Letos už zemřelo pár zajímavých lidí. Třeba Elmore Leonard. Tom Clancy. Nebo bezmála stoletý scifista Jack Vance. Taky francouzský režisér Georges Lautner, autor desítek důvtipných kriminálních komedií, které jsme si i tady užívali, když zdejší ovzduší otravoval Dietl a povinná školní promítání sovětských filmů. Slawomir Mrožek. Další velmistr SF Frederik Pohl.
Pokud média jejich odchod vůbec zaznamenala – úmrtí francouzského autora špionážních románů Gérarda de Villierse si u nás paradoxně všiml jen nejsprostší bulvár –, pak jen suchými, stručnými zprávami. Nedozvěděli jsme se, jestli měl Mrožek rozepsanou novou hru a co se s ní stane teď, ani jestli Lautnerovi přinesl věnec Belmondo, který mu vděčil za pár klíčových filmů své kariéry.
Na druhou stranu herec Paul Walker po deset dnů, co je po smrti, nezmizel z titulků. Ano, do určité míry chápu, že vůně lidské pečínky vyvolává o dost větší davové slinění než osmdesátiletý literát, který žuchne hlavou o klávesnici a dál už prostě není. Jenže co je moc, je moc. A navíc ty lži a polopravdy a eufemismy…
Tak třeba to, že Paul Walker byl herec. Nebyl a na tom nic nezmění skutečnost, že si dobře vydělával přítomností před kamerou. Přísně vzato byl mořský biolog, ten obor vystudoval, a velká úcta před takovým povoláním. Ale herec? Laurence Olivier, John Gielgud, Anthony Hopkins, Rod Steiger, Brando, Pacino, Hoffman, Mastroianni, Serrault, tak se jmenují herci.
I ten patrně nejlepší Walkerův snímek, letošní drama Hodiny zasazené na pozadí hurikánu Katrina (Walker si už stačil budovat charitativní kariéru, v Hollywoodu tolik oblíbenou, protože generuje další slávu, nepřímo i peníze a hlavně svatozář, takže po něm v Chile, kam si před časem přijel okouknout domy, které sfoukl zase nějaký tamní vichr, teď chtějí pojmenovat ulici) se z nejapnosti do jakéhos takéhos průměru nevydrápal jeho hereckým přičiněním.
Walker byl figurant, v lepším případě nepřiměřeně placený kaskadér, hvězda nemající sama daleko k frančíze, když jeho nejproslulejší filmová série se jí bez uzardění stala.
A tak se už desátý den dočítáme, co se asi stane se sedmým dílem. Dotočí jej? Nedotočí? Na Youtube pronikly údajné záběry z nehotového filmu. Fanoušci dopisují scénáře a doporučují studiu, jak se s pietou a ctí v novém dílu se smrtí hlavního představitele vyrovnat. Dozvídáme se také, že nějaký nadšenec ukradl kus střechy sešrotovaného porsche a jiný ořezal aspoň ohořelou kůru ze stromu, o který se auto ohnulo, když oříznout si kůrku z pečeně mu zřejmě nedovolili funebráci. Šest kusů zuhelnatělého dřeva pak dal na eBay po sto dolarech za kus, aby se vzápětí téměř v slzách kál za znesvěcenou památku zesnulého velikána.
Vím, nic nového pod sluncem, už před pětatřiceti lety kdosi dokázal ukrást rakev s Charliem Chaplinem. Jenže to byl Chaplin, proboha, a navíc šlo o statisícové výkupné, tady slzavou lítost čekat nelze. A svět tehdy sice zesnulého taky oplakal, ale ani nemusel, protože už za jeho života si s ním užil dost slz. Rozesmátým štěstím, dojetím, nějakým takovým citem.
Doprovázelo něco podobného filmy Paula Walkera? Ani omylem. Po citech nebyla v těch zběsilostech ani stopa, pokud nepočítáme chvatně načrtnuté tezovité milenecko-rodinné vztahovky à la Hollywood. Nahradily je pudy. Rychle, zběsile, hlasitě, tvrdě, nemilosrdně. Vytuněná auta vytlačila vytuněný rozum. Fetišizace marnosti.
Jedna z čerstvějších zpráv v médiích pojednává o tom, jak rodina vypraví svému zesnulému komorní emocionální pohřeb. Ještě předtím se ale o víkendu sjeli do ulic přilehlých k místu neštěstí desítky řidičů v autech upravených tak, aby mohla jezdit způsobem, jakému je z plátna učil i Walker. Sám na to dojel jako ten, kdo seje vítr. Zajímalo by mě, kolik z těch řidičů, co se sjeli uctít modlu, bude mít v příštích dvanácti měsících pohřeb.
