Po uvedení v Cannes se o naši Atlantidu hlásí festivaly samy, říká režisér úspěšného dramatu

Tomáš Stejskal Tomáš Stejskal
22. 1. 2018 15:16
Drama o svědomí - film pojmenovaný Atlantida, 2003 - na diváky přenáší tíseň a téma migrace zpracovává z odlišného úhlu, než jak je v dnešní Evropě zvykem. Snímek osmadvacetiletého Michala Blaška loni uspěl na festivalu v Cannes a nyní získal jednu z cen na Mezinárodním festivalu krátkých filmů Praha.
Video: FTF VŠMU / Vimeo

Nepojednává o bájné zemi, ale o slovensko-ukrajinské hranici, kde bují pašování zboží i lidí. Neinspiruje se mýty, ale novinovou zprávou o případu, kdy chtěl mladík prodat svou přítelkyni překupníkům. Snímek s tajuplným názvem Atlantida, 2003 získal na Mezinárodním festivalu krátkých filmů Praha cenu - a s tím spojenou odměnu 2000 eur - v kategorii tuzemských filmů.

Natočil ho režisér Michal Blaško a je koprodukční. Půl na půl česko-slovenský: Blaško sice studuje v Bratislavě, dlouhodobě ale spolupracuje s kameramanem Adamem Machem, jenž zase studuje film na pražské FAMU. Oba patří k tuzemské generaci, která má sebevědomě vykročeno do světa. Jejich Atlantidu ve světové premiéře loni uvedl festival v Cannes.

Drama o svědomí, jehož se ostatně týkají všechny režisérovy krátké filmy, na diváky přenáší obří nálož tísně a téma migrace zpracovává z odlišného úhlu, než jak je na něj v dnešní Evropě zvykem hledět.

Film inspirovala skutečná zpráva, proč pro vás ale bylo důležité téma hranice? Rezonovalo toto slovo a problémy s ní spojené už před čtyřmi lety?

Jde právě o shodu náhod, uprchlická krize přišla o něco později. Když jsem si v novinách tu zprávu přečetl, hned jsem o ní řekl kameramanovi Adamu Machovi. Zaujalo nás na ní, že je zajímavá jak z pohledu muže, který chtěl překupníkům na hranici prodat svou přítelkyni, tak z pohledu té ženy. Nikdo přece neuvažuje o tom, že zradí někoho, kdo je mu tak strašně blízký.

Všechny naše společné filmy se věnují svědomí. Své postavy nějak vybudujeme a následně je uvrhneme do hraniční situace, kde musí ukázat svou tvář. Tady ta hraniční situace - byť to zní hrozně - byla výborně nastavená.

Film měl mezinárodní premiéru na festivalu v Cannes. Proč se podle vás do prestižního výběru dostal?  

Oficiální vyjádření dramaturgů mluví o tom, že šlo především o napětí, jaké film buduje. V naší sekci byly dva snímky věnující se migrantské problematice. Jeden to bral téměř parodicky, my jsme otázky pojali spíš dramaticky. Pocit, proč je film úspěšný, se těžko popisuje, ale myslím, že to nebylo jen tematikou.

Jak vás v Cannes přijali?

Opravdu skvěle. Nesetkali jsme se s jedinou negativní reakcí. Od publika ani od producentů. Díky Cannes už Atlantidu, 2003 nemusíme přihlašovat nikam, festivaly si o ni říkají samy.

Jak vlastně probíhala příprava filmu?

Od chvíle, kdy jsme se rozhodli film natočit, jsme každé tři čtyři měsíce jezdili na Ukrajinu a snažili se o průzkum terénu. Nebylo to vždy snadné, protože naše téma tam není zrovna oblíbené. Ale strašně nám to pomohlo. Šlo nám hlavně o odpozorování prostředí, kde se příběh odehrává, nasávali jsme atmosféru. Scénář je napůl fiktivní, ale od stolu by psát nešel. Ústřední téma je bohužel reálné, inspiruje se skutečností, postavy jsou ale vymyšlené.

Podobné věci se na ukrajinsko-slovenské hranici děly často a zamlčovaly se kvůli vstupu Slovenska do Schengenu, což je samo o sobě velké téma.

Je to tak, ze stejného prostředí je též slovenský snímek Čára režiséra Petera Bebjaka, na kterém jsem spolupracoval jako asistent režie. On na téma hledí žánrově, dotýká se ale, byť třeba okrajově, stejných problémů spojených s migrací.

Po vstupu do Schengenu se však slovensko-ukrajinská hranice ještě více uzavřela.

Pašování cigaret a alkoholu fungovalo ve velkém, Slovensko se ale poté od Ukrajiny úplně odřízlo. Víza Ukrajině zrušilo teprve nedávno. (Od loňského června smějí Ukrajinci cestovat do zemí schengenského prostoru jen s biometrickým pasem, pozn. red.) Trvalo dlouho, než tamní lidé začali Ukrajinu brát jako opravdový stát a ne jako zemi plnou rebelů a divochů.

Na diváka doslova dýchá pocit tísně z práce s prostorem. Jaká jste v tomto směru měli východiska?

Kameramanovi Adamovi nechávám vždy hodně volnosti, fungujeme tak, že si nemusíme mnoho říci a víme, jak to ten druhý chce. Věděli jsme, že všechno má být co nejautentičtější a hercům dáme co nejvíc prostoru. Mnoho obrazů se točilo na jeden záběr, takže scéna musela být opravdu dobře připravená, každý pohyb herce nacvičený. Proto se jim kamera přizpůsobovala.

Nyní chystáte další krátký film a také celovečerní debut. O čem budou?

V krátkém filmu si chci vyzkoušet některé postupy a beru ho jako přípravu na celovečerní. V tom už si, na rozdíl od krátkého filmu, nemůžu dovolit chybovat. Opět půjde o svědomí. Tentokrát se chci věnovat jak tomu osobnímu, tak celospolečenskému.

 

Právě se děje

Další zprávy