům ve Vídni na Hohe Warte a v březnu roku 1931 se tam i s rodinou nastěhovala. Dala přistavět velký hudební pokoj a prostory záhy ožily přítomností jejích přátel a intelektuálními debatami. S blížící se druhou světovou válkou a štvavou antisemitskou propagandou však pro dosud uznávaného Werfela přicházejí těžké časy. „Pálí jeho knihy, nikdo se o něj již neuchází – najednou je z něj – pro masu, která teď diktuje, co je úspěch – ,malý všetečný Žid s nevelkým nadáním´. Teď ho teprve budu podporovat,“ zapsala si Alma tehdy do deníku.

Hitler slaví triumf a rok 1935 je pro Almu a Werfela jeden z nejhorších. V dubnu umírá na dětskou obrnu půvabná devatenáctiletá dcera Manon a protižidovské nálady sílí. „Vše, co jsem milovala, leží v hrobech, všechno se změnilo a rozpadlo se,“ poznamenává si Anna. V roce 1938 po anexi Rakouska s celou rodinou emigruje do Curychu, pak do Londýna a v červnu do Paříže. Werfel v té době začne mít zdravotní problémy se srdcem. Přesto, když Francie vstoupí do války, musí absolvovat několikaměsíční úprk přes francouzské území a Pyreneje až do Lisabonu. Tady se v říjnu 1940 společně Almou a pár přáteli nalodí na poslední řeckou loď Nea Hellas a odplují do New Yorku.

„Hodně lásky, hodně přátel, velký rozruch – a štěstí ze svobody,“ tak Alma později popisuje první týdny na americkém kontinentu. I tady se oba manželé pohybovali v uměleckých kruzích – přátelili se s Erichem Mariou Remarquem, Lionem Feuchtwangerem či Heinrichem a Thomasem Mannovými. Žili z honorářů za Werfelovy hry a knihy. Psaní ale bylo pro nadaného literáta stále těžší, protože ho opakované sužovaly srdeční záchvaty. Dokončil svůj poslední a zřejmě nejvýznamnější román Hvězda nenarozených a v srpnu 1945 v Beverly Hills zemřel. „Je strašné žít,“ zapíše si Alma v den jeho smrti.

Každý člověk může vše

Alma si ani na sklonku života nepřipouštěla přibývající roky. „Ještě se necítím stará… Jsem ještě člověkem ve vývoji. Do jisté míry asi postrádám i vyzrálou moudrost stáří,“ poznamenala si v den svých sedmdesátin. Zabývala se opisováním zachovalých Werfelových dopisů, psaním vzpomínkové knihy a v roce 1951 se přestěhovala z Kalifornie do New Yorku, kde koupila dům. Dál se stýkala se svými umělecky založenými přáteli, navštěvovala zkoušky filharmonie, a dokonce ještě cestovala.

Až do své smrti v roce 1964 spravovala Werfelův básnický a Mahlerův hudební odkaz. Ti, kdo její byt v New Yorku navštívili, mluví o množství artefaktů, kterými se obklopila a které sloužily jako výkladní skříň její neuvěřitelné minulosti. Na stěnách visely Kokoschkovy obrazy, včetně Almina portrétu, díla jejího otce, knihovna přetékala Werfelovými díly ve všech jazycích a v koutě ložnice se schovával sejf s rukopisy Gustava Mahlera.

Alminy deníky vždy svědčily o její nevyrovnanosti a prudkých změnách nálad – byla impulzivní, a pokud nemohla dát volný průchod svým vášním, propadala depresím. Po boku všech svých mužů střídavě zářila a dobrovolně trpěla, protože oni byli smyslem jejího života. „Bůh mi dopřál, abych poznala geniální díla naší doby, ještě než opustila ruce svých tvůrců. A jestli jsem směla na chvíli podržet třmeny těchto rytířů světla, je mé bytí oprávněné a požehnané,“ uzavírá svou knihu Můj život. Byla přesvědčená, že „každý člověk může vše, je-li také ke všemu odhodlán“. Jí tohle odhodlání nechybělo.