Preview - Velkou část letošní hlavní sekce Jednoho světa Bojíte se snášet? zabírají dokumenty, které tematizují problémy týkající se soužití s romskou menšinou. V době narůstající xenofobie jde bezpochyby o zásadní téma, které je potřeba otevírat z co nejvíce stran. Právě dokumentaristé mohou trpělivým pozorováním nabídnout odlišný pohled než novinové titulky a kusé zpravodajské reportáže.
A nutno dodat, že média, která pomohla rozšíření odporného termínu "nepřizpůsobiví", nesou značnou část viny na víření společenského neklidu. Najednou se totiž společenská debata přesunula z porovnávání romské menšiny s bílou většinou do pohodlnějšího terénu, kde proti sobě stojí nepřizpůsobiví a slušní lidé. V tomto pojmosloví se snáze vyhneme obvinění z rasismu, xenofobie či nesnášenlivosti a stále stejné stereotypy se lehko utužují ve jménu morálky.
Všichni jsou biti
Čerstvý držitel Českého lva za nejlepší dokument Láska v hrobě David Vondráček se v televizním snímku Na divokém severu snaží přiblížit historii i současnost Šluknovského výběžku. V podtitulu sice stojí Šluknovsko 2011-2012, ale především ve své první třetině se film věnuje vylíčení historie oblasti na severu Čech a poodhaluje kořeny problémů, které dnes takovou měrou eskalují.
Pamětníci vyprávějí o kruté době poválečných odsunů, historici popisují, jak byli Češi i Slováci verbováni, aby osídlili opuštěné území. Tehdy to byl do značné míry sociální experiment, snaha vytvořit komunitu, která nebude trpět tradiční hierarchizací.
Už tehdy se tak trochu „přetírali cikáni na bílo", režim je lákal za lepším, snažil se jim dát práci a udělat z nich budovatele komunismu. A už tehdy to bylo nesourodé společenství lidí, ať už bílých či Romů.
Čtěte také
Na hřbitovech zažívám duchovně-estetické orgasmy
David Vondráček dokáže po historickém exkurzu na poměrně malém prostoru dát možnost vyjádření všem stranám a daří se mu na jedné straně ukázat nespravedlivost rozhořčení bílé většiny, která si vylévá frustraci na skupině, která je bita podobně jako oni sami, místo aby se hněvala na skutečné viníky.
Rozbouřený dav skandující před ubytovnou plnou Romů, kteří řádně pracují - na rozdíl od mnohých demonstrujících, ukazuje jednu fasetu problému. Na druhé straně se daří vykreslit, že vztek lidí je tu, bez ohledu na barvu pleti, pochopitelný.
Jedna ilustrativní scéna za všechny: místní usedlík popisuje návyky romské menšiny a ukazuje je na skupince snědých mužů postávajících opodál na náměstí. Vykládá, že nejsou místní a jak se tu budou nadále chovat, Vondráček se za nimi vydává. Ukáže se, že jde o původem pákistánské turisty z Německa, kteří si užívají výlet a netuší nic o problémech místních lidí. Stereotypy jsou zkrátka mocná věc.
Na Vondráčkově dokumentu je cenné, že nevypráví z ničí perspektivy, a přitom dokáže vyjevit tu úzkostnou atmosféru, v níž nejde o konflikt neonacistů s Romy, ale o nenávist sousedů, kteří spolu ještě včera seděli a pili kafe.
Sázet kytičky, opravovat lavičky
Dokumentární esej O slušnosti se zaměřuje mnohem více na problém naznačený na začátku článku, na snahu o vymezení toho, co to znamená být slušným člověkem, a na až děsivé pozadí rychlých soudů, které toto dělení lidí na slušné a ty druhé provází.
„Slušní lidé nezpůsobují hluk v nočních hodinách, řádně platí nájem, nemají žádné problémy, pohledávky, neničí společný majetek, snaží se ho využívat, chránit. Nechovají se arogantně a hrubě. Starají se třeba o lavičky, snaží se vysazovat kytičky."
Takhle zní jedna z definic slušného člověka hned na začátku dokumentu a režisér Radovan Síbrt se sice na rozdíl od Vondráčka zaměřuje více na jeden konkrétní aspekt problému a na jednu stranu, tedy na představitele většiny, ale daří se mu vykreslit jednotlivé aktéry poměrně plasticky. Na jedné straně jako osoby, které pronášejí strašlivé soudy, a na druhé jako obyčejné lidi, kteří to nemají jednoduché.
O to větší je znepokojení diváků, když sledují padesátníka s radikálními názory, který je nicméně normálním chlapíkem, dojme nás jeho starost o nemocného psa, vyděsí nás, že si svého čtyřnohého miláčka považuje více než jiných lidských bytostí.
V tomto ohledu je Síbrtův film koncentrovanější, co je však oběma společné, je vykreslení bariéry, která vládne mezi dvěma odlišnými mentalitami. Nejde však jen o rozdíl, ale o nadřazenost, která mimoděk vyplývá z každé druhé věty.
Spravedlnost z westernu
Svým způsobem do extrému dovádí obrázek života v oblastech s početnou romskou menšinou středometrážní studentský film Pod lampou je tma, který poodhaluje napjatou atmosféru v Josefově.
Z hlediska zpracování v mnoha ohledech nedotažený film, postavený mnohem vyhraněněji na jasném konfliktu, ale v širším kontextu celé sekce dobře doplňuje problematiku, kterou zkoumají předchozí filmy. Na snaze mladého Roma najít prostor, kde by mohl učit děcka tancovat, se zcela zřetelně ukazuje, že nepochopení není vlastní jen neonacistům a naštvaným spoluobčanům, ale i samotným politickým zastupitelům těchto obcí.
Omezenost starosty, který nechce poskytnout žádaný prostor nikoli kvůli nedostatku volných míst či důležitějším položkám v rozpočtu, ale prostě jen proto, že si takovéto výhody podle něj Romové nezaslouží, dokud se nebudou chovat slušně, odhaluje, že hloupost bohužel světem vládne.
Je to sice až kapku prvoplánové, ale ilustruje to naladění v místech, kde i ti, co jsou u moci, spravedlnost stále pojímají jako ve světě westernů.
