Jazz a existencialismus: Sartrova skrytá vášeň

V hlučných pařížských sklepních klubech 30. a 40. let se rodilo něco výjimečného - propojení mezi existencialistickou filozofií a dynamickým světem jazzu. Jean-Paul Sartre nebyl jen intelektuálem uzavřeným v knihovnách, ale také vášnivým milovníkem této svobodomyslné hudby. Pro něj a jeho partnerku Simone de Beauvoirovou představoval jazz mnohem víc než pouhou hudební formu - byl symbolem svobody, improvizace a individuální autonomie, které byly ústředními tématy jejich filozofického myšlení. Jazz pro ně nebyl jen hudbou, ale živoucím vyjádřením existencialistických principů: schopnosti tvořit sám sebe v každém okamžiku, bez předem daných omezení, s plnou odpovědností za vlastní volbu.

Sartrův vztah k jazzu se významně projevil už v jeho románu "Nevolnost" (La Nausée) z roku 1938, kde jazzová skladba "Some of These Days" pomáhá hlavní postavě Antoinu Roquentinovi překonat existenciální úzkost.