Obsadit do role Parthenope sedmadvacetiletou herečku Celeste Dalla Porta byla opravdu skvělá castingová volba, pokud autor hledal ztělesnění absolutní krásy - tedy cosi neokázalého a přitom magnetizujícího jako volání sirén, po jedné z nichž se postava jmenuje.
Paolo Sorrentino vyznává velmi opulentní režii a díky snímkům Velká nádhera či Mládí si získal přízvisko jakéhosi novodobého Federica Felliniho. Také ale v těchto svých nejpompéznějších dílech ukázal, že se možná až anachronicky drží vyprávění pomocí velkých výjevů a metafor.
V novince Parthenope, kterou od čtvrtka promítají česká kina, je sice z hlediska stylu uměřenější, avšak téma si vybral snad ještě abstraktnější. Prostřednictvím filmu se pokouší vyprávět o tom, jaké je být nejkrásnější ženou na světě. Tedy tou, po které všichni touží a nemohou si pomoci, což má ovšem pro hrdinku spíše tragické důsledky.
Celou dobu se přitom nabízí otázka: je vůbec možné pomocí kinematografie přemítat o něčem takovém? Literatura snad může psát o absolutní kráse, ale lze ji ukázat?
Sorrentino si předsevzal velikášský úkol a bylo by chybné snímek ihned odmítnout jako banální, pocitové epizodické dílo, které si na velikost jen hraje. Přesto působí Parthenope pozoruhodně spíše coby pokus vyprávět o něčem, o čem se pomocí filmu příliš vyprávět nedá.
Parthenope je kromě jiného také vyznáním režisérově rodné Neapoli, pro niž rozhodně neplatí ono slavné "vidět Neapol a zemřít". Sorrentino sleduje osudy města a jeho obyvatel od 60. let minulého století do současnosti, byť jen v drobných historických či fiktivních záblescích, jako jsou scény odkazující k epidemii cholery či moment, kdy sem přijede herečka Greta Cool, fiktivní diva po vzoru snad Sophie Loren. A přeruší ovace monologem, jímž barvitě urazí Neapol i její obyvatele. "Jako když líbáš krásná ústa, v nichž nejsou zuby," říká o něco později. "To je má jediná vzpomínka na tohle město."
Paolo Sorrentino nechává v mnoha ohledech nevzhledným či takřka prokletým městem bloudit nadpozemsky krásnou hrdinku, která se po většinu filmu hledá, přestože má všechny dveře otevřené. Mimo jiné se rozhoduje, zda chce studovat antropologii, či se stát herečkou.
Na univerzitě se ihned řadí k nejlepším studentům, ačkoli profesor a její pozdější mentor ji zprvu odmítá zodpovědět otázku, co to podle něj antropologie je. Dotaz bude mít pointu až časem.
"Proč chceš být herečkou?" dostává zase protagonistka klíčovou otázku od dřívější hvězdy a nynější učitelky herectví. "Herci ve starých filmech umí vždy chytře odpovědět," má jasno Parthenope. A přesně taková je: nejenže jí muži i ženy padají k nohám, ještě má na vše jasnou odpověď.
Sorrentino se opakovaně ptá, nakolik je život jeho hrdinky autentický a nakolik umělý. Zároveň v celém příběhu nelze najít autentického vůbec nic kvůli nánosům stylizovaných scén a velkolepě znějících vět. Ty možná mají být maskou, což ale neumenšuje pocit, že z filmu není cítit onen osobní dotyk jako třeba z režisérova předchozího, částečně autobiografického dramatu Boží ruka.
Mnohé motivy naopak hraničí se sebeparodií. Sorrentino vytvořil svět, který se díky pouhé přítomnosti hrdinky vzdaluje realitě. Opravdu je třeba tak chytrá a talentovaná studentka, nebo jen všechny včetně svého profesora okouzluje?
Jde o vědomou úvahu na téma, jak by se chovala a zda by mohla být šťastná žena, které se může podařit, cokoliv si zamane - anebo je to dost nerealistické zpodobnění toho, kterak funguje akademické prostředí? Podobné otázky při sledování Parthenope vyvstávají neustále. A neumožňují film ani plně procítit, ani ho docenit jako abstraktní úvahu.
Neapol je tu nakonec podobně jako hrdinka unikavé a přízračné místo, kde se obřadně vystrojený černý koňský povoz střetává s automobilem dezinfikujícím ulice kvůli choleře. Nebo kde se odehrává divadelně strojená kopulace dvojice patřící ke dvěma nejmocnějším mafiánským rodinám, přičemž obě famílie zblízka přihlížejí.
Realita s fikcí se zaklesly do sebe - a co z toho vzešlo? Film, z něhož občas vytryskne Sorrentinův potměšilý humor, film, který není tak okázale patetický a nesnesitelný jako režisérovo nejpřeceňovanější dílo Mládí. Ale také je to metaforická hádanka, jakou lze rozlousknout až příliš obtížně. Pokud vůbec.