Glosa - Potřeboval jsem posbírat trochu víc chuti do tohohle článku a taky nějaká fakta k němu, a tak jsem se krapet prošel po zdejších bulvárech. Jakási silikonová celebrita nafotila snímky, o nichž se redakce vyjádřila, že jsou odpudivé a slabším povahám by se z nich mohl zvednout žaludek.
Bulvár samozřejmě šup s nimi na web. Jak jinak, když jsou odpudivé. Jiný nabízel videozáznam, jak z kolejiště odnášejí mrtvou zpěvačku: policajti, nosítka, naditý igelitový pytel, nějací lapiduši, pomalé procesí. Taky odpudivé. Jiní bulvární machři se nějak zmocnili zpěvaččiných esemesek a všechny je vyklopili na své stránky. To je snad ještě odpudivější.
A tak jsem prchl a slíbil si, že už se tam nevrátím. Odešel jsem na jednu takovou ústranní stránku, kde visí pár rytin Albrechta Dürera, které si rád prohlížím. Mají tam počitadlo návštěv: byl jsem tam sám nejen v tu chvíli, ale i za celičký týden. U silikonů, igelitů a soukromých esemesek počitadlo není, ale věřím, že by se v tu chvíli točilo jako elektroměry ČEZu.
Dávky krásy
Každý člověk potřebuje k životu určitou dávku krásy, jinak zakrní. Má obecně vzato smutný, fádní a jednotvárný život: jí, vyměšuje, spí, množí se, nadává. Potřebuje něco, co ho nad tento úděl povznese. Jakousi transcendenci.
Jmenuje-li se krása, na niž dosáhne, protože víc už si na špičky stoupnout nedokáže, Knoflíky lásky, je na malér zaděláno.
U Dürera bylo fajn, jeho Apokalypsa je technicky bravurní. Není to kýč. Nekníká. Mohl jsem se na něj plně soustředit, v detailech je pořád co objevovat, ale moc mi to nešlo. Snad až hanba to přiznávat, ale nad Dürerem se mi hlavou honil Richard Krajčo.
„A je to tady. Český bulvár to dokázal. Má na svědomí první smrt,“ prohlásil zpěvák pod dojmem těch mokvajících pytlů a mobilů.
To ale přece není pravda. Český bulvár to dokázal už mnohem dřív. U všech těch klikačů na silikony, na igelit, na Rychtáře, na VyVolené, na Mareše, na kdejakou modelku a seriálovou hvězdičku už dávno zabil smysl pro krásu, pro hodnotu, pro smysl. To jsou hekatomby obětí. Ke všemu nevinných obětí, což se o mrtvé zpěvačce říct nedá. Ta jela s bulvárem na holport, podíl na zisku, podíl na ztrátách.
Kanárek v dole
Zdá se mi, že Krajčo zaměňuje příčinu za následek: on tady první nebyl bulvár, první tu byla bohatá látka, která si nic než bulvární uchopení nezaslouží. Úměrně, jak se o zpěvačku přestaly zajímat alespoň jakž takž seriózní kulturní rubriky či média, protože už to při nejlepší vůli nešlo, když se vytratila podstata, tedy hudební činnost, soustředil se na ni bulvár.
Převažování jeho pozornosti nad pozorností nebulvárních médií může sloužit nejedné kariéře jako dost spolehlivý kanárek v dole. O pracovité, seriózně kreativní jedince se bulvár nanejvýš tu a tam bezzubě otře, spláče nad výdělkem a už si vyhlíží příhodnější oběti, u nichž je výkyv k nicotnosti slibnější. I o vás se, Richarde Krajčo, mimochodem zajímá poslední dobou víc než v čase, kdy jste si na Nově přelepoval ústa lepicí páskou. Kanárek… Nemáte, doufám, za barákem železniční trať?
Bytosti zbavené citu pro krásu, to je o mnoho větší tragédie než jedna zemřelá bývalá zpěvačka. A jsme opět u toho: ať je to současný ministr zemědělství, který se nekrofilně vyznává z lásky k Ivetě Bartošové, nebo bezejmenné statisíce, které ji na čas vynesly na nejvyšší stupeň popularity – to jsou skutečné oběti médií, bulvárních i nebulvárních.
Doplňky stravy s dálkovým ovladačem
Naplňují-li prostoduché písničky jejich potřebu krásna, pak jim v duších musí zbývat ještě spousta prostoru na cokoli, co by tak mdlý zážitek umocnilo, a pak jde jen o to, kdo s čím přijde první: v krajním případě někdo s funebráckým pytlem, v případech, jež mu předcházely, s troskou posetou modřinami, nešťastnou alkoholičkou, s nekoherentními promluvami, z nichž mělo mrazit… Plně chápu takové doplňky stravy, protože Knoflíky lásky k nasycení nestačí, ani když se kombinují s dálkovým televizním ovladačem.
Kdyby tyhle zástupy ztracenců hledaly krásu místo ve Zlatém slavíku na kůrech nebeských či alespoň chrámových, kde na klávesy nehraje Michal David Poupata, ale varhaník Bachovu Passacagliu, kdyby šly za krásou do galerií, kdyby poezii nehledaly u Kluse, ale nejdřív u Vergilia, byly by krásou přeplněny k prasknutí tak, že by se jim do duší už nevešly úvahy, jestli snad tenhle kumštýř nemaloval tu nádhernou fresku štětcem z milenčina moudí a proč tuhleten básník jezdí tramvají, a ne ve ferrari, když píše tak nádherné verše.
Tuhle šanci jsme na nějakém rozcestí minuli, obávám se. A jako se příroda, Země a vesmír brání narušenému řádu fackami povodní a zemětřesení, dává nám tuhle naši estetickou zabedněnost sežrat i krása: nejdříve nás ztrestá sesláním Ivety Bartošové a pak to umocní tím, že nám ji – s břeskným virblem – zase vezme.
