Se sovětským vlkem na věčné časy aneb Jen počkejte, zajíci!

Roman Lipčík
24. 9. 2014 14:13
Ostří Romana Lipčíka: Vypadá to, že naděje, že se všeho nouzového kulturního balastu zbavíme s odchodem kulturních revolucionářů do pekel, byly liché.
Jen počkej, zajíci!
Jen počkej, zajíci! | Foto: Externí

Glosa - Sovětské animované filmy patřily ke světové špičce. Něco takového by mohl prohlásit leda člověk navedený nebo po výplachu mozku čtyřiceti lety zavilé indoktrinace. Tedy leckdo, jen ne člověk s rozumem. Pro něj spadalo takové prohlášení do stejné kategorie jako tvrzení, že sovětský trpaslík je největší na světě nebo že sovětské hodinky jdou nejrychleji – to mnohdy bývala pravda, což při jejich příslovečné trvanlivosti byla pekelná přednost.

Foto: Aktuálně.cz

Soudný člověk se měl naopak přede vším kulturním, co vanulo z východu, na pozoru. Nic dobrého to neslibovalo a taky nepřinášelo a člověk se mohl, jak jen se dalo, poctivě oprošťovat od předsudků, a přesto si to znovu a znovu ověřoval: u knih, u filmů, u hudby, u výtvarného umění, u dramatu.

Ne, nechytnete mě na švestkách. Jistě, vím, že se chodilo na jejich balet, obdiv patřil jejich interpretům vážné hudby… Jenže i v případě těchto výjimek, nadto v oblastech umění, které se s ohledem na to, že nesly minimum ideologické zátěže, mohly snáze vzepřít reglementu kulturní revoluce, zůstával v člověku rozporuplný pocit.

Všichni, kteří tančili a hráli, byli do morku kostí prověření a schválení. Měli-li to štěstí, že byli dobří a k tomu ještě nekonfliktní, nezávadní, jejich výhoda. Pak už jen zbývalo srovnat si to s vlastním svědomím, což byl jenom jejich problém. Někteří emigrovali, někteří se oběsili, jiní zůstali smíření s tím, že účinkují na jednom nezměrném lágrovém apelplacu.

Ti všichni, kteří tančili a hráli, byli do morku kostí prověření a schválení. Měli-li to štěstí, že byli dobří a k tomu ještě nekonfliktní, nezávadní, jejich výhoda. Pak už jen zbývalo srovnat si to s vlastním svědomím, což byl jenom jejich problém. Někteří emigrovali, někteří se oběsili, jiní zůstali smíření s tím, že účinkují na jednom nezměrném lágrovém apelplacu.

Ale co ti, kteří byli dobří, možná ještě lepší než tenká vrstvička protežovaných, avšak byli konfliktní a neprošli prověrkou? O těch se svět nedozvěděl, nesměli vystupovat, tvořit, hrát, jejich talent zadupaný odumřel. A ještě jedna kategorie se nabízí: ti hodně kovaní, loajální, ale špatní nebo jen horší. Vystupovali na úkor těch druhých? Tleskali jsme jim, protože jiné nám nedovolili poznat?

Nakolik toto platí o exkluzivních oblastech vznešené kultury, o to víc se to dá aplikovat na kulturu masovou.

Bezpečný zajíc, zápaďácký Disney

A tak několik generací ve státech sovětského impéria (a pak i v mnoha jiných zemích světa, kde ovšem distribuční nabídka byla tak přepestrá, že se slušelo mít v ní něco jak ze sovětské, tak třeba i z kamerunské animované tvorby) dostalo jako dárek do dětství animovaný seriál Jen počkej, zajíci!, protože byl sovětský, kdežto úžasné disneyovky byly velice úzkoprofilové zboží nebezpečného obsahu a v podezřelém zápaďáckém balení.

Připomeňte si seriál Jen počkej, zajíci!
Připomeňte si seriál Jen počkej, zajíci!