Na sociálních sítích můžete číst nářky teenagerů: „Na jeho filmech jsem vyrostl.“
To je strašná představa. Radši nedomýšlet, co přijde, až vymřou ti, co vyrostli třeba na Fellinim.
Profil jednoho takého mladíka jsem si namátkově odskroloval. V sérii nesmyslných otázek, které si tam lidé vzájemně kladou, jeho odpověď na jednu z nich vynikla. Odfajfkoval ANO na dotaz, zda by byl schopný přijmout úplatek jeden milión korun.Zřejmě půlnoční koupání ve fontáně di Trevi už pro dnešní dobu není patřičně rychlý a zběsilý delikt.
Na Českém slavíku je asi nejlepší to, že se už nejmenuje Zlatý. Coby Zlatý sice byl stejně nejapný jako Český, ale zlato přeci jen evokovalo jakousi vzácnost, dokonce možná hodnotu, kterou ten kov má.
A vzácná ta anketa za starých časů bývala minimálně proto, že představovala prakticky jedinou svobodnou volbu, kterou občan měl: mohl říct zcela jasně, zda má raději Gotta nebo Matušku (než posledně jmenovaný emigroval), Kubišovou nebo Pilarovou (než prvně jmenované zakázali zpívat). Chléb jsme měli (muselo se pro něj sběhnout do krámu včas, aby ho člověk sehnal, zato v něm snad nebyly piliny) a tohle byla hra.
Po převratu to vypadalo, že tahle hra na svobodnou volbu už ztratila smysl. Anket, plebiscitů, hlasování a referend se vyrojilo jako hub po dešti: našinec si najednou mohl vybrat, kam pojede ta která linka autobusu, nebo jestli chce do Evropy či raději do Asie. Zlatého slavíka jsme přestali potřebovat, ztratil lesk, začal být tuctový, skoro až otravný, když nás zase nutil vyjádřit na něco názor, vždyť občas se zdálo, že se uhlasujeme k smrti i bez něj.
Však se také vážně zvažovalo, že skončí. Původní pořadatel ho také hned zkraje 90. let zrušil, ale našel se nový, který v něm vytušil potenciál, a po pár letech ho rozjel znovu. Už ne jako Zlatého, nýbrž jako Českého slavíka.
A zase vyhrává Gott, který si přes půlku trofejí nahrabal v časech, kdy Slavík byl ještě zlatý, a poráží potěr, který ještě nebyl na světě v době, kdy on už se měl odsunout někam do ústraní a odtamtud všechno další dění jako zasloužilá, národní legenda pozorovat, kdyby žil jinde než zde. Třicátý osmý Slavík v jeho kleci je pro zdravě fungující pop music zvrácená anomálie a šestnáctým titulem pro jeho o sedmadvacet let mladší kolegyni Bílou máme zaděláno na další.
Samozřejmě za to ani jeden, ani druhá nemůže. Veškerá popularita vychází z lidu a sedne i na vola. Populus vulgaris, že ano…
Nadto je třeba mít stále na paměti, že to není Zlatý slavík, už vůbec ne Grammy, není to ani pasování do šlechtického stavu. Je to Český slavík a odraz obliby oněch dotyčných u Čechů. A ti většinově, kdykoli se dostanou k vyjadřování vůle, dělají paseku.
Jedna věc mě zaráží nejvíc, když už nechává netečného zastánce přímé demokracie pana Okamuru, který ji možná pro sklon svých očí nevidí, maje genetické kořeny zapuštěné bezpečně ve stinné milosti ochranných křídel Vládce nebes, císaře sana: jak tuzemská masa volí zásadně proti smyslu logiky.
V populární hudbě, která se vyvíjí tak rychle, že v ní zítra už znamená včera, a podle toho by se měli jak v záblescích stroboskopu střídat na výsluní obliby jednotliví protagonisté, dává přednost stojatosti, nehybnosti a nevývoji. Oproti tomu v politice, v níž je zapotřebí času, aby na jedné i na druhé straně spektra vyrostly pevné neotřesitelné subjekty, nejlépe jen dva, střídající se sice tu a tam s volbami, ale téměř tak, že to méně pozorný člověk ani nepozná, v tomhle prostředí vyžadujícím pro dlouhodobé konání stabilitu a v dobrém slova smyslu konzervatizmus, chytá se většina každého nového výstřelku, jakéhokoli navenek slibného trendu, sezónního hitu, který se rozplyne s prvními podzimními mlhami.
