"Žil jsem ze dne na den, hledaje Achillovu patu těch nadčlověků, o kterých jsem věděl, že jsou to darebáci, a ne nadlidi. A doufal jsem, že se mi ji podaří nalézt, protože by mi umožnila utéci z tábora smrti a zalarmovat svět. Mně se tedy zdálo, že odhalení toho tajemství by zpomalilo vražednou mašinerii, že by to prostě bylo jako hodit cukr do motoru."
Dvacetiletému slovenskému mladíkovi Rudolfu Vrbovi - tehdy se ještě jmenoval Walter Rosenberg - se nakonec skutečně podařilo najít onu Achillovu patu osvětimské továrny na smrt a se spoluvězněm Alfredem Wetzlerem uprchl na jaře 1944 z vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau.
Vzpomínky Rudolfa Vrby si můžete poslechnout zde:
Motivem k vrcholně riskantnímu a dramatickému útěku nebyla jen záchrana života, ale také snaha vydat svědectví a podat světu zprávu o tom, co se v táboře děje. Oba Slováci se po strastiplné cestě přes Polsko a Beskydy, s pomocí několika ochotných a odvážných lidí, ocitli ke konci dubna 1944 v Žilině a sepsali text, který se dostal do západní Evropy i Spojených států a napomohl k odhalení nacistických zločinů. Dodnes patří k základním dokumentům historie holokaustu.
Rudolf Vrba se narodil roku 1924 v Topolčanech. V patnácti letech byl podle antisemitských zákonů Slovenského štátu vyloučen ze střední školy a pracoval jako dělník. Na jaře 1942 byl zatčen a 16. června deportován nejprve do Majdanku a poté do Osvětimi. Zde jako vězeň číslo 44070 strávil téměř dva roky.
Vrbu provázela v době osvětimského věznění i při samotném úniku série příznivých okolností a šťastných momentů, nakloněných životu. Dostal se pod ochranu francouzského kápa a měl o něco lehčí práci než ostatní. Později přežil onemocnění i selekci, při níž esesmani posílali do plynové komory vyčerpané vězně. A poté byl, opět s pomocí přítele, zařazen do zvláštního komanda Kanada, které mělo na starosti rozebírání věcí po lidech zavražděných v plynových komorách.
Tam mohl Vrba důkladně poznat zákulisí vyhlazovacího systému. Nahlédl, že jedním z důvodů "konečného řešení židovské otázky" je také ekonomický profit. Tomuto tématu se věnoval i po válce a důrazně připomínal, že na smrti židovského obyvatelstva se podíleli i vojáci a velitelé wehrmachtu. A že na Židech nebylo spácháno "jen" vyvraždění, nýbrž loupežné vyvraždění.
Po osvobození začal Rudolf Vrba studovat v Praze na Vysoké škole chemicko-technologického inženýrství. V 50. letech se věnoval výzkumu v oboru biochemie mozku. Po odchodu z Československa v roce 1958 působil jako výzkumný pracovník a vysokoškolský učitel v Izraeli, Anglii, USA a Kanadě. Od roku 1976 byl mimořádným profesorem farmakologie na lékařské fakultě ve Vancouveru.
Svědčil také v důležitých soudních procesech s příslušníky jednotek SS, vystupoval v řadě filmových dokumentů o holokaustu a přednášel po světě. Zemřel 26. ledna 2006. Jeho starší druh v útěku Alfred Wetzler zůstal na Slovensku a zemřel v únoru 1988.
Svoji vzpomínkovou knihu Utekl jsem z Osvětimi napsal Rudolf Vrba společně s irským novinářem Alanem Besticem dvacet let po válce. V Čechách ji nakladatelství Sefer vydalo až roku 1998. Tehdy Rudolf Vrba, kterému přátelé říkali "Rudi", přicestoval z Kanady, kde dlouhá léta žil.
Na otázku, zda si myslí, že by se někdy ještě mohlo masové vyhlazování vrátit, odpověděl: "Je jasné, že když se vynašlo kolo, tak se potom užívalo. To, že se to Němcům povedlo udělat a že se z toho dostali na svobodu poměrně lehce, jak dnes vidíme, znamená, že tato metoda je v principu použitelná."
Vítejte u podcastu Na cestě s Milošem Doležalem. Dnešní díl je věnován vzpomínkám Rudolfa Vrby, kterému se v dubnu 1944 podařilo utéct z vyhlazovacího tábora v Osvětimi. K poslechu na platformách SoundCloud, Spreaker, Spotify, Apple Podcasts a Google Podcasts.