Nemá smysl vypočítávat tady, z jakých všech hledisek bylo to dílko eklhaft: z principu ukradené a snaživě okopírované právě u zatracovaného Disneyho, Hanny s Barberou a dalších, s odpudivou postavou chuligánského vlka, tak diametrálně odlišného od vzorového komsomolce, výlupka ve zvonových kalhotách a s cigárem v koutku, který vždycky dostane za vyučenou od zajíce, jemuž schází jen pionýrský šátek na krku a vlkovi zase hrst protistátních letáků…

Jenže to už bychom byli propagandisticky o krok dál, než zamýšleli tvůrci, kteří určitě nechtěli zobrazit, jak nepřizpůsobivé jedince, problémovou mládež zavírali ještě i za Brežněva do táborů a do psychiatrických léčeben.

... a pro srovnání Disneyho Tom a Jerry.
... a pro srovnání Disneyho Tom a Jerry.

I ve zdánlivě nevinném animovaném filmu bylo správně angažované poselství vítané, sovětští tvůrci z kteréhokoli oboru to věděli a podle toho jednali. I režisér Kotěnočkin ovšem po letech mluvil spíš o tom, jaké měl problémy jeho scénáristický kolega, sionista Kandel, jak jim neschválili Vysockého, který měl původně namlouvat Vlka, a jak i přesto, že se ve všem podřídili stranickým kulturním direktivám, seriál byl v ohrožení a v jeho prospěch musel zasahovat nějaký mocný kremelský papaláš.

Za provokativní dílo, vymykající se mantinelovým normám, by si ani mocný papaláš ruku nepálil a filmy by zkrátka světlo promítačky nespatřily. Takhle prostě to v sovětské kultuře fungovalo: pro příklady nemusíme chodit daleko, protože infekce postupovala k nám. Neškodný, možná jen na sovětské poměry trochu excentrický animovaný seriál nadělal jako protiváha nepřijatelným americkým kresleným groteskám víc užitku než potenciální škody. Proto, jenom proto dostal zelenou.

Putinův oblíbenec se vrací na led

A trvá to dodnes, opět přináší užitek, jen je hrůza pomyslet, komu vlastně. A být víc paranoidní, začnu si listovat dávnými plány KGB na přechod do nové éry, kde se nepřestává v horizontu dalších dekád pracovat na destabilizaci okolního světa, na všestranné podpoře velmocenského snu, na akcentu dávných sovětských hodnot všeho druhu.

Vladimir Putin se dal slyšet, že považuje vlka se zajícem za jednu z nejzářivějších met sovětské zábavy. Vypadá to, že naděje, že se všeho nouzového kulturního balastu zbavíme s odchodem kulturních revolucionářů do pekel, byly liché. Jako by nestačila zdeformovaná vkusová škála zdejších generací vyrůstajících v dobách, kdy nebylo na výběr, do sovětské sféry vlivu se dostávají už i pokolení neviňátek.

A ejhle – Vladimir Putin se dal slyšet, že považuje vlka se zajícem za jednu z nejzářivějších met sovětské zábavy. Vypadá to, že naděje, že se všeho nouzového kulturního balastu zbavíme s odchodem kulturních revolucionářů do pekel, byly liché. Jako by nestačila zdeformovaná vkusová škála zdejších generací vyrůstajících v dobách, kdy nebylo na výběr, do sovětské sféry vlivu se dostávají už i pokolení neviňátek.

Na celé rodiny, od seniorů po holátka, cílí nová várka muzikálových show na ledové ploše, jen podivně rusofilně zaměřená: začalo to před pár lety sentimentálním zabruslením k megaohavnosti Mrazík – v mezičase po vlastech českých pojížděla různá postsovětská armádní i vnitrácká pěvecká tělesa a do náručí se jim vrhali naši národní pokladové Gott i Vondráčková, Urbanová s Kolářem – a letos týž tvůrčí tým, jehož přičiněním sem zavanul Mrazík, pokračuje právě rodinnou revuální show Jen počkej, zajíci!, která měla před pár dny premiéru.

Proč neinscenují třeba Toma a Jerryho? Jsou navedení? Vypláchnutí? Nevím… Vím naopak, že bych neremcal, kdyby nás rusofilie zasypávala Čechovem, Dostojevským nebo Pasternakem. Jen víc! Ale Kotěnočkin?

Taky bývala dost oblíbená Mladá garda. Myslím si, že facebooková generace by mohla najít zalíbení v Pavkovi Korčaginovi. Na svou dobu byl docela swagg.

 

Právě se děje

Další zprávy