Pamatujete Věci veřejné? Pamatujete lambadu? Dnes je tady gangnam. Ano, bude hůř.
Je s podivem, jak si náš národ neznabohů libuje ve křtech. Samozřejmě ne ve smyslu svátosti, jíž se z křtěného smývá prvotní hřích - v tomhle směru se tuzemské chrámové křtitelnice spolehlivě pokrývají žabincem. Svátost nahradilo křtění showbyznysové - knížek, desek, kalendářů, přičemž platí nepřímá úměra, že čím hnusnější produkt, tím pompéznější křest.
Se smýváním hříchů to nemá nic společného, naopak, křtěňátko je hned při obřadu obtěžkáno hříchem lakomství, protože smysl mají tyhle pohanské křty jediný: hrabivost jejich strůjců. A to si mohou blahořečit, že je hned od startu neobtěžkaly rovnou dva hříchy: Bůh byl přece jen milosrdný, a nechtěje přibouchnout dveře ke spasení osmi z každých deseti svých oveček, neoznačil za hřích i hloupost.
Začátkem týdne pokřtil svou novou knihu Václav Klaus. Jmenuje se Matematika pro trojkaře. A ne, není to onen Václav Klaus, který rozumí kdečemu, tedy jistě i matematice a dokázal by o ní napsat knihu, bezpochyby i pro jedničkáře. Tentokrát si svou chvilku slávy užíval Václav Klaus mladší, učitel.
Komerční křty převzaly od církevních i úlohu kmotrů. Klausova kniha měla kmotry hned dva. Jednak ji křtil nějaký Kubát, osoba zajímavá tak málo, že ji ani na tištěných pozvánkách nakladatel neuvedl, předseda Jednoty českých matematiků a fyziků. O druhé kmotře se však pozvánka rozepsala podrobně: byla to „s největší pravděpodobností nejmladší kmotra na světě", tříměsíční Eliška Klausová. A já už vidím ty dámy z bulvárního tisku, na něž takové křty především cílí, protože když jde o blbinu, stávají se z nich spolehlivé bacilonosičky a šíří ji dál, jak slintají blahem a alkoholicko-klimakterickou něhou nad krásným drobečkem chytrého tatínka. Nad tou esencí hovadství.
Pár dnů předtím se o něco méně okázale křtila publikace o Masarykovi. Ta se jmenuje Jak Masaryk vymyslel Československo a jejím autorem je hlavně muž, který si říká Ticho762, aby si nemusel říkat Petr Novák, jak se jmenuje doopravdy. Coby výtvarník vytvořil z pozoruhodné dějinné etapy naší historie comics. Ano, uměleckou formu vytvořenou původně proto, aby se i negramoti poměli. Tak se teď o Masarykovi dozvědí i ti, kteří o něm dosud nikdy nečetli. I čtyřkaři, i propadlíci, a Klaus junior možná zaváhal, že trojkařům nepodstrčil matematiku taky jako comics.
Při vnímání comicsu negramotnost skutečně nediskvalifikuje. Díváme se na obrázky a to přece umíme už od časů leporel. Ne že by tam nebyla i písmena, jen nejsou moc podstatná. O písmena k Masarykovi se postaral Pavel Kosatík. To je muž s obstojnou pověstí historiografa, autor mnoha knih, kde písmena vždy drtivě převažovala nad obrázky. Nevím, proč udělal tohle, pro literáta skoro až sebevražedný počin. Naopak vím, že autor Kosatík se zrodil ve zdejším fandomu science fiction, tam mu vyšly první povídky, i jeho první kniha byla sci-fi, Poslední sázka Abe Korkorána; je to už přes dvacet let, co vyšla. Škoda, že se od SF záhy odklonil. Mezi subžánry SF patří i alternativní historie a mě by mnohem víc než comics o vzniku ČSR zajímala kniha, klidně od Kosatíka, o tom, jak Masaryk nevymyslel Československo. Jak ho nevymyslel vůbec nikdo a co by bylo dál.
Já to nevím, SF rád čtu, ale psát ji neumím. Jen si představuji - a je to možná víc jen přání, co je otcem myšlenky -, že komiksy by byly nanejvýš o Batmanovi, Supermanovi, ale už ne o Habsburcích a Kainovi s Ábelem. Matematika a každý další předmět by se na školách učily tak fundamentálně, že by odpadla potřeba všelijakých příživnických podpůrných publikací. Bohdá by se víc křtily děti než cédéčka. A tříměsíční Eliška Klausová by nekmotřila knihu svého tatínka, nýbrž tak, jak jí přísluší, by si doma v postýlce něco mumlala a cumlala.
A není nakonec vyloučeno, že by se v téhle spekulativní fikci vůbec nenarodila, což by bylo pro všechny zúčastněné, jí počínaje a námi všemi konče, úplně nejlepší.
Kamila Moučková to letos na Hradě kazila. Copak si ta ženská nemohla už někdy dřív podat žádost k soudu, aby vymazal její podpis pod Chartou 77? O rodině Wonkových nemluvě. To nemohli požádat o nové přešetření okolností smrti Pavla Wonky, které by vyvrátilo vinu bachařů a estébáků, soud by to pak potvrdil?
Ještě že zástupci druhé strany - a že jich tam letos bylo! - byli prozíravější a podnikli tyhle kroky dřív, než začala hra o řády. Nechali si u soudu vypulírovat štít do bezvadného lesku, vymazat všechny skvrny, které na něm nadělala spolupráce s StB, a s nimi i své jméno ze seznamu udavačů. Byla by to jinak věru podivná oslava státního svátku, kdyby si z ní stejný metál jako oběť odnášel i její vrah.
Takhle to bylo hezky úhledné. Žádný konflikt, žádný svár, slavnost s ceremoniářem, který podle slibu národ nerozpolcuje, nýbrž sjednocuje.
Tak se na Hradě vyznamenávalo:
Pravda, byl tam i Čuba. To už je sjednocování poněkud vymknuté z kloubů. On tam sice byl i za to, že je SPOZemanovec, ale to není zásluha, aby za to měl dostat ocenění. Felix Slováček je taky SPOZemanovec, ale kromě toho ještě umí hrát na hudební nástroj, proto ho Zeman vyznamenal. František Čuba zase řídil podnik. Řídil ho jako kapitalista v časech, kdy se za takový původ pořád ještě nedostávaly děti na školy. Čachroval s devizami v milionech v době, kdy bylo trestné vlastnit i desetidolarovku. Mohl si dovolit řídit podnik takto po čínsku proto, že měl v kapse legitimaci člena ústředního výboru KSČ, a třebaže Husák Slušovice neměl rád, jak bezmála disidentsky docent Čuba přiznává, měl je rád Štrougal a Adamec pro něj byl Láďa. Kdyby se o něco takového pokusil jiný podnikavec bez Čubových konexí, zčernal by za katrem.
A pravda, ve Vladislavském sále nebyl Mišík. V době, kdy na Zlínsku úspěšně bujel slušovický státně kapitalistický experiment, po zdech pražských domů se psalo Nechte zpívat Mišíka. Adresátem téhle graffiti petice byl i soudruh Čuba, protože rozhodnutí o tom, komu se povolí vystupovat a komu ne, dělal právě ústřední výbor KSČ, v němž zasedal. A ten nezatočil s jeho slušovickým zázrakem, nýbrž se vzpurným zpěvákem s kytarou.
Už se zase vzpouzí. Jeho absence destabilizovala křehkou rovnováhu řádů a neřádů. Čuba a Mišík vedle sebe v těch empírových křeslech potažených rudým brokátem, to by byl hezký fotodokument do kroniky SPOZ a i pro zpěvákova vnoučata by to byl vzácný historický doklad.
Copak metál, ten se dá poslat poštou, když na to přijde. Tady je asi dost jedno, že se ho vyznamenaný zřekl. Prostě si ho vybrali, dali ho na seznam, tak ho dostane, nejlépe obsílkou s modrým pruhem, která se považuje za doručenou, i když ji nepřevezmete a ona se vrátí odesílateli. Mě spíš udivuje, že Mišík odmítl vyznamenání od prezidenta, kterého si váží. Vždyť mu to v dopise, v němž vysvětluje svoje důvody, výslovně píše: „Vážený pane presidente," začíná…
Já vím, já vím, přestanu s hnidopišstvím. Jako bych i z vlastní zkušenosti nevěděl, že tváří v tvář obzvláštní nestoudnosti se někdy splaší i slova.
